Sklep

  

Náhle jsem se probral. Bylo to jako procitnout okamžitě z nejhlubšího spánku. Museli mě, hajzlové, něčím nadrogovat.
Mým očím se naskytl hrůzný pohled. Na stole přede mnou ležela Ivana. Byla sice při vědomí a cosi blábolila, ale myslím, že kdybyste se jí později zeptali, nepamatovala by si ani na to, že byla v této místnosti.
Její hlava byla pevně přichycena v jakémsi svěráku tak, že se nemohla pohnout ani o milimetr. Nad ní se skláněl Bratr, v rukou jakýsi skalpel. Kolem poskakoval Kašpar.
Za mnou se ozval výkřik. Otočil jsem pohled tím směrem. Mrcha! Ty dostaneš svůj díl jako první. Ani jsem se nenamáhal se postavit. Levou rukou jsem jí popadl za hrdlo a pravou nepřítomně, nicméně najisto sáhl za sebe. Palcem jsem odzátkoval malou lahvičku. Jak jsem se s ní pomalu blížil k jejím ústům, vstupovala jí do očí čím dál větší hrůza. Vztáhla proti mně ruce, ale sílu, kterou měla proti sobě, už zastavit nešlo. Vykřikla. Pomalu, kapku po kapce, jsem vylil celý obsah lahvičky do otevřených úst. Výkřik se měnil v chroptění. Nakonec tělem otřáslo mocné zaškubnutí. Uvolnil jsem stisk. Tělo se svezlo na zem. Byla mrtvá.
V tu chvíli, jakoby si ostatní v místnosti uvědomili, co se děje. Kašpar rovněž vykřikl a vrhl se po mně. Jenom jsem trochu poodstoupil a nechal jeho tělo prolétnout kolem. Chytil jsem jej za zátylek, udělal půlobrat a jako z katapultu jej vymrštil zpět. Kašpar přelétl celou místnost a narazil hlavou přímo do výklenku ve zdi. Zvrátil se na záda a zůstal ležet. Bylo po něm. Uprostřed čela měl lebku prasklou na dvě poloviny.
Bratr celou scénu pozoroval s posměškem ve tváři. Vlastně za celou dobu pouze odložil skalpel. V jeho šíleném pohledu bylo dokonce možné vypozorovat jisté známky pobavení.
"Vida, konečně změna. Nebaví mě jen otesávat ty mrtvé špalky. No, nedáš-li jinak, půjdeš na řadu první."
A začal se pomalu jako zombie sunout směrem ke mně.

Blázne! Blázne! Jak jsi si jistý svojí mocí, svojí neotřesitelnou pozicí, jako by už nad tebe nebylo! Ale dnes ses přepočítal! Já jsem Mstitel a přicházím potrestat tvoje nestvůrnosti, které již volaly až do nebe. Vyhladím tě. Vykořením tě. Učiním z tebe nebytí. Zadusím tě ve tvých vlastních činech.

Jediných mávnutím ruky jsem zlomil Démonovu moc.

* * *

Už přede mnou nestál Bratr, ale Štěpán. V jeho duši byla hluboká, nicméně zcela zacelená jizva. Díval se na své ruce. Rozuměl jsem mu. I když za to nemohl, protože to nebyla jeho vůle, která konala, bude muset celý život žít s vědomím, že způsobil neskutečné utrpení několika naprosto nevinným lidem. Nikdy už nevykoná žádné zlo, ale přesto si toto stigma ponese po celý zbytek svojí existence.
Podíval jsem se na zkroucená těla jeho bývalých pomocníků.
Vlastně jsme na tom stejně. Oba máme na rukou krev. Oba jsme byli nástroji cizího vědomí, by každý na jiné straně. Omlouvá mě snad to, že jsem byl shodou okolností na té "dobré"? Nesmysl. Nic takového neexistuje. Jediné, co jest, jsou naše skutky a nᚠpostoj, jaký k nim máme.
Jistě, vždycky je na konci někdo vítězem, ale musí snad proto být i tím spravedlivým? Je-li něco opravdu naším vítězstvím, pak to, že jsme konali a přitom dokázali zůstat lidmi. Oba jsme stejně vítězi i stejně poražení.

Uvolnili jsme Ivanu ze svěráku a vynesli ji ven na slunce. Zavolal jsem pátračku.

------------------------------------------------

Dostal jsem se k tomuto případu po záhadné smrti mého předchůdce, inspektora Blažka. Vlastně by se dalo říct, že jeho smrt ani příliš záhadnou nebyla; rozhodně nebyla o nic záhadnější než všechny ostatní, protože se mu přihodilo přesně to samé co obětem, jejichž brutální zavraždění přišel vyšetřovat. Jediným skutečně záhadným a překvapujícím bodem byl právě fakt, že se vražedná mašinérie nezastavila ani před přítomností úřední osoby, naopak pokračovala nerušeně dál, dokonce se obrátila proti této osobě naprosto ignorujíce moc vloženou do jejích rukou. Navíc se zdálo, že všechny důkazy a indicie jsou natolik zřetelné, že ukázat prstem na pachatele musí být otázkou nejvýše několika dnů.
Nahlédl jsem do spisu inspektora Blažka: celý případ měl skutečně bohatou historii a týkal se dohromady už více než čtyřiceti obětí. Hned na počátku vedly stopy do biochemického výzkumného ústavu, v jehož zahradě byly nalezeny zakopány ostatky prvních zavražděných. Zvláštní bylo, že všechna těla, a to beze zbytku, měla znetvořenou lebeční část. Některé kosti jakoby byly zkrouceny strašlivou silou do bizarních tvarů, jiné zas opracovány či osekány nějakým předmětem - snad nožem nebo ostrým dlátem - nejhorší na tom bylo, že nálezy z patologie nasvědčovaly, že některé z těchto hrůz se mohly udát ještě za života postižených.
Poněvadž se zdálo nemožným, že by nikdo z ústavu o ničem nevěděl, vymohl si můj předchůdce, jinak velký puntičkář, nasazení jedné čerstvé absolventky policejní akademie na místo praktikující laborantky, aby, jak často s oblibou říkal, "nahlédl do zákulisí."
Po těchto opatřeních a také díky častým návštěvám inspektora v ústavu se zdálo, že se případ dostal na slepou kolej. To trvalo, dokud nedošlo k hrůznému nálezu dalších několika těl na pláži za městem. Všechny oběti byly pečlivě zabaleny do černého nepropustného igelitu se znakem Výzkumného ústavu biochemie a všechny měly znetvořenou lebku ...
Chvíli se potom uvažovalo, zda přeci jen není výzkumný ústav falešná stopa - nebylo myslitelné, aby došlo k tolika brutalitám prakticky před zraky policie. Inspektor Blažek však stále věřil ve svojí pravdu. Zavedl v ústavu něco, co připomínalo stanné právo - všechny přístupové cesty byly hlídány a příchozí i odcházející se museli zapisovat do tlustých knih. Samozřejmě, že tato drastická opatření vzbudila mezi pracovníky ústavu vlnu nevole. Naštěstí v této vypjaté chvíli podpořil inspektora profesor Niederle - největší vědecká kapacita a faktický šéf ústavu.
Inspektorova mravenčí práce nakonec přinesla alespoň dílčí výsledek - podařilo se nalézt mrtvolu muže, který prokazatelně vešel mezi zdi ústavu, ale už je nikdy neopustil. Od té chvíle už bylo vše jasné - pachatelem, nebo pachateli, je někdo z ústavu.
Protože několik obětí bylo otráveno, zaměřil inspektor svoji pozornost nejprve na pracovníky laboratoře. Když byla po šesti týdnech nalezena další dvě znetvořená těla, musel inspektor chtě-nechtě do svého hledáčku přibrat i další podezřelé. Nakonec to dopadlo tak, že sledoval prakticky celý ústav včetně nejbližších přátel a rodinných příslušníků. Stránky inspektorova deníku byly popsány jeho pozorováními a analýzami charakterů jednotlivých osob, za kterými, jak jsem brzy pochopil, stála mladá policistka Ivana, která podle všeho měla až obdivuhodný talent získat si důvěru lidí, kteří se jí potom svěřovali se vším možným i nemožným.
Jak jsem se dále dočetl, inspektor políčil několik pastí - jednalo se o nejrůznější skryté kamery nebo odposlouchávací zařízení. Ale ani to nebylo k ničemu. Zdálo se, že v kritickém okamžiku právě ta kamera, která měla vidět něco důležitého, nesepnula nebo jí došla páska.
A tak vraždy pokračovaly dál.
Postupem času upíral inspektor svoji pozornost stále častěji ke sklepu. Podle všeho jej z nějakého neznámého důvodu považoval za místo činu - z tónů zápisků bych se dokonce odvážil tvrdit, že za místo činu VŠECH vražd. Co ho k těmto závěrům vedlo jsem však už v zápiscích nenašel. Klíčem bylo nejspíš ono brutální znetvoření lebky.
Na každý pád minimálně v případě samotného inspektora bylo evidentní, že místem JEHO zavraždění sklep skutečně byl. Znetvoření inspektorovy lebky bylo skutečně důkladné - po celé délce od týlu až po nadočnicové oblouky se táhla dlouhá sečná rána, jařmové kosti byly promáčknuty dovnitř, na levé straně temene bylo vysekáno několik do sebe zaklesnutých kosočtverců. Přesto se zdálo, že ani tak nebyla "výzdoba" dokončena a že byl pachatel nebo pachatelé někým předčasně vyrušeni. Uvědomil jsem si, že je to vlastně úplně poprvé, kdy se po případu našly vůbec NĚJAKÉ stopy.
* * *
Po pravdě řečeno jsem moc nevěděl, kde začít. Mohl jsem samozřejmě pokračovat v inspektorově pedantském přístupu, ale nějak jsem nevěřil, že by to k něčemu bylo. Také budu muset nějak vyřešit otázku nasazené policejní asistentky. Podle všeho se snažil inspektor tajit její pravou identitu opravdu všemi způsoby - při čtení deníku jsem koneckonců i mohl pochopit proč. Nicméně představa, že budu muset pokračovat v konspirativním způsobu schůzek, mě spíš děsila. Navíc se její pozice po inspektorově smrti mohla stát dost riskantní.
Nakonec jsem se rozhodl, že nejdříve ze všeho navštívím profesora Niederleho.
* * *
Protože jsem byl v ústavu poprvé, nevěděl jsem, kam mám jít. Ostraha na bráně, jakýsi poddůstojník z kdoví kolikátého okrsku, si mě nedůvěřivě prohlížela. Nakonec jsem vytáhl služební průkaz a zeptal se na profesora. Byl na zahradě.
Už z dálky jsem si všiml, že je vlastně docela drobné postavy. Vysoké čelo, jasné, dobré modré oči, prošedivělé vlasy, a za tím vším geniální mozek a nezměrná vůle. A pleje tady kytky jako nějaký obyčejný zahradník.
"Dobrý den, pane profesore."
Obrátil se ke mně: "Dobrý den, kolego. Co pro vás mohu udělat?"
"Obávám se, že se nemohu považovat za vašeho kolegu, pane profesore. Jsem policista. Přebírám po inspektorovi Blažkovi celý případ. Mohli bychom si někde promluvit?"
"Ach, ano. Je mi to moc líto. Přijměte moji upřímnou soustrast."
Sedli jsme si do altánku uprostřed překrásných jehličnanů.
Během rozhovoru jsem pochopil, že profesor Niederle je skutečně vyjímečný člověk. Celý ústav byl vlastně jeho dítětem. Přes politickou perzekuci vybudoval vědecké centrum na světové úrovni a teď, ve stáří, kdy měl konečně sklízet ovoce, se objeví něco, čemu se neumí bránit a co může zničit vše, co vybudoval.
Každou obě považoval za naprosto nenahraditelnou ztrátu - pro ústav i pro celý svět.
Celou dobu mě oslovoval "kolego". Myslím, že to nějak souviselo s jeho pohledem na svět.
Musím se přiznat, že na mě setkání s profesorem hluboce zapůsobilo. Nejen, že mi nabídl veškerou svoji podporu, když jsme se loučili, řekl mi doslova: "Víte, kolego, dal bych nevím co, aby už bylo po všem. Je to jako infekce. Infekce, se kterými tu máme tak bohaté zkušenosti, a přesto s tímhle nedokážeme dělat vůbec nic. Kdyby to pomohlo, nařídil bych celému ústavu, aby přerušil veškeré výzkumné práce a věnoval všechnu svoji energii na potlačení téhle epidemie. Nikdy jsem se necítil takhle bezmocný."
Myslím, že jsem se nikdy nesetkal s humánnějším člověkem.
* * *
Když jsem splnil hlavní účel svojí návštěvy, napadlo mě, že bych ještě mohl kontaktovat policejní asistentku Ivanu a poté se podívat na místo vraždy.
Kontaktovat asistentku znamenalo vložit do mrtvé schránky v jednom skleníku datum, čas, místo a způsob setkání. Napsal jsem rychle sdělení a vydal se hledat skleník.
Po nějaké době jsem uslyšel z jednoho rohu zahrady podivné výkřiky. Rozběhl jsem se tím směrem, abych uviděl menšího, statného chlapíka, který holou rukou vytrhával ze země kořeny uřezaných stromků. Pokaždé, když zatáhl, vyrazil ze sebe výkřik.
"Co to tady vyvádíte, člověče?"
"A co je vám k čertu do toho?" utrhl se na mě. Pak si mě prohlédl o něco pozorněji a cosi nesrozumitelného zabručel.
Představil jsem se.
"Radim Krsek," odpověděl mi.
Á, profesorova pravá ruka. Podle inspektorových poznámek nejpravděpodobnější budoucí šéf ústavu.
"Co to tu děláte, pane docente?" zeptal jsem se znovu, o něco uctivěji.
"Ále." Kopl vztekle do jedné hroudy. "Potřebujeme zasadit monokultury a jediné místo, kam je můžeme dát, je tenhle plácek. V půdě ale nesmí zůstat žádné zbytky kořínků z jiných rostlin. Díky opatřením vašeho předchůdce nesmíme osazovat plochy mimo ústav. Proto se s tím tady musím takhle párat."
"Vy jste Blažka neměl moc rád, viďte?"
"A vy byste měl? Co tu do všeho začal strkat ten svůj policajtskej čumák, jsou tu jenom problémy."
Tak policajtskej čumák, hmmm ...
"...promiňte, nemyslel jsem to zle. Nakonec, o mtrvých jen dobré, že?" Nervózně se pousmál. "Ale víte, vᚠpan kolega nebyl právě z nejpříjemnějších."
Raději bychom měli změnit téma.
"A to ty kořeny taháte ven jen tak, rukama?"
Zkusil jsem za jeden zatáhnout, ale jen jsem se ušpinil. Ten člověk musí mít ohromnou sílu.
"No, víte, ono je to tak nejlepší. Když za něj umíte pořádně vzít, je to spolehlivější než vykopávání motykou, při kterém zůstane vždycky něco v zemi."
"Vy máte svoji práci rád, že ano?"
"Mám. Dal bych za ní všechno."
To už jsem dneska jednou slyšel. Jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu.
"Nevíte, kudy bych se dostal do sklepa?"
V tu chvíli jakoby přeběhl přes jeho tvář stín.
"Ne, nevím," skoro jsem mu nerozuměl. Vypadal jako bych mu právě šlápl na kuří oko. Po chvíli však se značnou námahou dodal: "Neměl byste tam chodit. Nikdo by tam neměl chodit."
Pak praštil o zem právě vytrženým kořenem, otočil se a rychle odběhl.
Naprosto konsternován jsem chvíli zůstal stát. Pak jsem pokračoval dál ve své cestě.
* * *
Skleník jsem našel sám. Na cestu do sklepa jsem se raději zeptal policisty na bráně.
Sklep byl skutečně mimořádně ponuré místo. Už samotná budova ústavu měla nádech věčně zatažené viktoriánské Anglie, ale ve sklepě na člověka okamžitě padl pocit, že vstupuje kamsi, kde se nᚠsvět prolíná s nějakým jiným, horším.
Na podlaze a na zahradním stole stály značky s čísly, které jsem dobře znal z fotografií založených do protokolu. Chudák Blažek.
Když jsem se nakláněl nad křídou obkreslenou siluetou inspektorova těla, ozvalo se za mnou skřípnutí dveří. Leknutím jsem sebou trhl. Ve dveřích za mnou se objevil urostlý mladý muž.
"Á, tady jste. Promiňte, nechtěl jsem vás vystrašit. Posílá mě profesor Niederle. Myslel si, že bych vám mohl být užitečný. Jsem Štěpán Krsek. Mám v ústavu na startosti počítačovou sí."
"Krsek? Myslím, že jsem potkal na zahradě vašeho bratra."
"Radima?" Jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. "A jak se vám líbil?"
Trochu divná otázka.
"No, nevím. Vědecká kapacita, musí milovat svoji práci, ale jinak trochu podivín. Když jsem mu řekl, že se chci jít podívat do sklepa, vypadal, jako by mu právě praskl žaludeční vřed. Také musí mít ohromnou sílu."
"To on má. Ale já jsem silnější. Vždycky, když jsme se prali, tak jsem vyhrál.
No, myslel jsem, že byste se chtěl podívat na nᚠsledovací systém. Stálo mě dost času, než jsem jeho vyhodnocování optimalizoval, aby nám nesežralo osmdesát procent strojového času."
A vlastně, proč ne? Bylo teprve odpoledne, tady už stejně víc nezjistím a co se týká sledování, budu se muset stejně dřív nebo později rozhodnout, co s ním. Aspoň se napřed seznámím s tím, jestli to vůbec bylo k nečemu dobré. A tady je zřejmě jediný člověk, který rozumí, jak to celé funguje.
* * *
Když jsme šli po schodech nahoru do počítačového centra, vyprávěl mi Štěpán o své práci v Americe, odkud se vrátil teprve asi před půl rokem.
"Víte, jsem asi jediný, kdo nastoupil do ústavu poté, co začala fungovat ta drastická sledovací opatření. Dokonce jsem se na nich značnou měrou podílel. Ostatně, kdo ví, jestli bych to jinak vůbec pracoval. Možná proto mi ani nevadí.“;
„Nejsem si jist, že budu trvat na tom, aby se v nich pokračovalo,“; odpověděl jsem opatrně.
„Tak to abych se začal shánět po novém místě,“; řekl na to Štěpán, kupodivu značně zvesela. „Nemyslete si, že tady na té práci tady nějak visím. To hlavní už je stejně hotovo a teď už jde spíš jen o to udržovat to celé nějak v chodu, což už zas taková zábava není.“
„Máte dost odlišné názory než vᚠbratr.“
Usmál se: „No, to doufám! Radim je strašný suchar.“
„Proč jste vůbec odešel z Ameriky?“
Ta náhlá změna tématu ho kupodivu na okamžik vyvedla z dosavadní pohody. Chvíli nic neříkal.
„Jestli vám to není příjemné, nemusíte mi nic říkat. Zeptal jsem se jen tak.“
„Ale ne. Jen jsem chvíli přemýšlel, jak to přesně vystihnout. Řekněme, že z osobních důvodů. Ta práce tam mě bavila, ale jinak...“
Naštěstí jsme mezitím došli do samotného výpočetního střediska a mohli se věnovat našemu hlavnímu tématu. Přiznám se, že jsem nechápal, jak při tom všem může ještě ústav vůbec fungovat. Tolik papírů, kontrol a potvrzení jsem neviděl za celý život. A pak to ještě celé přes víkend procházet, vyhodnocovat a hledat v tom něco podezřelého... Ne, na to já nejsem.
Ale i tak jsem byl za tu ukázku vděčný. Štěpán byl veselý a zábavný společník, který mi v rámci naší konverzace řekl jakoby mimoděk spoustu cenných informací. Leží-li někde klíč k celé záhadě, pak je to patrně právě v tomhle - musím pochopit, o co tu vlastně jde.
Přestože byl Štěpán ke mně po celou dobu velice otevřený, nemohl jsem se zbavit pocitu, že i on má přede mnou nějaké tajemství. Když jsem odcházel, uvědomil jsem si, že jsem Niederlemu neřekl, že chci jít do sklepa, ani kamkoli jinam, proto za mnou mohl jen těžko někoho poslat.
* * *
Můj večerní program byl naštěstí jasný. Do motáku vloženého pod kropítko jedné z konvic v okurkovém skleníku jsem přesně definoval místo a čas.
Byl jsem docela zvědavý, jak celé setkání bude probíhat. Měl jsem o lidech pracujících u policie - včetně mojí maličkosti - svoje mínění a u mladých policejních asistentek jsem si nebyl jist dvojnásob. Když ale k mému stolu v poměrně luxusní vinárně, kde atmosféru podkreslovala příjemná hudba, přisedla sympatická hnědovláska, napadlo mě, že je možná čas změnit pár předsudků.
„Dobrý večer.“
„Dobrý večer. Původně jsem si nebyl jist, jestli bylo vhodné pro dnešní koonspirativní schůzku zvolit právě model večeře ve dvou, ale mohu-li mluvit za sebe, klidně si to zopakuji i vícekrát.“
Nereagovala na můj pokus o flirt ani sebemenším náznakem. Tak to bychom měli.
„Víte, budu k vám upřímný. Četl jsem pozorně poznámky inspektora Blažka a oceňuji vᚠpřínos k celému vyšetřování. Osobně si myslím, že to byl jediný faktický výsledek, kterého se nám podařilo dosáhnout. Po smrti inspektora se ale vaše pozice stala příliš nebezpečnou. Budeme vás muset stáhnout. Nevěřím, že by vás přes všechna opatření dosud nikdo neodhalil.“
Mlčky přikývla. Číšník přinesl aperitiv.
„Počítala jsem, že dojdete k tomuto závěru. Asi máte pravdu. Od smrti inspektora mám strach.
Musím vám ale něco říct. Víte, v určitém smyslu jsem zodpovědná za to, co se ten večer inspektoru Blažkovi stalo. Je to dlouhá historie.“
Z jejích očí jakoby na malý okamžik vyšlehla podivná směsice smutku, strachu, zmatku a viny.
„Pokračujte, prosím.“
„Nevím, kde začít.“
„No, nejlépe snad od začátku.“ Bože, ty oči!
„Od úplného začátku?“
„No, myslím, když jste nastoupila do ústavu. Vaše dětství atakdále můžeme přeskočit.“
Do tváře se jí opět vrátil původní klidný, rozvážný výraz, s jakým vstoupila do vinárny.
„Dobře. Nejdřív se toho vlastně ani moc nedělo. Byla jsem strašně hrdá, že můžu hned po škole pracovat samostatně a navíc na takovém případu, ale pak jsem byla zklamaná. Blažek mi nedal vůbec žádné instrukce.“
„To bylo od něj chytré.“
„Prosím?“
„Řekl jsem, že to od něj bylo chytré. Byla byste se prozradila.“
„Teď už to vím taky, ale nejdřív jsem strašně zuřila. Všechny moje kamarádky dělaly aspoň NĚCO, ale já jsem jen denně chodila do laboratoře míchat sloučeniny ve zkumavkách a čistit laboratorní sklo. Navíc mě štvala moje šéfová.“
„Proč?“
„Poznala na mně, že v chemii moc doma nejsem. Měla jsem falešné vysvědčení ze střední průmyslové školy chemicko-technologické a něco jsem si ještě pamatovala z gymplu, ale na ústav to bylo málo. Naštěstí mi tenkrát pomohl pan profesor Niederle.“
„Prosím vás a jak?“
Usmála se: „Začal mi dávat doučování.“
„Profesor Niederle?“
Podívala se na mě: „Ano, pan profesor Niederle osobně. Byl to nejlepší a nejzapálenější učitel, jakého jsem kdy měla. Někdy mi v legraci říkal, že na tom, co se učím, závisí lidské životy.“
„Pan profesor je skutečně vyjímečný člověk.“
„Je. Mám ho ráda.“
Kéž byste měla ráda ještě někoho jiného, milá kolegyně.
„Věřil byste, že mě očaroval natolik, že jsem se rozhodla v chemii pokračovat? Po prázdninách jdu na vysokou.“
„Budu muset zítra panu profesorovi vynadat, že nám přetahuje lidi.“
„Víte, pro něj to bylo to jediné, co mohl dělat. Strašně se tím trápí.“
„Já vím. A co bylo dál?“
„No, mojí šéfové to stejně nestačilo. Je to strašně protivná ženská.“
„Vaše šéfová je...“
„Doktorka Kotasová.“
Aha, vedoucí laboratoře. První mezi podezřelými po těch otravách.
„Víte, že chodí s Krskem?“
Na okamžik z ní byla obyčejná trhovkyně pídící se po nejnovějších drbech. No tak, kolegyně, tato otázka vás není hodna. Samozřejmě, že to vím. Četl jsem přece vaše poznámky.
„Teda jako s Radimem Krskem.“
„Ano, vím to. Povězte mi o něm něco.“
„Hroznej podivín. Chytrej, ale podivín. S nikým se moc nestýká. Ostatní se ho spíš bojí.“
„A co jeho bratr?“
„Štěpán?“
Její o maličko delší úsměv mi prozradil, proč že mi tady pšenka nepokvete.
Rychle se ovládla: „Ten přišel až dlouho potom. Nejdřív se našla ta těla na pláži,“ umně stočila hovor na jiné téma.
„Blažek tenkrát hrozně zuřil a dlouho nevěděl, co má dělat. Pak ho napadlo to sledování. Po mně chtěl, abych se dívala, co dělá Kotasová, myslím, že někoho nasadil na jejího bratrance, co dělá jako pomocná síla u skleníků. K ničemu to ale nebylo, jen jsme se snažili sledovat víc a víc lidí. Nakonec z toho byla ta Blažkova kartotéka.“
„Kartotéka?“
„Tak tomu říkají lidi z ústavu.“
„Aha, vy myslíte Systém evidence pohybu osob po Výzkumném ústavu biochemie?“
„Tak se to opravdu jmenuje?“
Máte krásné zuby a oslňující úsměv, kolegyně.
„To jste nevěděla?“
„Ne, slyším to prvně.“
„No, víte, asi to nechám zrušit. Nebude vám to líto?“
„Mně? Prosím vás! Ani na intru jsem si nepřipadala takhle kontrolovaná a to mi bylo patnáct.“
„Štěpán si s tím ale docela vyhrál.“
„Jemu je to jedno. On si najde místo jinde snadno.“
A past sklapla. Teď už se mi nevykroutíte.
Na chvilku jsem se odmlčel.
„Nechtěla byste se mi k něčemu přiznat?“
„Přiznat? A k čemu?“ Tak velké oči jsem už hodně dlouho neviděl. Musel jsem se chtě-nechtě pousmát.
„Ale no tak. Nedělejte ze sebe hloupou. Já vám přece hlavu neutrhnu. Ostatně, jediné, čím bych vám mohl hrozit, je zastavení služebního postupu a to není zrovna věc, kterou byste se právě teď příliš vzrušovala, nemám pravdu?“
Trochu se zapýřila.
„Jak... jak jste na to přišel?“
„Kouká vám to z očí.“
„Ale inspektor Blažek si toho nikdy nevšiml.“
Možná to tam nehledal. Ale to si raději nechám pro sebe.
„To vy jste ho poslala za mnou dnes odpoledne?“
Přikývla.
„Měla jsem o vás strach.“
Ale!
„Aspoň dnes přišel včas.“
„Co přesně tím míníte?“
„Míním tím to, že kdyby přišel včas před několika dny, mohl tu dnes možná Blažek sedět.“ V očích se jí opět mihla ta podivná melancholie jako na začátku.
„Vy jste o tom všem věděla?“
„Ano. Blažek jednou přiběhl jako šílený. Říkal něco v tom smyslu, že se mu na jednom odposlouchávacím zařízení podařilo něco najít. Byl to prý telefonát z laboratoře. Pouštěl mi to, jestli nedokážu identifikovat, kdo to s kým mluvil. Slyšet byla ale jen jedna půlka rozhovoru.“
„A poznala jste?“
„Ne, nebyl to hlas nikoho, koho bych znala.“
„O co v tom rozhovoru šlo?“
„Vlastně ani nevím. Přišlo mi to, jako když si někdo sjednává rande. Blažek ale trval na tom, že to je plán na další vraždu. Říkal, že půjde večer do sklepa, aby je přistihl při činu.“
„Sám?“
Přikývla.
Ten starý blázen! Ten hloupý, nafoukaný, ješitný blázen!
Pak mě něco napadlo.
„Co se stalo s tou nahrávkou?“
„Nevím. Měl to zkopírované na kazetě. Co s ní ale udělal, to nevím.“
Věděl jsem, že se nic takového jako nahrávka nebo kazeta později nenašlo. Skoro to celé vypadá, jako kdyby mu tu nahrávku podstrčili schválně, aby měli jistotu, že přijde, aby ho mohli zabít. Co je to proboha za lidi? Přeběhl mi mráz po zádech.
„A jak se k tomu dostal Štěpán?“
„Byli jsme ten večer spolu. Říkala jsem mu, co se stalo. Když to uslyšel, strašlivě zbledl, sebral se a okamžitě spěchal do sklepa za Blažkem. Přišel ale pozdě.“
Z protokolu jsem věděl, že to byl on, kdo nejspíš objevil mrtvolu jako první. Úplně ho to sebralo. Našel ho noční vrátný, jak klečí naprosto mimo sebe v kaluži krve a hledí na svoje ruce. Později se vůbec na nic nepamatoval. Vlastně jen ona pověstná Blažkova kartotéka ho zachránila od podezření, že vraždu spáchal on sám, protože doba úmrtí stanovená patologem spadala minimálně dvě hodiny před jeho příchodem. Ivanino svědectví pochopitelně v protokolu nebylo.
Bylo na čase se zvednout.
Kývl jsem na číšníka, aby připravil účet.
„S tím, co se stalo Blažkovi, si zkuste nedělat hlavu. Udělala jste, co se dalo. Myslím ale, že byste už do ústavu vůbec neměla chodit. Nebo aspoň ne sama. Zítra podáte výpověď. U nás vám to zařídím sám. Dostanete volno, myslím, že si to opravdu zasloužíte. Jak jej využijete, záleží samozřejmě jen a jen na vás.“
Tak aspoň jeden vděčný pohled. Ach jo, proč vždycky musí dojít až na cash. Ta dnešní děvčata nemají kouska romantiky v těle.
Doprovodil jsem Ivanu domů.
Když jsem se poté konečně dostal do postele, ležel jsem dlouho na zádech a s otevřenýma očima přemítal o všem, co se za ten den přihodilo.
Něco na tom celém nesedí. Ivana je jistě pohledná a okouzlující dívka, ale na ty bystré analýzy, které jsem objevil v Blažkově deníku prostě nemá. Zato ten její šamstr, ten ví určitě mnohem, mnohem víc, než se nám všem zdá. Zítra si ho musím ještě jednou pořádně proklepnout.
S touto myšlenkou jsem usnul.
* * *
Ráno mě vzbudil telefon.
„Haló?... Cože, další vražda?... Kdo?... profesor Niederle?! Hned jsem tam.“

První, na koho jsem narazil po vstupu do ústavu, byla Ivana. Respektive, spíš ona do mne. Náhle se vynořila z jedněch dveří a než jsem se stačil vzpamatovat, vrhla se mi do náručí, zabořila obličej do ramene a vzlykavě štkala: „Oni ho zabili... Řekněte, že to není pravda... Takový hodný člověk... To přece nemůže být pravda...“
Objal jsem jí jednou rukou a druhou ji začal hladit po vlasech. Překročil jsem tím sice asi všechny existující předpisy, ale bylo mi to jedno. Chudák holka! Měla ho asi ráda víc, než bych byl očekával. Co teď ale s ní? Tady určitě zůstat nemůže. A co tu vůbec dělá? Sakra! Všechno se to jen zamotává. Kdyby tu byl aspoň ten její Štěpán...

Když se trochu uklidnila, podal jsem jí kapesník. Věděl jsem, že musím něco říct, ale nevěděl jsem co.
„Utřete si oči, takhle vám to moc nesluší.“
Bože! To ses tedy předvedl. Takové klišé.
Naštěstí to stačilo.
„Nevíte, kde je Štěpán? Měl by vás odvézt domů.“
Zavrtěla hlavou.
„Ptala jsem se po něm, ale v ústavu nejspíš není.“
Tak to budu muset zase obstarat sám. Ach jo.
Zavolal jsem taxi, zaplatil řidiči dopředu a výslovně jí zakázal, aby dnes kamkoli chodila.
„Večer se u vás zastavím. Zkuste se dát nějak dohromady, budu vás ještě potřebovat.“
Sám jsem sice nevěděl na co, ale člověku se smutek snáší lépe, když ví, že může být užitečný.

Když Ivana odjela, vypravil jsem se najít někoho, kdo byl aspoň trochu v obraze, co se tu vlastně děje. Naštěstí jsem našel mladého poručíka, na jehož popud mě zalarmovali.
„Přeji dobré ráno, pane inspektore.“
„Dobrý den.“ Skoro jsem neodolal, abych řekl: „Podejte hlášení.“
Takhle jsem taky někdy vypadal? A to se mnou měli tu trpělivost? Nu, asi ano, jinak bych tu teď nestál. Tak to bych to měl asi splácet.
„Můžete mi říct, dobrý muži, co se tu vlastně děje?“
Trochu jsem ho tím oslovením dostal z rytmu.
„Ehm... Zabili profesora Niederleho. Tedy,... ve sklepě... Místo činu jsem samozřejmě nechal zajistit.“
„To je v pořádku. Neviděl jste náhodou Štěpána Krska?“
„Ne, to ne. Ale jeho bratr...“
„Co je s ním?“
„Chová se divně. Je zavřený ve své pracovně a pouští si tam velice nahlas nějakou hudbu. Wágnera, tuším. Byl jsem za ním, aby nám byl jako zástupce profesora Niederleho k dispozici při vyšetřování, ale vyhodil mě. Sprostě. Vynadal mi a zabouchl mi dveře přímo před nosem.“
Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nerozesmál.
„Je zlomený z profesorovy smrti. Měl ho velice rád. Nechte ho být, já to s ním pak vyřídím.“
Viditelně se mu ulevilo. Teď mu už stačí jen dát nějaký ten rozkaz a bude v pořádku. Není to špatný mladík, ale zodpovědnost je věc ošidná. Koneckonců toho ale opravdu až TAK mnoho nepokazil.
„Uvítal bych, kdybyste mě nyní doprovodil na místo činu a seznámil mě s dosavadními výsledky pátrání.“
„Samozřejmě.“
Profesor skonal zhruba tři hodiny po půlnoci. V jeho těle se našly zbytky po nějaké neznámé alkaloidní látce, která mohla působit jako uspávadlo. Co však bylo zvláštní, že na rozdíl od ostatních vražd bylo tělo zcela záměrně ponecháno na místě činu. Obvyklé znetvoření lebky bylo tentokrát provedeno z téměř absolutní pečlivostí. Kdyby to neznělo tak morbidně, skoro by se dalo říct, že šlo o dokonalý sochařský kousek. Celé tělo položené na zahradním stolku vypadalo jako katafalk zemřelého krále se všemi poctami.
Další zvláštností byl výraz ve tváři zemřelého muže - vznešený, dobrý, snad jen proti včerejšku neradostný, nicméně naprosto vyrovnaný a plně smířený s osudem.
Než proběhly všechny nezbytnosti a profesorovo tělo bylo odnešeno v černé rakvi pryč, bylo skoro poledne.
Nad houskou, která měla aspoň trochu navodit pocit oběda, jsem si zrekapituloval situaci: nic nového, profesor mrtvý, to může být těžko bráno jako pozitivum, ale kdo z ústavu by chtěl zabít právě jeho? anebo obráceně: když zabili jeho, tak koho ještě NECHAJÍ ŽÍT?
Jediný rezultát, který mi z tohoto logického cvičení vycházel, byl, že nejlepší bude to tu celé obehnat vysokou zdí a nevpouštět nikoho dovnitř. Už jsem se viděl, jak s tímhle uspěji u svých nadřízených...
Takže zpět...
Posledním bodem, u kterého jsem včera skončil, byl Štěpán Krsek. Ten však není k nalezení. Je tu ale jeho bratr, se kterým zas není rozumná řeč. K čertu!
Nic jiného se ale nedalo dělat.
* * *
Vyhledal jsem znovu onoho mladého poručíka a požádal ho, aby mě doprovodil k pracovně docenta Krska. Už asi o dvě patra níž jsme mohli slyšet hudbu.
„To je ta hudba?“ zeptal jsem se.
Přikývl.
„Charles Gounod. Faust.“
„Promiňtě, to jsem nevěděl.“
„V pořádku, za to vás neplatí.“
Když jsme došli ke dveřím, požádal jsem jej: „Víte, bude asi rozrušený. Neberte si to osobně, ale asi by vás neviděl rád. Bude lepší, když s ním budu mluvit sám.“
Znovu jen přikývl. Aspoň člověka neobtěžuje zbytečnými poznámkami.

Počkal jsem, až se můj kolega vzdálí a pak jsem hlasitě zabušil na dveře.
Chvilku se nic nedělo. Opakoval jsem svůj pokus.
Hudba se trochu ztlumila.
Znovu jsem zabušil.
„Táhni,“ ozvalo se zevnitř. „Táhni, ty zkurvenej policajtskej smrade.“
Pan docent je zřejmě v náladě.
„To jsem já, pane docente,“ zakřičel jsem přes dveře, co mi jen hlasivky stačily. „Potřebuji s vámi mluvit.“
Hudba zmlkla úplně. Jinak se ale nic nedělo.
„No tak, pane docente, nebuďte jako malý kluk. Potřebuji s vámi mluvit. Vy to víte, já to vím, tak otevřete.“
Nejprve se zevnitř ozvaly nějaké podezřelé zvuky a pak klapl zámek.
Pan docent byl opilý, jak zákon káže. Oči kalné, vlasy rozcuchané na všechny strany, košili napůl rozepnutou, pohyby jisté tak, že jsem ho radši podepřel.
„P“miňte, ale sem vožralej.“
Tak ten mi teda moc nepomůže.
„Chtěl jsem se vás jen zeptat na pár otázek, ale asi to nechám na zítřek. Nevíte aspoň, kde je vᚠbratr?“
„Štěpán? V pekle!“ vyprskl. „Štěpán je v pekle.“
Ach jo.
„Něco ti povim. Nechoď do sklepa. Nechoď do sklepa. Nechoď do sklepa!“
Po každém „Nechoď do sklepa“ bodl směrem ke mně svým ukazováčkem. Asi bych měl jít.
„Nechoď do sklepa!“
Zavřel jsem za sebou dveře.
Uslyšel jsem, jak se vevnitř rozbrečel.
„To se nemělo stát! Tohle ne, to se nemělo stát...“
Než jsem ušel pár kroků, začala znovu naplno hrát hudba. Faust. Zvláštní.
* * *
Na schodech jsem se téměř srazil s mladým poručíkem.
„Mám pro vás vzkaz, pane inspektore,“ div nezasalutoval. „Je od policejní asistentky slečny Sedláčkové.“
Od Ivany? Copak jsem jí jasně neřekl, že má sedět doma?
„A to vám ho dala osobně?“
„Ne, ona přímo ne. Doručila jej její šéfová, doktorka Kotasová. Máte jít urychleně do sklepa. Prý si vzpomněla na něco důležitého týkajícího se těch vražd a bude vás tam čekat.“
Doprdele!
Bral jsem schody asi po šesti.
Ještě než jsem ale prošel dveřmi do sklepa, zatmělo se mi před očima. Upadl jsem do bezvědomí.

* * *

Když jsme spolu seděli po nějaké době se Štěpánem a Ivanou v restauraci na večeři, bylo konečně trochu času na vysvětlení řady otázek. Ivana, která už po prodělané rehabilitaci vypadala lépe, mezitím definitivně opustila řady policie. Nastupovala na vzpomínanou vysokou školu chemicko-technologickou, obor, biochemie, ale něco mi říkalo, že přes veškeré úsilí profesora Niederleho přeci jen není nejvhodnějším typem na tento druh práce a že z ní madame Curie biochemie asi nebude. Možná tím jen splácela starý dluh a koneckonců - byl to její život.
Štěpán byl proti dřívějšku poněkud zamlklejší. Prodělané trauma na něm přeci jen zanechalo stopy, dost možná hlubší než by se náhodnému pozorovateli mohlo zdát.
Poslední ranou pro něj byla smrt jeho bratra Radima, kterého jsme našli spolu s dopisem na rozloučenou po vylomení dveří jeho kanceláře. V hifi systému stále ještě cykloval Gounodův Faust. Nikdy jsem s myšlenkou sebevraždy nesouhlasil, ale musel jsem uznat, že v tomto případě jsem důvody minimálně chápal. Je zvláštní, jak rychle někdy věci vezmou konec.
„Myslím, že za všechno mohla ta prokletá Radimova touha za každou cenu vyniknout,“ začal konečně Štěpán. „Byl sice starší, ale jakmile jsem ho dorostl, nikdy mě už v ničem zásadním neporazil. Mě to bylo úplně ukradený, ale on se tím strašně užíral. A přitom právě ta jeho úporná snaha byla jeho největší překážkou. Řekl bych, že častokrát bojoval víc sám se sebou než s vlastním problémem.
Když jsem šel na vysokou, snažil jsem se vybrat obor, který bude co nejdál od toho, co dělal Radim, ale on si stejně vždycky našel způsob, jak to srovnávat a poměřovat... Nakonec jsem raději odešel pryč...
A přitom právě tohle se nejspíš stalo poslední kapkou. Myslím, že tehdy si usmyslel, že jedinou adekvátní odpovědí bude stanout na Niederlově místě.“
Odmlčel se. Jeho prsty křečovitě svíraly vypitý šálek od kávy. Ivana měkce položila svoji dlaň svrchu na jeho ruku. Oplatil jí vděčným, vlhkým pohledem.
Někdy bych chtěl dokázat tolik jako tyhle nepatrné ženské doteky.
„Já jsem v něm vždycky viděl bráchu a on ve mně jenom úspěšnějšího konkurenta...“
Nikdy jsem naštěstí ničím podobným neprošel, ale myslím, že jsem mu rozuměl.
„Pak jsem se náhodou dozvěděl o tom, co se děje v ústavu. Teda, ona to nejspíš náhoda nebyla, ale to jsem tenkrát samozřejmě nevěděl. Když jsem potom psal Radimovi, z legrace jsem mu nadhodil, že jestli se chce proslavit, tak může vyřešit ty vraždy. Odpověď, kterou mi poslal, mě vyděsila.“
„Co v ní stálo?“
„Napsal mi, že když jsem tak chytrej, můžu si to vyřešit sám, a že prý uvidíme, kdo vyhraje tentokrát. Musel byste ho znát. Z jeho strany to bylo jako výzva k souboji. Pochopil jsem, že s tím musí mít něco společného.
Nejlepší na tom bylo, že tohle byla nejspíš vůbec první chyba, kterou udělal. A zase za tím byla ta jeho ješitnost. Zřejmě ani Druhá strana nedokázala plně potlačit jeho přirozenost.“
„Druhá strana?“
Hluboce se na mě zahleděl.
„Vy byste měl vědět, kdo nebo co to je Druhá strana.“
Věděl jsem. Už jsme to raději dál nerozebírali.
„Věděl jsem, že se musím vrátit domů.“
„Takže ta vaše povídačka o těžkém životě za Velkou Louží byla vymyšlená?“
„Ano i ne. To, co jsem říkal vám a vlastně i Radimovi, byla pravda. Jenom bych se jen kvůli tomu asi nikdy nevrátil. Shodou okolností jsem se o tom už zmínil Radimovi před nějakou dobou, tak jsem to použil jako záminku.
Měl jste ho vidět, když jsme se poprvé setkali! Byl jak opilý. Zažíval pocit absolutního triumfu a dával mi to zřetelně najevo. Ten první večer mi v podstatě prozradil strukturu celé svojí „organizace“. Možná, že kdyby v tom byl jen on sám, tak se mi ho tehdy podařilo zastavit. I když... asi ne.
Ale stejně bych nikdy nestačil na Kotasovou. To nebyla ženská, ale krvežíznivý upír. Pokaždé, když jsem jí viděl, jsem měl pocit, jakoby mi někdo přejížděl po krku studeným ocelovým ostřím. Vím, že to zní hrozně, ale jsem rád, že jste jí zabil. Ta ženská by byla schopná něco vyvést, i kdyby seděla v nejpevnější cele s rukama v poutech.“
„Řekněte mi něco o té organizaci.“
„Vlastně to byla taková nesvatá trojice. Vůdce vždy musel být muž, ale potřeboval k sobě ženu, aby mohl využívat i ženské elementy. Bez toho by to, myslím, nefungovalo. Třetím do party byl Sluha, takový bezpohlavní prvek sloužící čistě k fyzické práci. Kotasová na to místo dosadila svého bratrance, který, pokud je mi známo, za ní už dřív běhal jako domácí pejsek připravený splnit všechna přání své paničky, takže se pro něj vlastně ani nic nezměnilo.“
„Počkejte chvilku, něco mě napadlo.“
Vytáhl jsem z kapsy poznámkový blok a tužku.
Na jednu stranu jsem napsal:
Radim Krsek
doktorka Kotasová
bratranec Petr

a na druhou:
Štěpán Krsek
Ivana
a koho na pozici Sluhy? No jasně! Bezpohlavní pejsek na fyzické práce. A na papír jsem dopsal:
inspektor Blažek
„Perfektně to do sebe zapadá.“
Vytrhl jsem stránku z bloku a podal jim ji přes stůl.
Dlouhou chvíli na ni upřeně hleděli. První se kupodivu ozvala Ivana, která až do té doby prakticky nepronesla ani slovo.
„To chcete říct, že jsem sloužila jako protipól Kotasky?“
Přikývl jsem: „Už to tak vypadá.“
Podívala se na Štěpána: „A co když se teď, když už je po všem, rozejdem?“
Panebože! Ženská logika.
„No, myslím, že toho se bát nemusíte. Jak řekl Štěpán, některé přirozenosti se potlačit nebo přikázat prostě nedají, takže si nemyslím, že by vᚠvztah byl jenom o tomhle schématu.“
Mrkl jsem na Štěpána jedním okem.
Usmál se.
„Stejně se mi to ale zdá trochu přitažené za vlasy.“
„Proč? Blažkovo sledování bylo úplně k ničemu, dokud jste mu přes Ivanu nezačal posílat tipy. Jedna věc mi ale pořád není moc jasná - jak to celé začalo a o co tu vlastně šlo?“
Štěpán si povzdechl.
„Nechce se mi na to moc vzpomínat, ale vím, že bez toho asi nemáte šanci to pochopit. Šlo tu o umění.“
„O co?“
„O umění. Ten duch, vedoucí Druhé strany, byl nějaký zneuznalý sochař a jeho posledním nerealizovaným nápadem bylo použít jako materiál lidi, respektive lidské lebky. Radim se propůjčil k tomu, že mu pomůže ten nápad zrealizovat výměnou za absolutní vědění. Někdy tomu říkal „smlouva s ďáblem“.“
Tak proto ten Faust!
„Pokračujte, prosím.“
„Kotasová si pak vymohla vylepšení, že se „opracování“ bude konat ještě za života obětí. Její perverzita se realizovala v oboru jedů a narkotik. Myslím, že se snažila pracovat na látce, která by u oběti potlačila bolest natolik, aby mohla obě pozorovat operaci na vlastní lebce. Snad čekali, že tomu na konci zatleská nebo co.
Smrt by pak byla něco jako přejet akvarel fixativem.“
„A Petr?“
„To byl prosáček. Jeho hlavním úkolem bylo odklízet těla. Myslím, že ale taky zabil dva nebo tři lidi. Hrozně ho bavilo půlit lebky, tak mu to občas dovolili. Hýkal potom vždycky půl dne blahem jako osel.“
Otřásl se.
„A co jste se rozhodl dělat po rozhovoru s bratrem?“
„Nejdřív jsem se snažil dostat nějak do ústavu. Radim mi s tím pomáhal. Bral to tak, že tím potvrzuji jeho nadvládu.
Když jsem potom začal spolupracovat s inspektorem Blažkem na sledovacím systému, křičel na mě Radim přes půlku baráku, že jsem ho zradil.
Ono se toho ale jinak moc dělat nedalo. Věděl jsem sice, kdo za tím je, ale nedokázal jsem proniknout do toho, jak to dělají. Pak jsem potkal Ivanu. Poznal jsem na ní, že je od policie, a tak jsem přes ní začal směrovat Blažka. Hlavně na Kotasovou a na sklep. Bráchu jsem shodit nechtěl. Věřil jsem tomu, že když se vypořádám s Kotasovou, tak toho nechá.
A pak jsme se do sebe s Ivanou zamilovali.“
Přílišná spolupráce.
„A podařilo se vám něčeho dosáhnout?“
„Zmenšili jsme jim manévrovací prostor. Počítal jsem, že když budou mít kolem sebe tolik překážek, radši toho nechají sami nebo udělají časem nějakou chybu. Problém byl ale v tom, že díky Druhé straně vládli silami, kterým jsme nemohli konkurovat. To jsem ale samozřejmě pochopil až později.
Podařilo se nám aspoň minimalizovat riziko dalších obětí. Koneckonců, to, že nakonec zaútočili přímo na Blažka, to jen dokazuje.“
„Jak je ale možné, že když jste Ivanu odhalil vy, tak se to nepovedlo jim i s jejich schopnostmi?“
„To nevím. Řekl bych ale, že to má něco do činění s povahou těch schopností. Druhá strana dokázala totálně ovládat všechny věci. Hlavně v prostorách sklepu. S lidmi ale měla potíže. Připadalo mi, že jí některé základní věci naprosto unikaly.
Myslím, že nejčitelnější byl pro ně Blažek, který fungoval jako natažené hodinky. Já jsem byl Radimův brácha, takže Ivana na tom byla asi nejlíp. Možná jí prostě nikdo nepodezříval.
Mimochodem, vás odhalil Radim hned při prvním setkání.“
„Já jsem se tím přece ale nijak netajil.“
Nechal moji poznámku bez povšimnutí. No jo, já vím, že ve mně každý pozná policajta na sto honů. Co s tím ale mám dělat? A proč taky?
„Ivanu odhalili až po té srdceryvné scéně po smrti Niederleho.“
No s tím jsem toho také moc dělat nemohl.
„A jak to bylo se smrtí inspektora Blažka?“
„Blažka dostali na jeho vlastní zbraně. Nejvíc asi za tím stála Kotasová. Druhé straně to celkem bylo jedno. Snad jí jen trochu vadilo, že je menší přísun „materiálu“, Kotasová ale chtěla pomstu. A krev.
Já jsem to tehdy strašně zvoral. Když mi Ivana řekla, kam se Blažek chystá, vyběhl jsem za ním jako splašený s jedinou myšlenkou, abych ho zastavil. Přiběhl jsem do sklepa a vběhl jim naprosto nepřipravený přímo do náruče. Mohli si ve mně listovat jako v knize.
Zachránil mě tehdy vlastně Radim. Nevím, jak ho to napadlo, ale chtěl, abych se stal členem týmu. Než se domluvili, dalo mi to aspoň trochu času na obranu.
Podrobili mě zkoušce. Druhá strana se mě snažila zlomit. Když se jim to nedařilo, zkusili to jinak. Vpašovali do mě druhou bytost, Bratra, toho, kterého jste přemohl ve sklepě. Byla to stoprocentní bytost Druhé strany, ale zároveň jsem to byl já. S tím jsem už bojovat nedokázal.
Byli jsme sice naprosto odděleni, - takže například nedokázali zjistit fakta o Ivaně - postupem času by asi ale začal přebírat čím dál větší kontrolu on. Něco jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde.“
„Co bylo předmětem té zkoušky?“
„Zabít inspektora Blažka,“ řekl tiše.
„Jak to? Myslel jsem, že Blažek zemřel už dlouho před vaším příchodem.“
„Nechali nějak zestárnout tělo. Kotasová tehdy použila nějaký přípravek, takže ještě žil, i když na něm pracovali už nejmíň čtyři hodiny. Mě donutili přetnout nit života.“
Vzpomněl jsem si, jak ho to tenkrát sebralo.
„A co bylo dál?“
„Přišel jste vy. Hned jsem viděl, že jste naprosto jiný než Blažek. Snažil jsem se vás navést na stopu přímo. Nevěděl jsem, kolik ještě budu mít času. Byl jsem sice jako dřív, ale vzpomínky na ten večer mě tížily jak balvan. Asi by mě to dřív nebo později dostalo.
Je-li pravdivá vaše teorie o symetrii pozic, pak byste asi převzal tu mojí.“
Vzpomněl jsem si na Ivaninu poznámku. Napadlo mě, jestli bych také převzal Ivanu.
„A pak přišel na řadu profesor Niederle. Něco se muselo stát, protože to vypadalo, že ví úplně o všem. Přišel sám. Vlastně se nám nabídl. Bylo to působivé. Dokonce i Kotasová v té chvíli vypadala, že si to možná celé radši rozmyslí. Druhá strana to však přijala. Říkala, že to bude první skutečné mistrovské dílo. Radim se však zapřel a řekl, že na profesorovi to dělat nebude. Lidský faktor, řekl bych. Měl profesora rád. Tak to zbylo na mě. Pokud jste to viděl, tak víte, že to bylo mistrovské dílo. Nakonec jsem Radima porazil i tady v tom.
Chtěl bych říct něco jako, že mi to bylo líto, ale Bratr žádný takový pocit neměl.
Myslím, že ten večer jsem Radima sesadil. Kotasová se mnou dokonce chtěla spát. Řekl jsem jí, že potřebuji ještě cvičit na pár modelech a jestli se hlásí jako materiál, bude mi ctí. I ona se mě začala bát.
Mě to ale bylo jedno.
Druhý den se Radim totálně zhroutil. Druhá strana říkala, že už ho nepotřebujeme, že dokážu dělat mnohem lepší modely, než na jaké se on kdy zmůže.
Pak vás někde nachytala Kotasová s Ivanou. Strašně jí to rozzuřilo. Nedokázala se smířit s tím, že celou dobu měla za zadkem policajtku, a trvala na tom, že vás musí dostat. Myslel jsem, že aspoň v případě Ivany se zaseknu podobně jako Radim u profesora, ale vím, že pro Bratra by to byl prostě jenom další „materiál“.
Pak jste se probral a zbytek už znáte.
To byste měl spíš ale říct vy nám.“
Co jsem jim ale měl říct? Po tom, co mi řekl, se mi zdálo, že to do sebe zapadá jako skládačka. Profesor Niederle, ten hodný, lidský a laskavý profesor Niederle se nějak dozvěděl, co se v jeho ústavu děje, a přišel se obětovat, aby to zastavil. Já už byl pak jen vykonavatelem rozsudku bez, nebo jen s minimální osobní účastí. Každému, co jeho jest - doktorka Kotasová dostala svůj jed, Petr rozpůlenou lebku a Bratr spolu s Démonem byli vyhlazeni nějakou ještě větší silou.
Chvíli jsem mlčel a pak kývl na číšníka. Jsem koneckonců policajt a věřit v nadpřirozeno mám zakázáno předpisy.

Zobrazeno 11x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 24.5.2012, 20:03

poslední přihlášení - září 2008

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Maro9.5.2002, 20:40

Zkus to víc rozepsat a poslat do příštího ročníku soutěže O dýmku Sherlocka Holmese a možná ti tuhle bezvadnou věc zfilmujou

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>