Potkal jsem kdysi dávno jednoho svého druhu. A přeci nebyl jako já. Byl černý. Tak tmavý a temný, i jeho mrtvé srdce bilo umrlčím hlasem.
Jeho krev. Rudá, rudá, rudá...
Krásná barva.
Ale počkat přeci. Neměla by se mi líbit!
Moje je bílá, stříbrná. Čistá jako čerstvě padlý sníh. Tak zářivá...
V mých bledých žilách koluje čirá, stříbrná tekutina. Ne jako ta jeho...
A přesto. Jsme tak stejní. Proč?
Když jsem ho potkal, plakal. Podíval jsem se mu do jeho temných očí, a objevil smutek.
Začal jsem plakat také. Po mých tvářích začaly padat kapky, třpytivé a čisté jako ranní rosa.
A po jeho? Rudé jako krev. Krev zatracených.
A přesto ty slzy byly stejné. Byly to slzy smutku a štěstí.
Byly svoji, ale nikdy nemohly být spolu. Ne, to nešlo.
Začaly plakat a z nebe se pomalu, ale jistě snášely první kapky. Tento déšť byl výjimečný. Z nebe padaly kapky čisté jako ranní rosa, ale také kapky rudé, černé jako smrt.
Tento déšť dával život, a bral. Jim ho změnil navždy. Už nikdo, nikdy jejich silné pouto nerozpojí, ale snad už se nikdy více nepotkají.
Jejich láska je zabíjí, oba dva, proto je nemožná...
Však od té doby bloudí oba světem, a pláčou. Když se spojí moc jejich slzí, v ten den tento déšť vezme a vdechne život někomu jinému.
Kdy zase nastane tento den?
Kdy budou andělé pany života a smrti?
Nevím. Ale v jedno doufám. Že toho černého anděla již nikdy více nepotkám, a naše slzy se nespojí...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Strach II. | Proč andělé pláčou? | Strach I. | Předčasný odchod | Athame