Matt

  

"Kam valíš, kámo?"
"Tam, nahoru."
Potkali jsme se na konci mostu City Bridge přes řeku Whanganui.
Přijel jsem právě do města, které se jmenovalo podobně jako řeka Wanganui, w - v názvu města je severně žijícími maorskými kmeny vyslovováno jako f, proto se řeka píše s wh-, a jak bylo doporučeno v Lonely Planet, vydal jsem se na místní vyvýšeninu obhlídnout terén. Město Wanganui bylo vybaveno dokonce rozhlednou a výtahem, který vás k ní za padesát centů vyvezl, pokud jste nechtěli šlapat po schodech.
"Nahoru? Na Durie Hill? Seš normální? Dyť tam nic neni."
Asi to tady tak chodilo. Už po cestě do hostelu Tamara Backpackers, který jsem si vybral jako svůj dočasný příbytek, jsem byl na ulici odchycen starším Maorem. Bylo to ale fajn. Dokonce mi ukázal, přímo tam, kde jsme stáli, něco z místního původního folklóru, taneční figury s takovými zvláštními bílými bambulemi na šňůrce. Jen bych při tom nemusel mít na zádech pětadvacet kilo.
Matt vypadal tak o dva-tři roky mladší než já. Myslím, že už když jsme se potkali, byl trochu líznutý. Vůbec nevím, co mě to popadlo se k němu přidat. Možná to ale bylo obráceně. Heart is a lonely hunter.
Matt pocházel odněkud od Gisborne. Měl přeražený nos a takové ty ošlehané rysy lidí žijících na okraji civilizace a divočiny. Možná v tom bylo i něco z jeho předků, jeho prababička, tedy, pokud si nevymýšlel, prý byla náčelnicí jednoho maorského kmene. Na sobě měl plandavé kalhoty se spoustou kapes, ze kterých postupně vytahoval plechovky s pivem. Vzpomínám-li si dobře, bylo jich nejméně pět. Možná ale taky osm.
"Tak co, dem nahoru?"
"Už tam nejdu."
"Nevím, jak vy, ale chystám-li se udělat něco, k čemu nemám nijaký zvláštní důvod a někdo mě zastaví s otázkou, jestli jsem normální, že to chci udělat, zpravidla už nepokračuji."
"Tak pudem do města."
"A nakonec, proč ne? Vlastně jsem do té doby, a ani potom, moc kiwis nepoznal. Dokonce i majitelé backpackerů, ve kterých jsem přespával, byli většinou přistěhovalci, o hostech nemluvě.

Matt měl zřejmě neuvěřitelný talent vyhledávat, popřípadě přímo vyvolávat konflikty. První způsobil už ani ne padesát metrů od místa našeho setkání. Po druhé straně mostu šly nějaké holky, takové šestnáctileté žáby. Něco na ně volal. Moc jsem mu nerozuměl. Odpovědí nám - jak jinak v tomhle věku - byl jen telecí smích.
O něco trapnější - ach jo, jako by na tom záleželo - bylo setkání se sympatickou dvojicí o kus dál. Šli jsme normálně po chodníku, klábosili o místních rasových nepokojích, když v tom z ničeho nic se Matt náhle obrátil na dvojici, která vedle nás v poklidu nakládala auto. Ptal se jich - příšerně lámanou angličtinou, kterou u mě určitě pochytit nemohl - na cestu do Tamara Backpackers. Chlapík nám okamžitě nabídl, že nás tam hodí. Bylo to tak pět set metrů. Zamumlal jsem, že trefíme a odtáhl Matta pryč.

Wanganui sucks. Mattův postoj k našemu hostitelskému městu očividně nebyl právě nejvřelejší.
Proč?
Je to ten nejnudnější kout na celým Zélandu. Prej květinová metropole. Kámoši mi říkali, abych sem nejezdil. "Nevim, kde už si byl, ale všude je to lepší."
"No, byl jsem zatím jen v Taupu a v Turangi."
"A jak se ti líbilo Taupo?"
"Nevím. Nic extra, řekl bych."
"Ty vole, Taupo a nic extra? Taupo je to nejlepší, cos tu moh vidět."
"Radši změníme téma."
"A proč teda odsuď neodjedeš?"
"Nemůžu. Řek sem, aby mi sem poslali prachy. Teď tady musim smrdět, než dorazej."
A pak mi vyprávěl svůj životní příběh. Prý má něco s páteří. Myslím, že to bylo po nějakém úrazu, ale nechtěl jsem se moc vyptávat. Dostává od státu nějaké peníze. Ne moc, ale na přežití to stačí. Jen nesmí pracovat. A tak zimu tráví doma u televize a videa, hraje hry a přes léto cestuje. A celý rok je pravidelně v lihu, řekl bych já. Prý rád surfuje na moři, s tou páteří ale moc nemůže. Chudák kluk.

"Něco ti řeknu. Tohle zkurvený město je jediný, kde máme na Zélandu rasismus. Támhle nemůžu jít, protože jsem, kurva, bílej."
Četl jsem o tom v Lonely Planet. V roce 1995 proběhla v parku Moutoa Gardens, jinak to svatém místě místních Maorů, čtyřměsíční maorská okupace. Městská rada hnala věc dokonce až k nejvyššímu soudu, ale neúspěšně. Ještě dnes je park obehnán ohrádkou a na každé přístupové cestě je cedulka s upozorněním, aby pakehas (tj. bílí) nevstupovali.
Na rohu parku byla nějaká Maori-only hospoda, jejíž osazenstvo na dodržování pravidla dohlíželo.
"Kdybys tam jenom vlez, vzal by tě někdo nějakym kyjem po hlavě. Řikal jsem jim, že moje prababička byla Maorka, ale vyhodili mě. Že prej se to nepočítá. Debilové."
Ale uvědomíme-li si, že ještě před sto lety patřila Maorům skoro celá země a co se asi během těch sto let dělo (ať se na mě nezlobí, ale Britové způsobili po celém světě pravděpodobně víc křivd než všechny ostatní národy dohromady), tak bych řekl, že to není nejhorší.
Jinak wellingtonská vláda se snaží, seč může, navodit smířlivou atmosféru. Během mého pobytu proběhly volby, v nichž byla projednávána i otázka, zda by se na školách děti neměly kromě angličtiny učit povinně i jazyk Maori. Samotní Maorové ale většinou říkali, že k řešení jejich problémů - tj. hlavně nezaměstnanosti, všeobecně nižších výdělků, atp. - to patrně nepovede. Rasismus nebo dokonce nějaké náznaky genocidy, jak to známe z Evropy, jsem však nezaznamenal nikde. Kdyby bylo soužití lidí všude aspoň takovéhle, mělo by lidstvo o jeden problém míň.
Ještě k volbám, vzpomínám si, že hned první den po příletu, kdy jsem díky dvanáctihodinovému časovému posunu a skoro šestadvaceti hodinám stráveným v letadle vnímal svoje okolí přes jakousi podivnou roušku, jsem na jedné pastvině hned vedle dálnice spatřil uprostřed stáda ovcí billboard s nějakým místním potentátem. Docela se tam hodil (tedy myslím mezi ty ovce).

Mezitím jsme došli až k mému útočišti. Na nebi se objevil mráček signalizující blížící se přeháňku, tak jsem vzal Matta dovnitř. V kuchyni a přilehlé společenské místnosti se nějaký Němec snažil sbalit jednu svoji krajanku. Tak už to v téhle komunitě holt chodí.
Matta štvalo, že se spolu baví ve své mateřštině a neustále jim do toho skákal. Mladík začal velmi brzy jevit známky podráždění. Docela jsem ho chápal.
Déšť ustal, a tak jsme si šli sednout ven na zahradu, kde si hrály děti domácího na trampolíně. Matt je chvíli pozoroval a pak si vyprosil dovolení, aby to mohl zkusit taky. Děti ho přirozeně neodmítly. Zul se, odlehčil svým kapsám - byla z toho úctyhodná hromádka, složená hlavně z plechovek s pivem - a začal jak šílený předvádět nejrůznější kreace na trampolíně. Myslím, že to byl jediný okamžik, kdy jsem ho viděl opravdu šťastného.
Ale nebyl by to Matt, aby během skákání něco nepokřikoval na chůvu od dětí, které to evidentně moc vhod nebylo. Když se pak vrátil, protože se děti dožadovaly své hračky, neopomněl na adresu vychovatelky poznamenat něco o nafoukaných Američanech. Nevím, zas tolik se v přízvuku rodilých mluvčích nevyznám, tak mi nezbylo, než mu věřit.

Nebe se vyjasnilo, a tak jsme zase vyrazili ven. Respektive přesunuli jsme se přesně o jedno číslo dál, kde byla hospoda. Matt si dal pivo. Chtěl mě pozvat, ale s díky jsem odmítl. Pivo, které pil, se jmenovalo Tui. Jeho zvláštní název pocházel od jednoho malého ptáčka, kterého mělo pivo ve znaku.
Jinak se musím pochlubit, že přestože jsem skoro abstinent a zcela jistě nepivař, navštívil jsem později v Dunedinu prohlídku pivovaru Speights. Prý je to místní nejslavnější značka - to vám ale asi řeknou všude. Jediné, co mi z prohlídky utkvělo v hlavě, bylo to, že nepoužívají přímo chmel (měli tam jen jednu malou rostlinku na ukázku), potom obří sýpky na obilí (jedna z nich je prý stále plná, a kdyby se nějakým nedopatřením otevřela dvířka, udusili byste se v obilí) a kovová skulptura človíčka drápajícího se na pivovarský komín. A potom neuvěřitelně milý dojem z průvodkyně. Ten ale v tomhle městečku zanechával snad úplně každý.

Diskuze se nějakým záhadným způsobem stočila na moji domovinu.
"Víš, že Czechoslovakia je jediný slovo, kde je to vaše zvláštní cz."
"A co třeba cherry."
"Cherry, cherry, Czechoslovakia. Ne, to není to samý."
Otočil se na chlapíka, který u vedlejšího stolu spořádával nějakou flákotu.
"Hele, znáš nějaký jiný slovo, kde je cz jako v Czechoslovakia?"
Chlapík jen něco zabručel.
"Páprda. Myslí si, že když má prachy, tak mu to tu patří."
"Nech ho být."
Chlapík měl asi opravdu spoustu prachů. Před hospodou mu stál zaparkovaný nějaký parádní sporťák. Co neměl určitě, byla nálada na Matta. Tu měl asi jen málokdo.

Začalo se pomalu stmívat. Chtěl jsem jít domů udělat si něco k jídlu, zalézt někam do koutku a číst si. Matt byl ale jiného mínění. Vrátili jsme se do Tamary. Snažil jsem se mu naznačit, že už by měl jít. Buď to ale nechápal, nebo spíš nechtěl pochopit. Bydlel v jednom backpackeru nejmíň tak pět kilometrů za městem. Navíc na něm začal být čím dál víc vidět vliv vypitých Tui.
Tak jsme šli do salónu. Bylo to jak z nějakého anglického klubu. Zkusili jsme kulečník, šipky, ale nějak to nemělo úroveň. Přidal se k nám někdo třetí - docela úleva pro mě. Jenže už bylo skoro jedenáct hodin. Lidi už se začali ukládat ke spánku. Matt byl ale pořad v ráži.
Dokonce se za námi zastavil domácí. Ne snad, že by nás chtěl zpacifikovat. Jen mi připomenul, že je hostel úplně plný a že tu Matt nemůže zůstat.

Tak jsem to nakonec udělal.
Řekl jsem mu to přímo. No, vlastně jsem ho tak trochu vyhodil. Byla už skoro půlnoc, čekalo ho jeho pět kilometrů. Když jsem za ním zavíral dveře od Tamary, bylo mi nanic, ale nic jiného se nedalo dělat.

Matte, brácho, je to už skoro tři roky, ale nezapomněl jsem. A jestli ses ještě úplně neuchlastal, přeju ti hodně štěstí.

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře