Když se vzbudila, všude okolo ní bylo bílo.
Sakra, vždyť se neměla vzbudit. Jakto? Bylo to snad málo?
Přemýšlela nahlas, a stále se hrnuly další otázky.
Ne, nebylo toho málo. Stačilo by to na konec.
„Díky bohu, tvoje přítelkyně byla rychlejší a díky její pohotovosti si to přežila.
A kde to vlastně jsem?
Na psychiatrii pro mládež. Proč si to chtěla skončit?
Teď chci spát.
Dobře, promluvíme si později.“
Když otevřela oči podruhé, spatřila ty černé oči. Ty oči, co kdysi tolik milovala…
„Jak ti je?
Proč?“ To byla jediné, co ji v tu chvíli napadlo.
„Promiň, nemohla jsem jinak, nemohla sem tě tam nechat. To prostě nedokážu.
Ale měla si to udělat. Mělo to tak být…
Ne, ještě nepřišel tvůj čas. Ty tu musíš zůstat, musíš zestárnout… A pak mě znovu najít… Musíš být silná…“
Sundala z krku medailon a dala jí ho.
„Teď je tvůj.
Ale… Nedělej to… Prosím…
Teď musíš odpočívat. Krásné sny. Miluju tě.“
Čekala dlouho, dva dny. Dva dny se neozvala.
Ale neměla odvahu se zeptat.
Teď ne, musela spát. Jen všechno zaspat…
„Vstávej Beo, je čas.
Na co?
Aby ses konečně přestala válet. Musíš vstát, musíš zase začít žít.“
V tu chvíli jí vytryskly slzy.
„Je mrtvá, že?
Ano. Tak pojď, popovídáme si.
Dobře…“
Takže to přeci jen udělala, skončila to… Bože…
-> Beu po několika týdnech propustili domů. Vzpamatovala se natolik, že dokázala vnímat ostatní věci a lidi okolo sebe.
Nikdo z jejích přátel však nechápal, kde nakonec nalezla sílu naplno žít. Žít a neukončit to, užívat si každý den naplno, beze strachu… A radovat se z něj…
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Proč andělé pláčou? | Předčasný odchod | O lásce, O zradě, O světe... budouctnost (Strach III.) | Strach I. | Strach II.