Jistě to všichni dobře znáte. Jakpak by ne! Začíná to i docela slibně. Vkročíte do místnosti plné sympatických lidí, létajících karbanátků, šplouchajících tekutin a prvňáčků s nabitým slovníkem, hodným notně podnapilého zedníka, jemuž na nohu upadla cihla.
Málokterý badatel by se nedal na útěk ze strachu před bublajícími mísami, plnými čehosi, co je následně podáváno žákům a učitelům ke konzumaci.
Ano, řeč je o bohulibé školní jídelně, místu, kde chuťové buňky odumírají v kouři misek a talířů, v nichž se nacházejí hmoty, nad nimiž by se poroučel k zemi i otrlý sci-fi režisér.
A ač je to ode mne vůči našim drahým kuchařkám a kuchařům kruté a též i krajně neslušné, podotýkám, že naše škola bohužel není výjimkou.
Ze svědomitých pracovníků školní jídelny bych vyzdvihl kuchaře, kterého díky jeho oslnivému vzhledu přezdívám „Mrož“.
Pan Mrož by byl jistě velmi schopným kydačem hnoje v jakýchkoli stájích, neméně obratně si však počíná i se svou oblíbenou naběračkou nad kotlem plným jakési hmoty, odborně zvané „ovesná kaše,“ která vypadá jako tvor, jemuž cestu přes silnici značně znepříjemnil náklaďák.
Pokaždé, když mi ona šlichta přistane na talíři, mám chuť onomu pánu říct: „Ale mě doma vždycky říkali, že nemám jíst jídlo, které na mne mrká, a pokouší se utéct z talíře.“
To bych jej však určitě velice ranil, a proto raději jako všichni ostatní nedělám nic. Nezbytno tedy dodávat, že je mnohem lepší si na oběd zajít někam jinam, kamkoli.
Jedno však vím jistě. Něco se musí udělat! Jinak budou ti, kdo navštěvují jídelnu muset jíst palcovku pana Mrože každý den.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Jízda vlakem | Povídka z Bohnic | 9. díl- Kamenné zúčtování- 1. část | 4. díl- Návštěva odjinud | 7. díl- Vzhůru dolů