Dřív, než stačil Strax pozvednout svou pistoli k výstřelu, nebo kdokoli z nás udělat nějakou hloupost, podivná zbraň z hodinek se rozpadla za spršky jisker a bzučení sonického šroubováku. Muž se opět poroučel k zemi, zasažen výbojem proudu. Doktor zatočil šroubovákem, foukl na něj a zacvakl kovové pacičky okolo jeho zeleného světla. Poté jej vyhodil do vzduchu a odtáhl si lem saka. Sonický šroubovák se dvakrát protočil, načež dopadl přímo do náprsní kapsy.
„Už nevstávej,“ řekl potom Pán času. Pár vteřin si ještě užíval okamžik triumfu, potom se otočil ke Straxovi:
„Svaž ho a prohledej, jestli u sebe nemá ještě nějaká překvapení.“
Sontaran přikývl a jal se vykonat uložený rozkaz.
„To ho tu vážně chceš nechat napospas andělům?“ zeptala se Vastra.
„Ano, chci. Snažil se mě zabít. Osud, kterému ho zanechávám, pro něj nechystá trest, jakého by se dočkal ode mne. Andělé jsou známí jako milosrdní zabijáci. S trochou štěstí tohoto muže čeká druhá šance. Můj hněv naopak dává málokdy na výběr.“
„Copak by se nehodilo zjistit o něm víc?“
„Vím o něm vše, co potřebuji. To důležité jsem zjistil z jeho vystupování a vzhledu. A navíc, nebyl poslední takový, kterého dneska potkáme. Říkal přece, že má své rozkazy.“
„Dobrá, tak co o něm tedy víš?“ nedala se silurianská válečnice.
„V kostce: Dle oné zbraně lze soudit, že se jedná o člena jakési organizace. Ta se vzhledem k jeho nekompromisní snaze mne zavraždit zabývá nejspíše potíráním mimozemské činnosti na Zemi. Což ostatně potvrzuje tetování na zápěstí jeho pravé ruky.“
Pohlédli jsme oním směrem. Srax, který muže přivazoval k zábradlí, pozvedl jeho malátnou paži. A skutečně, měl tam vytetovaná malá, nepříliš významná písmena, jež dohromady dávala dvě neznámá slova: MUSREVINU OBENBO. Ta byla následována jakýmsi číselným kódem.
„Čísla budou plnit identifikační funkci. A ta slova… Jsou pozpátku,“ usmál se Doktor, „Obnubo Universum. To je myslím latinsky. Znamená to něco ve smyslu: „Zastřít vesmír.“ Dost možná to ani není správně. Co mne na tom zaráží je fakt, že ta slova nikdo z nás nepřečte jinak než latinsky. Musí tedy být nějak schopni blokovat některé funkce TARDIS. To se mi nelíbí. Ani trochu. Jsem jen rád, že byl chameleóní obvod opraven. Ale nebudeme předbíhat událostem, Oni si nás najdou, pojďme.“
Pomalu vyšel z lanovky. Opět nám tedy nezbylo než ho následovat, nevěda, koho vlastně tím Oni myslel. Prošli jsme stanicí, která byla zcela prázdná, bez jakýchkoli revizorů či dozorčích, až ven. Nedaleko se zvedala Petřínská rozhledna a poblíž se také krom jiného nacházelo známé zrcadlové bludiště.
Než jsme se však stačili rozhlédnout důkladněji, ze všech stran se na nás sesypali ozbrojenci v černých uniformách a červených baretech. Seskupili se okolo a namířili na nás samopaly. Za nimi stále přibíhali další a další. Kdesi nad námi se ozval burácivý zvuk vrtulníku. Doktor zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Následovali jsme jeho příkladu. Strax vztekle zahodil svou pistoli.
„Máme tě, Doktore! Sledovali jsme tě až sem a teď jsi i se svými společníky obklíčen!“ ozval se zesílený hlas, promlouvající k nám z magnetofonu.
Doktor si přiložil ruce k ústům a zakřičel: „Ale to vy také!“
„Cože?“
„Mohl bych vědět, s kým hovořím?“
Na to se mezi nás spustil provazový žebřík, po kterém velmi obratně slezl muž atletické postavy. Mohlo mu být okolo třiceti, ale bylo velmi těžké jeho věk blíže odhadnout. Měl krátké, pečlivě zastřižené vlasy, ostře řezané rysy ve tváři a na nose mu pevně seděly brýle s kulatými černými skly. Byl oděn v luxusním černém obleku a u krku měl uvázanou krvavě rudou kravatu.
Když se octl nohama v blyštivě naleštěných botách pevně na zemi, zatahal dvakrát za žebřík. Ten byl následně vytažen nahoru a vrtulník odlétl pryč.
„Tak, tady mne máte, Doktore. Říkejte mi třeba Slighter, to se mi líbí. Mohu říci, že se upřímně těším na to, až vás budu mít na operačním stole. Těch poznatků, které z vás získáme! Váš mozek je vskutku jedinečný, jako u většiny geniálních bytostí. To vidím už teď,“ pronesl hlasem, v němž nebyl sebemenší náznak jakéhokoli emocionálního zabarvení.
„Také mě těší, pane záhadný. Mohu se zeptat, proč jsou zde všichni přestrojení za vojáky UNIT, která, jak každý povolaný ví, nemá v této republice svou jednotku? A potom, jakou autoritu že uznávají muži, kteří vraždí nevinné cestovatele? Co jsou zač?“
Muž se široce usmál a odhalil tak dokonalé premoláry. V jeho úsměvu nebyla ani špetka pobavení, spíše to vypadalo jako jeho zdařilá napodobenina. Zdálo se, že onen člověk viděl úsměv někde na obrázku a snažil se jej jen mechanicky napodobit.
„Řekněme, že jsme odnož UNIT, která se adaptovala a prozřela. Já jsem bývalý vědecký pracovník. Chtěli se nás zbavit, ale my jsme utekli. A tady, v zemi kam na nás nemohou, jsme začali uplatňovat svůj vliv. Ve státě, kde vzkvétá korupce, to ostatně nebylo příliš těžké. A o vaší nevinnosti bych pomlčel. Jste někým, kdo kráčí ruku v ruce se smrtí. Díky záznamům, které jsem měl možnost si pročíst, zastáváte na našem seznamu položku číslo jedna.“
„Jakém seznamu?“
„Exterminace přece. Ze všech mimozemských hrozeb jste vy ta největší. Dobře vím, co váš národ ve vesmíru napáchal. Mým posláním je zajistit, aby se takovému osudu, jaký stihl vaši domovinu, Země vyhnula. A jelikož se lidé v UNIT bojí přistoupit k razantnějším metodám, nemohli jsme jednak jinak, než tak, že jsme se rozhodli osamostatnit.“
„Exterminace. To slovo mě snad pronásleduje. Ostatně jako jeho původci. Myslíte snad, že vražděním zamezíte vraždění? Vy jste se neadaptovali, jen jste se uzavřeli. Ze strachu z jiného kopete kolem sebe. Skutečně jen… Zastíráte vesmír a s ním i veškerou lidskost.“
„Říkejte tomu, jak chcete, Doktore, ale pokrok si žádá železnou pěst. A my si od našich nepřátel bereme to nejlepší. Pane Taylore, mohl byste mi prosím podat tu zbraň, co leží na zemi?“
Z hradby svalnatých vojáků se vynořil drobný, neupravený muž v bílém plášti s velkýma ušima a nervózně těkajícíma očima za tlustými skly oválných brýlí.
„A- ano, p-pane,“ vysoukal ze sebe a vykročil ke Straxově zbrani, kterou podal tomu v obleku.
Doktor na něj překvapeně zíral.
„Malcolm Taylor? Nejste vy ten génius, co mi tenkrát pomohl s autobusem, který projel červí dírou?“
Pán v bílém plášti se nervózně usmál.
„Ano, vy si to ještě pamatujete? Tenkrát jste měl jinou tvář.“
„Na vás bych přece nemohl zapomenout! Jak se vám daří?“
„No, příliš dobře ne,“ ušklíbl se Malcolm.
„Nebojte se, pomohu vám…“
Podivný rozhovor byl rázně přerušen hlasem Slightera.
„Pana Malcolma byla pro UNIT škoda, a tak jsme ho vzali s sebou. Inu, neměl na výběr. Za napomáhání mimozemské entitě mu hrozila smrt.“
„Vy jste naprosto šílený,“ řekl Doktor.
„Děkuji. A teď,“ pravil muž, načež namířil Straxovu pistoli na Doktora, „mám konečně možnost vyzkoušet sontaranskou zbraň. Pokud si ovšem nechcete zajistit pár pomíjivých vteřin života tím, že mi řeknete, proč jste na mne křičel, že jsme také obklíčeni. Pokud jste jen blafoval, přiznejte to rovnou. Ať to už máte po těch stovkách let šílenství za sebou.“
Doktor se usmál a stručně mu vypověděl vše potřebné o blížících se andělech, snad až na to, že pár věcí trochu pozměnil.
„Takže ti mimozemšťané jsou z kamene a hýbou se jen, když se na ně nedíváte. Zato se přestanou hýbat, když jim pohlédnete do očí. A když se vás dotknou, je s vámi ámen?“
„Přesně tak.“
„Prověřte to!“ křikl ten muž přísně na své podřízené.
Ti se rozeběhli pátrat po Plačících andělech. Netrvalo dlouho, a jeden z vojáků se vrátil s hlášením, že se sem skutečně shlukují skupiny pohybujících se soch. A ptal se, co mají dělat, aby se jich zbavili.
Doktor odvětil, že čekat a střílet, kámen přece lze takto snadno zničit. Voják pohlédl na svého velitele, stále svírajícího zbraň. Ten němě přikývl a ozbrojenec odběhl tento rozkaz předat dál. Před námi tak zbyl už jenom Doktorův starý známý a Slighter.
„Nuže, Doktore. Já zůstanu tady a postarám se o vás. Pokusím se to učinit tak, aby z vás zbylo co nejvíc.“
„Dobrá, i když mám o tom, vzhledem k typu zbraně, kterou svíráte, určité pochyby… Mohu k tomu ještě něco říci?“
„Ale zajisté!“ ušklíbl se velitel falešných jednotek UNIT.
„Sparkie!“ sykl Doktor. Straxův kufřík se na to bleskurychle rozložil a laserová opice tvrdě přistála ostrými čepelemi v hrudníku šílence se sontaranskou pistolí. Ten se pod silou nárazu zapotácel a spadl na zem. Při pádu stačil ještě vystřelit. Z pistole vylétl velký zářící projektil, který ve vzduchu explodoval za deště barev, ne nepodobným barevným rachejtlím.
Kousek projektilu se s hlasitým zasvištěním zabodl Claře do hlavy. Té se rozšířily zorničky, načež se bezvládně sesula Doktorovi do náručí. Sparkie se mezitím složil zpět do úhledného kufříku. Slighter ležel mrtvý na zemi. V místech, kam se mu zabodly Sparkieho čepelovité končetiny, se šířily krvavé skvrny, které děsivě ladily s jeho rudou kravatou.
„Ne, to ne!“ vyhrkl Doktor se slzami v očích.
„Straxi, pomoz jí!“
„Ano, pane,“ řekl Strax a přijal bezvládnou dívku, vytahujíc podivné lékařské nástroje.
„A vy ostatní! Rychle za mnou. Nemáme čas!“ řekl a rozeběhl se směrem k zrcadlovému bludišti.
A tak jsme se, potlačujíc šok z těžkého, pravděpodobně smrtelného zranění Clary rozeběhli vstříc osudu, který čekal nás zbylé: Pána času, ztrácejícího holohlavou Fortunu; ještěra z podzemí a jeho manželku; snílka, který stále nevěděl, co tady dělá, a génia, kterého zajali šílenci. Snažil jsem se nemyslet, co nás všechny ještě čeká…
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
5. díl- Chameleóní obvod | DROM | 4. díl- Návštěva odjinud | Povídka z Bohnic | Vesničko má...