Doktor cosi kutil na konzoli. Clara se nepřítomně opřela o zábradlí. Sevřela je, až jí zbělely klouby na rukou. Doktor zamumlal: „Každou chvíli tu budou.“
Poté přešel k soše miminka. Vytáhl sonický šroubovák, stiskl jej a zvedl ho k uchu. Poté jej vypnul a nepřítomně ho uložil zpět do kapsy.
„Vydáváš signál. No jistě. Signál tak prastarý že jej nelze blokovat. Skoro jsem zapomněl, že tohle umíš.“
Zbylé obrazovky, obklopující konzoli, zablikaly a vypnuly se, všechna světla pohasla. Jediné, co osvětlovalo místnost, byl světelný sloup. Srdce TARDIS.
„Tohle ti nepomůže,“ řekl Doktor a pohlédl na sochu se zrcadlící obrazovkou.
„Máš pravdu,“ ozval se zničehonic na oko příjemný hlas s temným, mrazivým nádechem bolesti.
Na Doktorově tváři se objevil neveselý úsměv.
„Á, ahoj, anděli Bobe. Myslel jsem, že jsi zůstal Na planetě Alfalfa Metraxis systému Dundra v Garnově pásu.“
„Co to meleš?“ vyhrkla Clara.
„Starý známý. Byla to legrační planeta, než tam přišli andělé. Den měl jedenáct hodin a obyvatelé, Aplanové měli dvě hlavy. Bob byl jeden chudák, klerik, jehož hlas si andělé přivlastnili. Jakpak se ti sem podařilo dostat, anděli Bobe?“
„Sdílíme vědomí, Doktore. Už od dob konce času. Od časů, kdy první z nás Rassilon proklel. Je jedno, kolika se zbavíš, my se vždy vrátíme, moudřejší a poučenější než předtím. Tehdy jsi nás nechal spadnout do časového víru. Přestáli jsme to, nám nic neublíží. Tento malý svět bude naším rájem a tvá loď, jedna z posledních svého druhu, bude zdrojem naší nezměrné a nově objevené moci.“
Doktor s neveselým úsměvem ponuře zatleskal.
„Krásná slova. Možná si říkáš, že to bylo ode mne hloupé, zavřít tě do lodi a odhalit ti tak svá tajemství, ale zapomínáš na jedno. Rád si zalžu. Říkal jsem, že signál, který vydáváte nelze blokovat? Ach, ano, problém však tkví v tom, že má rasa je též prastará. A má TARDIS je řekněme, zastaralým veteránem, takže,“ řekl a luskl. Světla se náhle rozsvítila.
„Nemám rád přítmí, a ty tu jsi jenom proto, že tě tu chci mít. Nedokážeš vysledovat ani polohu lodi, ani se nabourat do systémů, natož předat informace uplakaným kamarádům. Momentálně jsi sám, a v pasti, milé batole, tak mne laskavě neruš.“
Anděl neodpovídal, zjevně to pro něj v tu chvíli nemělo smysl.
„Tak, to by bylo. Přistáli jsme. Teď už nám stačí jen počkat, až,“
Doktor se náhle zadrhl a v příštím okamžiku už ležel na zemi, sražen podivným kovovým robotem, sestrojeným z bezpočtu kovových součástek a ozubených kol. Tvor měl namísto očí veliká červená světla a celý byl zahalen v laserové záři. Vzdáleně připomínal menší opici. Místo prstů měl složené čepele. Ocas připomínal palcát. Laserová opice se poškrabala za kovovým uchem, což vydalo nepříjemný skřípavý zvuk, a poté začala mechanicky vřískat a poskakovat Doktorovi po hrudníku.
„Hodná, hodná,“ hekal Doktor, kterému pád vyrazil dech, ve snaze podivné stvoření uklidnit.
Místností se náhle rozlehl burácivý Straxův smích. Stál u boční konzole v doprovodu Vastry a Jenny, řehtal se, až mu po jeho legrační tváři stékaly slzy a plácal se do kolen. Tvář madame Vastry zůstávala ledově chladná. Jenny se slabě usmála a Clara se jen mračila na Straxe, který halekal: „To se povedlo!“
Doktor, jemuž se mezitím podařilo vstát, mu zahrozil, namířil na něj ukazováčkem a pravil: „Za to může výchova! Kdybys nebyl z národa klonovaných válečníků, jistě by tě někdo spravil o tom, že posílat šílené robotické zabijáky na své nadřízené se nemá!“
Těžko ho však šlo brát vážně, protože se sám usmíval a laserová opice mu zatím vylezla na hlavu a tlamou plnou křivých, nápadně ostrých kovových zubů se oplzle šklebila.
Strax si utřel slzy a hvízdl. Opice hbitě seskočila z Doktorovy hlavy a několika hbitými skoky se přenesla ke Straxovi, kde se složila do úhledného kufříku.
„Promiňte, pane,“ řekl s těžce potlačovaným smíchem.
Doktor rezignovaně mávl rukou.
„Tak, když jsme tu konečně všichni, můžeme se dát do práce,“ začal, byl však přerušen Clarou, která se obořila na Straxe:
„Vidíš, co mám na hlavě? Zpackals mi účes, ty jedna přepečená bramboro!“
„Ano holko, přestaň na mne ječet, jsem si vědom této chyby a hodlám ji napravit,“ řekl Strax pevným, odhodlaným tónem, až se nasupená Clara na chvíli zarazila.
„A jak to hodláš udělat?“ řekla teď už trochu méně úsečně.
„Takhle,“ řekl Sontaran a zazubil se, načež stiskl jediné svítící tlačítko na kufříku, které bylo umístěno tam, kde na jiných kufřících bývá zámek. V mžiku tam zase stála laserová opice. Strax řekl cosi ve svém rodném jazyce, opice zavřeštěla na srozuměnou, a za zvuku cinkotu a klapotu se hbitě rozeběhla ke Claře.
„Doktore,“ řekla Clara s náznakem paniky v hlase.
„To je v pořádku, Claro. Sontarané je běžně používají pro úpravu a nahrazování vlasových vláken, takže by to ani pro tohohle drobka neměl být problém,“ řekl Doktor, zatímco bizarní kovový tvor vylezl Claře na hlavu a děsivě zacvakal ostrými čepelemi, tvořícími jeho prsty. Následně pohlédla na Straxe, jako by na něco čekala.
„A p-proč se Sontarani neostříhají sami?“ zeptala se Clara hlasem, který se třásl vztekem a strachem.
Strax odkudsi vytáhl podivné zařízení s bezpočtem tlačítek a s velkou anténou, začal na něm cosi vyťukávat.
„Protože je to příliš ponižující. Když jsem ti účes upravoval předtím, dosáhl jsem největší potupy jakou Sontarané znají, což už si nechci zopakovat. Navíc jsem úpravu nestihl dokončit A teď se prosím nehýbej, holko, naprogramoval jsem ji, aby ti upravila vlasovou hmotu,“ řekl a stiskl největší z tlačítek.
Laserová opička zavřeštěla a rychlými pohyby během několika vteřin zcela a úplně Claře oholila hlavu, poté odběhla ke Straxovi, neuměle zasalutovala a opět se složila do kufříku. To vše se událo v takové rychlosti, že se k zemi stále snášely prameny ustřižených vlasů.
Clara si vyděšeně sáhla na úplně holou hlavu, zaťala pěsti a vrhla zlostný pohled na Straxe.
„Ty jedna nahnilá bramboro! Cos mi to zase udělal? Co to ta tvoje zatracená opice provedla?“ křikla vztekle.
„Ta „zatracená opice“ se jmenuje Sparkie. To, co ti, ehm, provedl, je standardní vojenský sestřih zcela běžný v sontaranské armádě. A podle mých pečlivě získaných údajů se jedná i u lidí o velmi časté pokrytí hlavy i na této planetě. Nepřišlo mi důležité data nahrazovat, pouze jsem zadal rozměry lidské lebky. Tudíž odmítám jakoukoli chybu z mé strany, neumíte si prostě vážit dobře míněné pomoci.“
„Copak nikdo v tvém národu nenosí vlasy?“
„Nerozumím otázce paní, vlasy nejsou třeba pro dokonalé vedení válek.“
„Tedy, dovolte mi se do této drobné diskuze vložit, Straxi, u jakého pohlaví jsi zjistil vyšší výskyt takového, ehm, pokrytí?“ zeptal se Doktor.
„U mužů, pane,“ řekl Strax s mírným zaváháním.
„A Clara je?“
Straxovo čelo se zkrabatilo přemýšlením. Chvíli tam stál a mračil se, poté vítězoslavně pozvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem, a s úsměvem řekl:
„U- už to mám! Je to,“ na chvíli zaváhal a úsměv se z jeho tváře vytratil, opět se zamyslel, a nejistě dodal, převalujíc ono slovo na jazyku: „Žena?“
Doktor obrátil oči v sloup.
„Ano, správně.“
Strax se potěšeně usmál, jako by právě rozvázal gordický uzel. Ač v jeho případě by se jednalo spíš o pověstné rozseknutí.
„Já to věděl!“ křikl. Pak se náhle zachmuřil, jako by právě zjistil, že se uzel jen více zamotal.
„A… Ona?“
„Ne.“
„Aha, ale některé ženy lidské rasy přece nosí holé hlavy, ne?“ zeptal se Sontaran s pohasínající nadějí.
„Některé ano, ale jedná se o ženy výstřední, či nemocné,“ vysvětlil Doktor s notnou dávkou trpělivosti.
„Aha, pak se tedy hluboce omlouvám, ehm, madam. Nemohu vám v tomto směru nijak pomoci, snad byste si mohla tento nový „setřih“ zalíbit,“ řekl velice nejistě s náznakem čehosi, co by u tohoto geneticky upraveného vojáka s podstatně nižší dávkou lidem známých emocí snad mohlo připomínat strach. Opatrně sebral kufřík a začal ustupovat před Clarou, která k němu vykročila.
„Myslím, že se s tím nespokojím, a ty teď koukej něco rychle vymyslet,“ řekla děsivě sladkým tónem.
Rozhovor byl opět přerušen Doktorovým hlasem: „Myslím, že to co Strax zpackal, mohu vyřešit. Momentálně na to není čas, ale až vyřešíme problém s anděly, mrknu se na Sparkieho a něco málo jeho dat poupravím. Potom by pro něj neměl být problém tento zádrhel vyřešit. Teď pojďte za mnou, nabízí se dočasné řešení. A prosím, už oba mlčte, nechce se mi to stále poslouchat. Venku jde o životy a vy tu šílíte kvůli vlasům,“ řekl Doktor klidným hlasem a mávl rukou, abychom ho následovali.
Clara se Straxem už otevírali ústa aby na to něco řekli, leč Doktor je umlčel pozvednutým ukazováčkem.
„Nechte toho. Jste jako malé děti,“ řekl Doktor, aniž se otočil a pokračoval nadále v chůzi.
„To říká zrovna on?“ řekla Clara sarkasticky, ale potom bez námitek vykročila za ním. My ostatní jakbysmet. Prošli jsme chodbou a několikrát odbočili, než jsme se dostali před starožitné, dvoukřídlé dveře, které Doktor otevřel a vešli jsme tak do obrovského šatníku.
Zdi a plošiny propojené schodišti byly pokryté věšáky, šatními tyčemi, schodišti, zrcadly, závěsy, němými sluhy a převlékacími kabinkami. V okolí však upoutávala zrak všudypřítomná a do dáli se rozléhající roztodivná směsice obleků, klobouků, bot, rukavic a všeho myslitelného šatstva.
Na první pohled se zdálo, že je vše řazeno bez jakéhokoli smyslu pro řád či pořádek. Doktor se tu však dobře vyznal. Proplétal se řadami obleků, poskakoval po svažujících schodech a křepčil tak rychle, že byl velký problém mu stačit. Když jsme sešli do dostatečně nízké úrovně, ukázal Doktor dolů pod zábradlí.
Ve hloubce několika desítek metrů se nacházelo podivné svítící zařízení, z něhož vedly spletité trubky, které se pod schody táhly nejspíše až nahoru do prostoru pod světelným sloupem.
„Je to mimořádný přístroj, který pere, čistí a suší mnou vybrané šatstvo, a těmi trubkami ho pak posílá do truhlice pod řídící místnost. Proto mám ke svému oblečení blízko a nemusím chodit až sem. Je to praktičtější,“ řekl, a na chvíli se odmlčel, zřejmě abychom se onomu zařízení mohli obdivovat. V tu chvíli mi bylo jasné, jak byl vyčištěn můj oděv. Mimozemským monstrózním pracím přístrojem. Neklidně jsem se ve svém kabátu ošil.
„Ale kvůli tomu tu nejsme. Máme namířeno k mé sbírce paruk,“ řekl Doktor a spiklenecky zamrkal na Claru.
„A proč sis na to nemohl vzpomenout dřív?“
„Nechtěl jsem, aby vyšlo najevo, že sem tam nosím paruku,“ řekl Doktor.
Poté přešel ke dveřím, v nichž schodiště ústilo. Ty se před námi otevřely vsunutím do stěny a my vstoupili do místnosti plné stojanů s parukami. Když přešel původní úžas, nemohli jsme si nevšimnout, že jsou všechny pánské.
„Získal jsem je kdysi, když jsem se opaloval na jistém nejmenovaném měsíci. V jednom okamžiku byl poškozen tepelný štít okolo něj, a tak byla propuštěna větší část žáru, která zamířila k mým vlasům a zkrátka je spálila,“ pravil a pokynul ke stojanům.
„Tak si nějakou vyber!“ řekl a rozpřáhl ruce.
„Doktore, ty paruky… Já, nevidím tu žádnou dámskou.“ odpověděla Clara.
Doktor upažil.
„Ach, ano, pardon. Ve svém nadšení jsem na to zapomněl, tudy,“ řekl a znovu nás vedl bludištěm stojanů s parukami, až jsme došli k prosklené vitríně, kde byly zavěšeny nejrůznější dámské příčesky. Problém tkvěl v tom, že byly odpudivě křiklavých barev a snad ještě odpudivějších sestřihů.
„Jiné tu bohužel nemám. Nikdy jsem příliš nepočítal s tím, že bych některé z nich potřeboval. Ač je regenerace sázkou do loterie, jeden na to málokdy pomyslí. Tak si některou vyber. Spěcháme.“
Clara si smutně založila ruce v bok. Nakonec si vybrala nejméně podivnou, avšak nepříjemně růžovou paruku. Vzdáleně v ní připomínala herečku Natalie Portman ve filmu Na dotek.
Nespokojeně se prohlédla v zrcadle poblíž, pak pokrčila rameny a vyšla směrem, odkud jsme přišli.
Když jsme se vrátili do řídící místnosti, poznali jsme, že konečně nastal čas se vydat vstříc těžko porazitelnému nepříteli.
Doktor na mě mrkl, otočil se k ostatním, a řekl: „Andělé vědí, že se sem, do tohoto města vrátíme, ale jelikož nyní nejsou schopni TARDIS najít, tak,“ řekl a promnul si ruce, na chvíli se odmlčel a následně doplnil: „Nastraží past. Budou na nás čekat. V každém koutu, každé zapadlé uličce, na každé střeše bude čekat plačící anděl.“
„Jak to, že jich je tolik?“ zeptal jsem se, strachy celý bez dechu.
„Praha,“ řekl Doktor posmutněle, „město věží. A každá je teď vhodným úkrytem. Útočí nečekaně, téměř nepostřehnutelně a chytře. Bude to vypadat jako nějaká praštěná výstava. Kdo by u všech všudy měl strach z obyčejné sochy? Navíc ještě sochy anděla? Všechny neživé prostorové objekty znázorňující živé, ožijí. Ožijí, aby se mohli transformovat v Plačící anděly.“
Na chvíli se odmlčel, aby se tak trochu zbytečně ujistil, že má naši plnou pozornost. V jindy příjemném prostředí řídící místnosti zavládla ponurá atmosféra, ze světel jako by stoupal chlad a beznaděj.
„V Praze žije něco kolem dvou a půl miliónu lidí, že?“ podíval se na mě.
„Ano,“ přisvědčil jsem prostě. Na víc jsem se v tu chvíli nezmohl.
„Nic lepšího ani nemohli chtít. Tohle město je prastaré a plné lidí. Jedno z mála míst světa, kde nemá UNIT samostatnou jednotku. Je to pro ně jako švédský stůl s mottem: „Sněz, co můžeš.“ Tolik životů! Tolik nenaplněných i naplněných, prožitých i neprožitých bytí! Tady se andělé nemusí omezovat! VAni v New Yorku není tolik energie jako tady v Praze. Jistě, žije tam víc lidí, ale Praha je tu déle. Je stará přes tisíc let. Andělé jsou tu silnější než kdy předtím, a je jich tu daleko víc, než kdy kdekoli na Zemi bylo. Tohle už není pevný bod v čase. Je jim jedno, kolik paradoxů vytvoří, budou krást časovou energii, a nezáleží jim na pádu reality. To nedovolím!“ řekl pevně, „Nedovolím!“
„Dobrá tedy, protrhla ticho Vastra. „Co máme dělat, Doktore?“
„To je tak prosté, až je to děsivé,“ povzdechl si Pán času.
„Neumím si představit, čeho všeho jsou teď andělé schopni. Ale nebojte, já už na něco přijdu. Jako vždycky,“ řekl cestovatel a zahleděl se na obrazovku, kde se v mlze rýsovaly obrysy Pražského hradu.
Prohlédl si na několik údajů na jiných obrazovkách a pravil: „Vida, vypadá to, že jsme se oproti poslední zastávce maličko přesunuli v čase. Už není prosinec, ale leden. Nebo že by byl dokonce únor? TARDIS mívá s přesným přistáním potíže,“ řekl se snahou o zavedení řeči jinam a odmlčel se.
Ticho opět protrhl až Clařin hlas: „Doktore, když jsou tak nebezpeční a čekají na nás, jak můžeme opustit TARDIS, co budeme tam venku dělat?“
„Inu, milá Claro, vkročíme do pasti. Necháme se pronásledovat. Budeme utíkat a dělat vystrašené, protože budeme vystrašení, a já potom něco vymyslím a vše zachráním. Jako vždycky,“ řekl s nevyzpytatelným, šíleným výrazem ve tváři.
„Takže to je ten tvůj geniální plán?“
„Ano, téměř vždycky je můj plán šílený. A téměř vždy nějaký mám. Nebo alespoň jeho obrysy. Tento je děravý jako má první košile a záplaty na něm budu přišívat ve spěchu.“ Při těch slovech si sáhl do kapsy a k našemu mírnému překvapení nevytáhl sonický šroubovák, nýbrž pět pilulek ocelově šedé barvy.
„Vezměte si je,“ řekl a každému jednu z nich podal do nastavené dlaně.
„Jsou to velmi užitečné věcičky. Kdysi jsem se s podobnými setkal na jisté lodi. Později jsem si sestrojil vlastní a trochu je vylepšil. Jedná se o malé nano pidli midli robůtky.“
Strax nechápavě pootevřel ústa, což jen umocnilo jeho legrační vzhled. Jenny se zachichotala, Madame Vastra přimhouřila ještěří oči a Clara založila ruce v bok. Já se jen poškrábal na hlavě a prohrábl jsem si vlasy.
Jednalo se o zlozvyk, který mi zůstal po mém prvním bolestivém, takřka hlavu drtícím setkání s Plačícími anděly. Doktor si při pohledu na naše reakce jen povzdychl a doplnil se: „Dobrá, jsou to sondy, maličké sondy, nebo něco na ten způsob. Zkrátka je spolknete a tělesná teplota spolu s vnitřní vlhkostí je aktivuje. Vastro, u tebe jsem ji mírně přihřál, aby se ve tvém těle spustila. Straxi, u tebe nemám nejmenší ponětí, jak to dopadne, ale ty přece neznáš strach, takže…“
„Doktore, k věci,“ řekla Clara. Ozvalo se hlasité nervózní polknutí, které vydal Strax, jenž jako by malý předmět ve své dlani nemohl spustit z očí.
Doktor si odkašlal: „Ano, jistě. Po tom, co se uvedou do provozu, se bezpečně uhnízdí ve vašem těle a začnou vykonávat tři věci. Tou první je, že pravidelně vysílají signál o frekvenci, jakou dokáží zachytit pouze přijímače TARDIS. Ta druhá spočívá v tom, že plní jistou překladatelskou funkci, jakou má TARDIS při přistání na různých planetách, to znamená, že ať se octnete kdekoli, budete vždy rozumět řeči a písmu. A třetí věcí, kterou tyhle přístroječky dokážou, je, že ochrání váš organismus před vlivy prostředí, se kterými by se sám poprat nedokázal. Pro případ, že byste byli vystaveni nějaké starověké či novověké nemoci. Jedná se o takové pojištění pro případ, že by se vás andělé dotkli a poslali vás pryč v čase. Budete tak schopni lépe přežít, a já vás dokážu najít.“
Strax se už nadechoval, aby něco řekl, ale Doktor ho zdviženým ukazováčkem přerušil.
„Straxi, já dobře znám ochranné funkce tvé zbroje, ale musíš si uvědomit, že abys kupříkladu ve středověkém Španělsku nebyl zajat inkvizicí, měl bys splynout s davem a svou výbavu odložit. Ačkoli zrovna u tebe nebude lehké splynout s davem. Právě tak jako u Vastry, která je sice díky své národnosti odolnější, ale i tak ji budu těžko hledat bez signálu, a tedy vědomosti o tom, kam byla přemístěna,“ na chvíli se odmlčel a prohlédl si naše výrazy.
„Nějaké otázky? Ne? Výborně. Nebojte se, je to naprosto bezpečné. Určitě. Možná. Doufám. No, tak do toho!“ vyzval nás. Nesměle jsme si jeden po druhém vložili pilulky do úst. Pilulka byla na svůj obsah dosti lehká, a co víc, dobře klouzala v ústech a chutnala po pomerančích.
„Ochutil jsem je, aby se lépe polykaly, přidal jsem i kluzkou krustu na povrch, jenom je prosím,“ ozvalo se chroupání Straxových čelistí. Doktor si znaveně rukou promnul oči a dořekl: „Nekousejte…“
„Víš, Straxi, právě jsi rozkousal technologii, která by byla v mnoha moderních společnostech ohodnocena velmi vysokými finančními ciframi. Začínám přemýšlet o tom, že dát pečené bramboře jako ty druhou možnost nechat se zachránit je poněkud kontraproduktivní. Ale že jsi to ty, tady máš druhou pilulku, a, neznič ji!“ řekl a podal dalšího nanobota Straxovi.
Ten jej přijal a provokativně jej vhodil do úst. Doktor tleskl a otočil se k ostatním: „Tak, to bychom měli, spolkli jste je všichni? Ne? Dáte si někdo sklenici vody?“ otázal se a napřáhl ruku se zmíněnou sklenicí před sebe. Jen bůhví, kde ji vzal. Nikdo neodpověděl. Mám za to, že jsme polkli všichni naráz. Ucítil jsem lehké mravenčení v krku a břiše. To však vzápětí ustalo.
„Výborně, jsem rád, že to máme, hned se cítím lépe. Doufejme, že andělé najednou nezmění styl boje. A nebojte, peristaltickou vlnou se potrava či pití přesouvá do žaludku přibližně sedm vteřin. Nanoboti se uchytí ve vašem trávicím traktu. Teď už jsou plně aktivní. A jsou naprosto imunní vůči vlivu žaludečních šťáv. Navíc pro vás nyní nepředstavují žádné nebezpečí, když nenastaly komplikace“ řekl Doktor a hodil sklenici s vodou ze zábradlí. Zvláštní bylo, že se neozval očekávaný třesk rozbitého skla.
„A co bys dělal, kdyby komplikace nastaly?“ zeptala se Clara.
„Použil bych sonický šroubovák. Signál z něj by ty potvůrky zkratoval a ony by pak vyšly ven, ehm klasickou cestou,“ řekl nepříliš přesvědčivě.
„Nehodlám už nikoho ztratit. Nikoho, to mi věřte,“ prohlásil pevně a stiskl tlačítko, které nám mělo umožnit opustit loď.
„Nikoho,“ zamumlal, když se otevřely dveře TARDIS.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
DROM | "Vše zlé je k něčemu dobré." | Byl | Vesničko má... | Osudné spláchnutí