„Takže, dnes je den určený pro fotografování, jste na vše připraveni?“ přeměřil si členy kapely manažer Brian Epstein. Odpovědí mu bylo jen zamručení, tak pokračoval dál.
„Napřed se budeme věnovat focení pro novou desku a poté přijde fotografka velmi významných novin, která s Vámi bude spolupracovat. Budete se chovat mile a vstřícně a vše se obejde bez nepříjemností. Rád bych podotknul, že to nebyl dotaz,“ dokončil svůj projev a unaveně se na všechny podíval. Nebylo jednoduché těmhle čtyřem výrostkům dělat manažera, vychovatelku, matku, obhájce, poradce a spoustu dalších, ale oblíbil si tuto pozici natolik, že mu všechny ty komplikace různého druhu už ani nevadily. Navíc tu pořád byla naděje, že jednou dospějí. Snad.
„Tak, úkolem na dnešek bylo přivézt si domácího mazlíčka. Chceme fanouškům ukázat, že nejste jen hvězdy, ale i obyčejní lidé s normálními koníčky a zájmy. Máte všichni svého, či zapůjčeného domácího mazlíčka?“
„Já jo, přivedl jsem psa,“ hrdě vypnul hruď Paul.
„Ano, to vidíme, při jeho velikosti je nepřehlédnutelný. Myslím, že je to právě to, co jsme potřebovali. Všichni milují psy. Další?“
„Já jsem na všechno alergický, ale vážně. Musel jsem si půjčit Georgovu rybku,“ přiznal se Ringo a vrhnul na psa pohled plný obav. Brian si zoufale protřel čelo.
„Lennone, kde máš ty mazlíčka?“ zeptal se nejproblémovějšího člena.
„Tady!“ zvolal a plácl Paula po zadku. Ten leknutím nadskočil a tradičně zrudnul.
„Budu dělat, že jsem to neviděl,“ rozhodl se prostě Brian a přeměřil si oba zvědavým pohledem. Naštěstí měl pro to, vzhledem ke své orientaci, jisté pochopení.
„Georgi, a co Ty? Jestli mi řekneš, že Tvůj mazlík je Ringo, tak dám výpověď.“
„Ne, já si přinesl mazlíčka, vážně!“
„Fajn. Kde je?“
„No v tom bude ten problém,“ začal se rozhlížet George.
„Proč, utekl Ti?“
„Ne tak docela… Spíš tak trochu… Uletěl,“ pokrčil rameny.
„Jednou mě zničíte. Tak tedy pes a ryba. Tak pojďte a nepouštějte je k sobě.“
Došli do velké haly, která byla vybavena všemi možnými proprietami nezbytnými k focení. První šel na řadu Paul, kterému to s jeho psem opravdu slušelo. Nafotili mnoho krásných fotek a manažer byl spokojen. Poté přišel na řadu s Ringo s vypůjčenou rybkou, která otráveně plovala v igelitovém pytlíku. Následně si John vypůjčil Paulova psa a velmi si porozuměli. Výsledkem byly úžasné fotografie. Jako poslední šel na řadu George, který trval na tom, že se musí nechat zvěčnit se svou milovanou rybkou. K úžasu všech zúčastněných nafotili velmi vřelé a procítěné snímky.
„To by bylo. Teď se všichni přemístíme do haly, kde nás čeká fotografka, ano?“
„Hned přijdeme!“ zavolal na něj John. Zrovna předstíral zájem o zrcadlovku, která ležela na stole. Paul zase velmi pečlivě zkoumal stativ, který stál poblíž.
Jen co všichni opustili místnost, dva přátelé si oddechli. V místnosti byli jen oni dva a fotograf, který své velmi drahé vybavení odmítal opustit. Odebral se ale zdvořile na druhou stranu haly, za obrovské papírové krabice a snažil se je co nejméně rušit.
„Už jsem myslel, že nebudeme sami,“ ulevil si John, „chtěl jsem Ti něco říct.“
„Aha, a co to bude?“ visel na něm pohledem Paul, jako vždy, když spolu mluvili.
„Víš… Poznal jsem jednu dívku. Jsme si blízcí. Ale jinak, než my dva!“ dodal honem, když viděl, jak pohled v Paulových očích pohasl.
„Takže přece? Nějak jsem to čekal. Takže všechno to, co jsme spolu prožívali, teď končí?“ vyštěkl a zaleskly se mu oči.
„Ale ne, nic nekončí,“ snažil se ho mírnit.
„Tak proč jiná holka?“ zakřičel na něj Paul a nevypadal, že by se chtěl uklidnit.
„Mé srdce je velké, vejde se do něj spousta lidí,“ rozesmál se John, ale Paula to ještě víc rozzuřilo.
„Věděl jsem to! Že nemůžeme být spolu. To jen Ty jsi tvrdil, že ano. Že… Že mě miluješ. Lháři!“ vyhrkly mu slzy do očí, otočil se a chystal se k odchodu. John jej chytil za ruku a surově ho přirazil ke zdi.
„Přestaň se chovat jako malé dítě. Dospěj už konečně, McCartney. Svět nikdy nebude takový, jaký ho chceš mít, tak se s tím smiř a nechovej se jako idiot!“ supěl mu do obličeje a vypadal, že ho udeří. Pak se ale nadechl a rysy v jeho tváři změkly.
„Jsem to jenom já, Paulie,“ pokrčil rameny a objal svého přítele.
„Omlouvám se,“ špitl Paul a zavrtal se nosem do Johnovy košile.
„Nic nás nerozdělí, slibuju. Teď mi dej pusu.“
Ve chvíli, kdy se rty dvou mladých mužů setkaly, se ozvalo cvaknutí spouště fotoaparátu. Oba leknutím vyjekli a nechápavě hleděli před sebe. Naproti nim stál fotograf a ochranitelsky si tisknul svůj polaroid k hrudi.
„Děláte si srandu?“ probral se jako první John.
„Omlouvám se, ale to je zvyk. Fotit krásné momenty,“ pokrčil rameny muž ve středním věku.
„Dejte mi tu fotku,“ zavrčel John.
„Ne.“
„Okamžitě mi dejte tu fotku, nebo Vám ze života udělám peklo. Jediné, co budete moci fotit, budou portréty vaší rodiny,“ John natáhl ruku a fotograf ke svému velkému štěstí poslechl.
„Pokud se o tom někdo doví, platí stejná výhružka, jako před chvílí. Jasné?“ dodal ještě. Fotograf sklopil oči a odebral se zpět za krabice.
„Tohle si nechám,“rozhodl John a uložil fotografii do kapsy svého saka. Poté vzal svého přítele za ruku a vedl ho pryč.
Za několik minut přišli do vedlejší haly, kde už všichni čekali jen na ně.
„No sláva, konečně jste tady. Bál jsem se, že… Ani nevím, čeho jsem se bál, ale jsem rád, že jste se vrátili,“ ulevilo se Brianovi.
„Měli jsme něco na práci,“ omluvil se Paul.
„Nechci to vědět. Pojďte sem a seznamte se s naší fotografkou. Paule, to je Linda.“
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
McLennon I. | McLennon VI. | McLennon V. | McLennon VIII. | McLennon X.