Striptýz

Fikce. První rande trošku jinak.

Autor: Jirka Machotka, 23.3.2002, Povídky

Jarka
Věk: 25 let
Místo: Praha a okolí

Text:
Kolegové hledají pro atraktivní tmavovlásku tolerantního sympatického muže (24 – 35), který by ji přesvědčil, že všichni zajímaví muži nejsou zadaní. Sport nutný alespoň rekreačně. Nebojte se a ozvěte se. Všechny odměníme. Jitka a Honza.

Bylo asi půl páté odpoledne. Zase už jsem neměl co dělat. Není nic horšího než muset sedět v práci a nemít co dělat. Nenávidím to tu.
Nevím, co mě to popadlo prohlížet seznamky na internetu. Asi ta nuda. Anebo ta prázdnota, která mě večer čeká doma. A víkendy, kdy není s kým a kam jít ...

Hmmm, tohle ale nevypadá špatně. Co tu o ní ještě píšou?

Věk: 25 let
Místo: Praha a okolí
Vzdělání: VŠ
Postava: hubená
Výška: střední
Vlasy: středně dlouhé
Barva vlasů: blond
Koníčky: knihy
Kouření: nekuřák

Blond tmavovláska? Co je to za kravinu? Asi spíš zas jen někdo blbne.
Ale co.
Odpovědět na inzerát – klik
Vaše e-mailová adresa: .........
Text: ...............
Vaše odpověď smí obsahovat nejvýše 500 znaků.
500 znaků. To se moc nerozmáchnu.
Ahoj kolegové,
moc se toho sem nevejde, tak jen stručně: jsem VŠ 28/183/75, jestli zajímavý, to musí posoudit jiní. Teď to hlavní: žiji a pracuji v Německu a pokud všechno vyjde, tak bych rád, aby to tak ještě nějakou dobu zůstalo.
Pár informací můžete najít i na Webu na http://...
Budu se těšit na odpověď. Jakoukoliv, od kohokoliv.
Jirka
* * *
(o několik dní později)
Ještě jednou ahoj,
odpovídal jsem před pár dny na tento inzerát a zatím jsem nedostal zpět žádnou odpověď. Samozřejmě, jak moje, tak vaše zpráva se mohla ztratit (nějak nevěřím, že patříte mezi ty, kteří se ani neobtěžují reagovat). Klidně mě pošlete do háje, ale dejte mi vědět.
Jirka
* * *
(dva dny poté, k večeru)
„Machotka speaking.“
„Ahój. Tady Honza.“
„Kdo prosím?“
„No, Honza. Z inzerátu: Jarka, pětadvacet let.“
„Jo, aha.“
„Tak to máš domluvený.“
„Co mám domluvený?“
„No rande, cos myslel?
Teď ti mailuju podrobnosti.“
Rozchechtal se...
„Ale...“
... a zavěsil.
* * *
(za několik – hodně dlouhých – minut, během kterých jsem asi třistaosmadvacekrát zjišťoval, jestli mi do schránky nedorazila nějaká pošta)
...konečně!
DOKÁŽETE ZAUJMOUT?
Castingová agentura XYZ hledá nové a neokoukané tváře do zábavných pořadů. Možné pozice: moderátoři, entertainment, reklamy, kompars, dívky též jako hostesky na mezinárodních akcích.
Nabízíme kontakty do světa show-byznysu, vystupování v předních pražských kulturních centrech a hotelích. Solidní jednání.
pod tím bylo dopsáno:
19.2. ve 14 hod na adrese...
Kontaktní personální poradce: ing. Soukupová
Strukturovaný životopis a seznam referencí zašlete obratem e-mailem.
a ještě o kousek níže:
Hodně štěstí, Honza

Vyjeveně jsem na to zíral. Neměl jsem nejmenší představu, co si s tím mám počít.
K e-mailu byl přiložený jeden soubor, podle přípony obrázek. Víceméně automaticky jsem na něj dvakrát kliknul.
Z obrázku na mě vykoukla rozesmátá tvář mladé dívky, před kterou na stole stála jmenovka: Jarka Soukupová

Tedy Jarka byla na první pohled naprostá extratřída. Tmavší hnědé vlasy, končící kdesi těsně nad rameny úhlednou vlnkou, trochu vyšší čelo, naprosto dokonale symetrický obličej, malá červená ústa, uvnitř kterých úsměv poodhalil řadu bělostných zoubků, a hlavně šibalský, leč sebevědomý pohled sametových očí, jasně oznamujících celému světu, že tato mladá žena se nikde a za žádných okolností nesmíří s nějakou druhořadou rolí.
Zbytek postavy (hlavně ta část, která většinu mužů zajímá především) byl aspoň soudě podle fotky stejně (nebo možná ještě více) uchvacující jako obličej.
Napadlo mě, že by asi díky svým jemnějším rysům a drobnější postavě nikdy neuspěla v žádné soutěži Miss. Zblízka by proti ní ty holky ale neměly nejmenší šanci.
A tahle dívka si shání partnera přes inzerci na internetu? Kam ten svět spěje.
I když – umím si představit, že až na světáky a (dle svého vlastního mínění) neodolatelné dobyvatele pevností ženských srdcí se k ní asi moc mužů ani neodváží přiblížit. A jestli už dokonce pochopila, že v těch prvních kategoriích není o co stát, tak tím jenom líp.
Jak do tohohle vzorce ale zapadají ti kolegové? Po pravdě, moc ne. Spíš to celé vypadá jako nějaký nejapný žert.
A taky, co já s tím vším? Už od základky bylo pro mě samostatné vystoupení před jakýmkoliv počtem lidí přesahujícím nulu torturou nejtěžšího kalibru. Můj personální profil počítačového rádoby experta konvergujícího na stupnici od úctyhodné instituce k ještě úctyhodnější mi zde asi také mnoho nepřidá a „Ставай страна огромная“, hymnus sovětských gladiátorů jdoucích umřít za Vlast do boje, který jsem pěl v pionýrském sboru, když mi bylo deset, už také moc dnes neletí.
Třeba je ale opravdu sama. To, co bych o ní chtěl vědět já, se z žádné fotky nedozvím a tohle koneckonců je příležitost.
V nejhorším případě ze sebe udělám pitomce ( a pokud se mi to povede, budu mít dokonce reálnou šanci v konkurzu uspět).
A ona vypadá, že by za to mohla stát.
Navíc budu začátkem února v Praze, než nastoupím na nové místo, takže budu mít moře času se připravit.
No jo, ale s čím ... Počkat!
Tohle by mohlo fungovat. To bude fungovat! Jen potřebuju někoho, kdo mi s tím pomůže.

Do odpovědi na e-mail jsem přiložil dva soubory obsahující mé curriculum a seznam mých předchozích zaměstnavatelů.
* * *
Do mého návratu do Čech zbývalo ještě pár dní, tak jsem se zaměřil na věci, které jsem mohl udělat sám.
První byl výběr vhodného doprovodu. Prošel jsem očima svoje CDčka. Klasiku jsem rovnou dal stranou. Ostatní se jedno za druhým začaly nořit do přehrávače.
Tohle je ono! Saint Etienne: Cool Kids of Death. Pětiminutová pěkně šlapající instrumentálka s potřebnou počáteční gradací a několika klidnějšími pasážemi v druhé polovině skladby. Jako kdyby ji někdo navrhoval přesně pro nějaký podobný účel.
Saint Etienne. Jediné disko v celé sbírce. Památka na jedno dávné přátelství.
Přepnul jsem na Random Play a začal zkoušet pohyby na rytmus skladby.
Dokud jsem hýbal jenom nohama, ještě to docela šlo. Vypadalo to sice spíš jako šlapání zelí (vyhazovat nohy do strany a do výšky jsem se kvůli povoleným kolenním vazům z basketu radši moc neodvažoval), ale stále to jakž takž kopírovalo rytmus.
Jakmile jsem se ale pokusil přidat ruce, nebo nedejbože i hlavu a trup, úplně mě to rozhodilo. Byl jsem rád, že jsem se nepraštil o postel nebo o nějakou ze skříní kolem.
Navíc se mi podařilo docílit zajímavého efektu: moje nohy se pohybovaly v rytmu osmin, tělo tak na pomezí tříapůltin až pětin a ruce zvládaly dokonce několik rytmů najednou – od devítin v ramenou, přes čtvrtiny v loktech, až po asi tak třicetiny chaotického pohybu prstů. Hlavu jsem raději držel strnule vzhůru.
Když jsem se trochu odvázal, zkusil jsem pár variací na břiše a na zádech zakončených parakotouly přes rameno. Kdyby to někdo pozoroval, asi by si myslel, že vidí nějakého medvěda probouzet se ze zimního spánku cvičením sestavy třetí karate-katy.
Přesto jsem nebyl zklamán; vlastně to byl docela dobrý výsledek. Věděl jsem, že hlavní problém spočívá v tom, že nevím, co mám kterou částí těla dělat. Při dobré choreografii, a tady moje schopnosti bez diskuze končily, by se to ale mohlo poddat. Nacvičoval jsem koneckonců už na dvě spartakiády, nebo ne?
Takže teď zbývalo sehnat nějakou pomoc. Naštěstí jsem věděl, na koho se obrátit. Zase jeden hodně starý známý.

„Taneční studio Miloše Maršíka.“
„Machotka, dobrý den. Mohl bych mluvit s panem Maršíkem?“
„Pan Maršík bohužel není přítomen. Přejete si nechat mu vzkaz?“
„Vlastně, ano, to by mohlo stačit. Řekněte mu, že volal Jirka Machotka a jestli by se mi neozval. On už bude vědět, o koho jde. Ještě vám nadiktuji číslo...“

„Machotka speaking.“
„No nazdár! Tady Miloš. Jak se máš, chlape? Člověče, o tobě už jsem neslyšel nejmíň pět let.“
„Čau. Hele, já teď nemůžu moc mluvit. Chtěl jsem tě jenom poprosit, jestli by sis na mě neudělal chvilku někdy příští týden. Potřebuju s něčím pomoct a je to spíš z tvojí branže. Vlastně bych si chtěl na nějakou dobu pronajmout tvoje profesionální služby.
A taky můžeme pokecat, jak jde život a tak.“
„Myslíš služby mého studia? Jirka Machotka a tanec?“
„Nech se překvapit.“
„No ty mě teda napínáš. Vždyť kvůli tobě zvědavostí celý týden neusnu.“
„Kup si prášky.“
„Tak počkej...“ začal listovat v kalendáři. „Co v sobotu u mně?“
„Sobotu beru.“
„Fajn, takže v sobotu.“
„Čau. A dík za zavolání.“
„Čau.“
* * *
Posledních 500 km domů proběhlo naštěstí bez problémů.
V sobotu odpoledne jsem pak dorazil k Milošovi. Měl docela pěkný, prostorný a světlý byt zařízený ve stylu „úspěšný mladý muž, který žije sám, ale nebrání se ani občasné příhodné dámské návštěvě.“ Vzpomněl jsem si, jak se kdysi na matfyzu pokoušel proplout přes zkoušky a také na jeho občasné problémy s agresivnějšími homosexuály v pražském metru.
Pořád vypadal spíš jako rozesmátý klouček s blond kšticí a pomněnkovýma očima. Štěstí, že jsem si mohl být jist jeho orientací.
Chvíli jsme jen tak probírali život – za ta léta se toho stalo opravdu dost – a až teprve k večeru jsme se dostali k hlavnímu účelu mojí návštěvy.
Když jsem Milošovi vyložil, o co mi jde, zareagoval celkem podle očekávání: „Ty jsi se asi zbláznil!“
„Proč? Vždyť je to celkem fajn nápad.“
„A to si to jen tak mýrnix-týrnix lajsneš, jo? Prosimtě, vždyť ji ani neznáš. Co když začne jančit a zavolá na tebe policajty?“
„Tak jim to budu muset vysvětlit. Jedná se přece o uměleckou agenturu a umělecký výstup. Teda, aby z toho byl umělecký výstup, k tomu právě potřebuju tebe.“
„No jak chceš. Upozorňuju tě ale, že jsem nikdy nic podobného nedělal.“
„O důvod víc, proč to zkusit.
A ještě jednu věc: nechci, abys na tom tratil. Potřebuju aspoň jedno jméno jako referenci a hodlám zneužít to tvoje. Takže jestli to nebude stát za nic, tak si uděláš ostudu i ty.
Kolik si účtuješ za hodinu.“
„Při dlouhodobější spolupráci litr.“
„Fajn. Tak padesát za dva týdny hodinu a půl denně. Budeš muset navíc vymyslet celou choreografii, takže to bude docela na férovku.“
„Jinýho bych s tím ale vyrazil.“
„Já vím. Od toho jsou přátelé.“
* * *
V pondělí jsem se v danou hodinu dostavil do Milošova studia.
„Musíme jít dozadu. Mám tam jeden sálek, který se dá zamknout a nemá žádná okna do ulice. Nechci, aby nás měli za párek starejch teploušů.“
Vyndal jsem Saint Etienne.
„To je dobrý. Co to je?“
Řekl jsem mu to.
„Je to nejmíň pět let starý, to už dneska nikdo nezná.“
Hudba chvíli hrála a Miloš se automaticky připojil. Jeho tělo i mysl neomylně splynuly s rytmem, ruce, hlava, nohy, trup, všechno bez chyby opisovalo akordy: nahoru-dolů, rychle-pomalu...
„Člověče, zaraž. Tohle do mě nenarveš, ani kdybych sem chodil tři roky.“
„Ale ujde to, ne?“
„Bezvadný.
Taky nezapomínej, že se dle pozvánky bude jednat o interview, takže jen těžko budu mít k dispozici prostor sto metrů čtverečních.“
„Tohle nech na mě. Vím, co se od toho dá očekávat. Mám už jistý nápad, jen je třeba to domyslet a propracovat všechny detaily.“
„A čím začnem?“
„Nejdřív musíš dostat do těla pár základních pohybů. Ukážu ti vždycky, co máš dělat a ty to pak budeš opakovat. Muziku na to mám vlastní.“
Bylo to, jako se znovu učit abecedu, tentokrát taneční. „A“ mi šlo už po čtvrthodině (asi bych nikdy neměl s nikým takovou trpělivost), pak se to naštěstí trochu zlepšilo. Když člověk objeví princip, jde už všechno snáz.
Občas jsem se zadýchal, ale na konci hodiny jsem byl docela příjemně rozcvičený.
„Můžu si to půjčit domů?“ zeptal se nakonec Miloš na CDčko s hudbou.
„Jasně. Jak jinak bys na tom mohl pracovat?“

V úterý a ve středu jsem ještě cvičil základy (tanečník ze mě nebude, ale aspoň už bych se na parketu nepřerazil o vlastní nohu). Když jsem pak ve čtvrtek vstoupil do našeho cvičiště, stála uprostřed sálu židle a na ní seděla figurína. Před židlí (čelem k figuríně) byl křídou nakreslen obdélník asi 2x3 metry.
„Tak to bude tvoje pódium.“
„A co ta figurína.“
„Hádej.“
Trapná pauza.
„Aha.“
„Napřed ti to předvedu celý. Pak to vemem ještě jednou bez hudby a pomalu. Potom začneš ty.
Tak tři dny to budeme cvičit krok za krokem bez hudby, abys to dostal do sebe. Pak začneme s hudbou kvůli rytmu a nástupům jednotlivých figur.
Jestli ti na to nebude stačit týden, tak už to bude tvůj problém.
Teď si sedni támhle dozadu a dívej se. Jestli jen cekneš, tak ti rozbiju hubu.“
Posadil jsem se za figurínu.
Miloš se odešel převléknout. Zpátky se vrátil jako gigolo v černém obleku s černými slunečními brýlemi a kloboukem na hlavě. V levé ruce držel hůlku.
„Když jsem viděl, jak máváš rukama, tak jsem si řekl, že ti do nich něco budu muset strčit. Ostatně, ruce jsou typická chyba každého začátečníka.
Ženský se držej tyče. Ty tam ale žádnou mít nebudeš. Kromě toho by to vypadalo dost divně.
Proto budeš mít tohle.“
Máchl hůlkou.
„Tím pádem budeš mít problém se šatama. Máme skoro stejnou postavu, tak jsem nechal ušít tohle. Přidám ti to do rozpočtu. Klouže to dolů v podstatě samo.
Dalším bodem je, co budeš předvádět. Chlapi většinou nabízejí svaly, což, neuraž se, tvůj případ nebude ani náhodou, takže pointou bude romantika.
Začneš asi v téhle vzdálenosti, abys ji hnedka na začátku moc nevyděsil.“
Začala hrát hudba.
Miloš byl skutečný profík.
Zíral jsem na něj jak u vytržení. Na jednu stranu jsem se z toho všeho cítil opravdu ale velice podivně, na druhou jsem musel uznat, že kdybych byl ženou, zvlášť ženou sedící na té židli, asi bych tomu sexy výstupu moc odolávat nedokázal.
Když hudba dohrála, zmohl jsem se jen na: „Ty vole, to je fakt dobrý.“
Miloš se s úsměvem uklonil.
„Tak ještě jednou a pomalu...“
* * *
Když jsme se pak vystřídali (spodní prádlo bylo naštěstí několikero) a já se propracoval až k finále, poprvé mě napadlo, že to asi přeci jen nebyl ten úplně nejlepší nápad.
Milošův profesionální instinkt naštěstí znovu zapracoval – musel dobře vědět, co se mi honí hlavou – a jednou dobře mířenou poznámkou mě přes tento bod zlomu přenesl.
Pouze si pak neodpustil jedovatou poznámku: „A s tímhle chceš někoho zaujmout?“
Uštědřil jsem mu jeden opravdu ošklivý pohled. On se ale jen rozchechtal, tak jsem to nechal být. Co mi také jiného zbývalo? Jedině ho snad zabít.
* * *
„No, brácho, myslím, že máš docela dobrou šanci stát se hlavní atrakcí nastávající sezóny,“ loučil se se mnou Miloš.
„Některé pohyby by chtěly ještě dopilovat, ale celkový dojem rozhodně není špatný.
Pak mi musíš přijít říct, jak to dopadlo.“

Už pár večerů, když jsem si doma znovu a znovu procházel celé svoje číslo, mi hlavou vrtal nápad, jak trochu pozměnit pointu. Dokud jsem chodil k Milošovi, neodvážil jsem se do žádné inovace pouštět. Měl jsem však ještě skoro dva dny a nakonec, moje úprava nevyžadovala zas až tak moc.
* * *
Když přišel den D, sbalil jsem si svoje estrádní oblečení, přenosný CD přehrávač a vydal se vstříc osudu.
„Dobrý den. Posaďte se. Dáte si něco k pití?“
„Ne, děkuji.“

Jarka byla skutečně ta kráska z fotografie. Moje první obava padla. Bylo by mi líto obětovat tolik a pak muset s hanbou vycouvat.
Měla na sobě klasický business suit: sukni nad kolena, což bylo důležité kvůli jednomu prvku čísla, pod ní nylonky, světlou blůzu, sáčko, na nohou pohodlné, leč moderní boty.
Zalovila v nějakých papírech.
„Jste to vy.
Když jsem dostala vaše materiály, myslela jsem si, že musí jít o nějaký omyl. Máte za sebou jistě pozoruhodnou dráhu, ale jestli mohu posoudit, tak pro nějakou jinou agenturu.
Chtěla jsem vám zavolat a schůzku zrušit, ale v Německu mi řekli, že už tam nepracujete.“
„Skončil jsem minulý měsíc.“
„No nic. Mohla jsem vám ušetřit cestu.“
„Počkejte chvíli.“
Teď a nebo nikdy.
„Já mám o spolupráci s vaší agenturou opravdu zájem. Chtěl bych teď v životě zase zkusit něco jiného.“
Nebyla to tak úplně pravda, ale jiný způsob, jak do pootevřených dveří vrazit nohu, mě nenapadl.
Bylo vidět, že váhá.
„Bral jsem teď hodiny v Maršíkově studiu a mám připraveno jedno číslo.“
Milošovo jméno mělo v branži evidentně zvuk.
„Taneční číslo?“
„No, řekněme určitý scénický obraz.
Prosím vás jen o deset minut vašeho času. Co tím můžete ztratit? Když se vám to nebude líbit, tak to nevezmete.“
Váhy se stále víc a víc klonily na mojí stranu.
Dokonáno!
„Tak dobře. Máte pravdu, deset minut vám věnovat mohu.
Co budete potřebovat?“
„Trochu tu přeuspořádat prostor a pak místnost, kde bych se mohl převléknout.“
Obého se mi dostalo.

Převlékárna byla trochu stranou. Po cestě zpět jsem v zádech cítil pohledy celé agentury. Ono také bylo docela těžké si mě nevšimnout. Miloš pro zvýšení efektu některých pasáží navrhl použít jistý velice silný druh parfému.
„Dej si to hlavně sem a sem. Zbytek smíchej s vodou a sprejem to nastříkej na košili a na sako. Ty jsou jako rozprašovač vůně nejlepší.“
Neodvážil jsem se ho zeptat, jestli kromě vůně nemá parfém náhodou ještě nějaké jiné účinky.
Byl ze mě gigolo, jak má být.

„Šlo by nějak zařídit, aby nás tu během vystoupení nikdo nerušil?“
„Jistě.“
Dala na dveře nějakou cedulku.
„Tak, a teď vás ještě poprosím, abyste si sedla sem na tu židli. Nikam nechoďte, ani se nenaklánějte. Číslo je náročné na prostorovou orientaci a nerad bych vás praštil.“
„Mám jinak něco dělat?“
„Jen seďte. Myslím, že to poznáte sama.“

Naprogramoval jsem CD přehrávač.
Teď to přijde. První a poslední uvedení tohoto čísla. Exkluzivně pro vás, slečno, a vy to ani netušíte.
Stiskl jsem Play.
Na pozici!
Vlastně se to tak moc od spartakiády neliší. Člověk si secvičí pohyby s hudbou a je to. Akorát by z tohohle představení soudruhům na Strahově asi vypadly oči z důlků.
První tóny.
Volání
Skladba se pomalu rozjíždí.
Ulice - Chůze
Nabírá tempo.
(rozpohybuj nohy)
První minuta, první gradace.
Spatřil jsem tě!
(teď se pomalu přibližuj k židli)
Tančím jen pro tebe
(variace na místě, opírej se o hůlku, hlavní činnost v bocích a pohybech hlavy)
Pomalu blíž...
(dívej se jí do očí, až budeš úplně u ní, polož hůlku na zem. Pak začni takhle rukama pohyby kolem její hlavy. Občas ale ukroč do strany, aby tě mohla vnímat celého.)
První sbory.
Dotyky
(hřbetem dlaně přejížděj tak půl centimetru od její tváře, jako bys ji hladil)
V reálu jsem si všiml první změny proti spolupráci s figurínou – dívka sklání lehce hlavu proti směru mých paží, jako kdyby dotyky přijímala. NOT BAD!
(třikrát to zopakuj, seber hůlku a několika obraty se vrať do původní pozice)
Další změna proti figuríně: cítím za sebou jisté zklamání.
Vznáším se v oblacích, ale stále jsem jen tvůj
(další variace. Moc se na ni nedívej. Dej jí chvilku oddech. Teď máš možnost využít celý prostor. Pak teprve začne zábava.)
Klobouk, hůl a brýle letí stranou. Jsem zvědav, za jak dlouho jí to dojde.
Znovu za tebou
(blíž, bude čekat to samé, tak jí trochu překvapíme. Klekni si na kolena a prsty jí náznakově hlaď přes lýtka. Klidně se jí občas dotkni, teď už to snese.
A až si trochu zvykne, předvedeme jí...)
Klávesy vydaly zvuk, jako když přede...
...Kočka
(TEĎ! Přejeď jí takhle zátylkem přes kolena. Jestli budeš mít štěstí a vezme si ten den sukni, pak v téhle chvíli můžeš slavit)
Táhlé zvuky kláves skončily.
Znovu do bezpečí
Další zklamání.
(chvíli počkej, ještě, ještě, a jdeme na to, sako dolů)
Tak teď už jí to snad došlo.
(vydrž, vydrž, KALHOTY!)
Sundat kalhoty byl nejakrobatičtější prvek z celého vystoupení. Po uvolnění spínadel je člověk musel rukou trochu uvolnit. Hladký satén pak prakticky sám od sebe sklouzl na zem. Bylo jen třeba dát pozor, aby se nezapletl do bot. Člověk pak totiž musel vyskočit, aby se kalhot padajících dolů definitivně zbavil. A pokud zůstaly zachyceny za boty ... no, párkrát jsem si málem dal docela slušně na ústa.
K tobě – Hlazení
(tentokrát protahuj pohyby, aby nekončily dlaní, ale někde v půlce předloktí; proto má ta košile zkrácené rukávy)
Další příjemná změna proti figuríně: dívka tentokrát plně spolupracuje. Celá její vrchní půlka těla jakoby tancovala spolu se mnou.
Kočka podruhé
Myslím, že vedle kláves tu tentokrát předly kočky dvě
(vstaň! košile dolů)
Jedním trhnutím jsem rozepjal všechny cvočky a nechal košili sklouznout na zem.
Finále
(pamatuj si, že při téhle fázi je slušnost stát k publiku zády, ale dívat se na ně přes rameno)
Strhl jsem články ze suchého zipu, které po stranách spojovaly cosi, co mělo v úboru sloužit jako spodky a nechal gravitaci udělat zbytek.
(tak, a teď se otoč, dva rychlé kroky, poklekni na jedno koleno a skloň hlavu na její kolena)
Dozněly poslední tóny.

Musím se přiznat, že jsem finále nakonec přeci jen trochu pozměnil. Pod košili jsem si vzal ještě jakousi tógu, která se po odepnutí rozbalila tak, že mě zakrývala až těsně nad kolena jako nějaká zkrácená noční košile.
Místo naháče tedy nakonec klečel Jarce u nohou spíš nějaký řecký nebo římský bůžek.
Moje finále ale teprve mělo přijít. Když odezněly první tiché okamžiky, zvedl jsem hlavu, zadíval se jí zpříma do očí a zeptat se: „Mám se vás zeptat, jestli už věříte, že existují nezadaní zajímaví muži.“
Šibalsky na mě mrkla jedním okem a místo odpovědi na moji otázku řekla jen: „Dáme vám vědět, jestli vás berem. Jenom nám tu musíte nechat nějaké jiné telefonní číslo.“