Athame

Myslely jsme, že víme jak to dopadne, ty i já, možná není jiná cesta... a možná jsme tentokrát už našli klíč...


Autor: alba.archangelos, 12.9.2008, Povídky

  

Stála na břehu jezera a přemýšlela. Už zase myšlenkami byla u ní.
Stála tam, nehybná jako socha, jen vítr si pohrával s jejími dlouhými, černými vlasy.
Jako kdyby si žily vlastním životem.
Tady se to kdysi stalo.
Tady jí držela v náručí, když vydechla naposledy...
Bože, už je to tak strašně dlouho, co tu není. Celých 12 let. Vlastně dnes je to 12 let. Přesně. Snad tu stála i ve stejnou hodinu.
Nevěděla.
Vnímala jen bolest a smutek. A jakési zvláštní rozčarování, klid, vyrovnanost.
Jako by se až dnes smířila s jejím předčasným odchodem.
Milovala vítr. Měla vždy pocit, že je Violet s ní.
Bylo tomu tak.
Naslouchala hlasu přírody, hlasu větru... Hlasu Violet.
Rozmlouvala s ní. Dnes více, než kdy jindy.
Bylo to úžasné. Jako by každé zafoukání bylo jejím pohlazením.
Jejím úsměvem.
Slyšela její smích. Byla šťastná.
Když uslyšela ty nejkrásnější slova na světě... Její slova...
"Te iubeste meus archangelos"
V tu chvíli věděla, že je šťastná.
Věděla, že to tak musí být...
Athame zajel do srdce tak hladce...

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 3x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře