„Doktore!“ křičela Vatra v běhu.
„Ti vojáci přece anděly nezastaví!“
„Ne, ale aspoň je zdrží. Dostanu víc času nastražit nečekanou past a ještě se zbavím cvoků, co se mne od první chvíle snaží zavraždit. Tomu říkám zabít dvě mouchy jednou ranou!“ Byli jsme téměř u vstupu, když nám do cesty vběhla skupina vojáků s připravenými zbraněmi.
„Na tohle fakt nemám čas,“ zamumlal Doktor.
„To jste nečekal, co? Pan Slighter myslel na všechno. Tito muži z předsunuté hlídky mě rozvázali a potom už byla hračka vás najít,“ řekl posměšně jejich vůdce. Byl to onen plešatý muž z lanovky.
„No, pan Slighter asi tak úplně na všechno nemyslel,“ odpověděl Doktor a kývl k mrtvole na zemi.
Voják mírně znejistěl. Než si dal dohromady, že jeho velitel leží na zemi v kaluži krve a že by Doktora asi měl zastřelit, pokynul jeho cíl Vastře, která nadlidsky rychlým úderem muže omráčila. Ostatní z oné hlídky připravili samopaly ke střelbě. Potom, co se hledaný mimozemský subjekt dopustil nejen násilí, ale i vraždy, byly jejich instrukce více než jasné. Vastra spolu s Jenny vytáhly zbraně. Mezi dvěma skupinami ležel v bezvědomí jako nevyřčená hrozba falešný řidič lanovky a z přeraženého nosu mu prýštila krev. Do ticha se z dáli nesl křik a výstřely.
Andělé přicházejí. Blesklo mi hlavou, načež jsem se rozhlédl po všech, kteří nyní Doktora doprovázeli. V pobledlé tváři neznámého génia Malcolma Tuckera jsem zahlédl záblesk strachu, který byl však vzápětí překryt až maniakální důvěrou v nově potkaný vzor. Říkal jsem si, že se později musím dozvědět něco víc o oné UNIT a Doktorovu vztahu k této podivné a bezesporu tajné organizaci. V šupinatém obličeji Vastry nebylo, pokud jsem mohl soudit, ani smítko strachu. Za to se v něm zračila odhodlanost čelit všemu, co mělo přijít. Což byl ostatně asi i důvod, proč už její tvář nezastíral závoj. Jenny, její manželka, se dokonce usmívala. V jejím úsměvu bylo cosi opravdu děsivého.
Zhluboka jsem se tedy nadechl a snažil se zadusit v sobě pochyby důvěrou v muže, který přišel z hvězdných dálek a který podle všeho, co jsem o něm věděl, ani mužem nebyl. Jeho osobnost mě fascinovala a děsila. Byl starý přes tisíc let a svůj život zasvětil cestování napříč prostorem a časem. Za svůj život měl mnoho tváří a těl. Právě tak mnoho nepřátel. Byl ztřeštěný a geniální. Enormní výše jeho inteligenčního kvocientu byla naprosto nezpochybnitelná. Pán času, kterého by dle mého nicotného názoru mohly zaostalejší civilizace nazývat bohem, by se přece nedal zastavit obyčejnými kulkami. Zvlášť, když byly kulky upraveny tak, aby znemožnily regeneraci. Kdybych měl v někoho vložit svou víru, byl by to nade vši pochybnost on. Možná za to tehdy mohlo kouzlo osobnosti.
Nevěřil jsem v boha. Koneckonců, bůh mi nikdy nepodal pomocnou ruku v nouzi, ani nesestoupil z výšin. Spatřil jsem vesmír. A když na vlastní oči zříte nezměrnou plnost jeho prázdnoty, pochopíte, že jsme bez něj, bez té vyšší síly. Život, smrt a prázdno. A uprostřed všeho dění on, Pán času, který žije staletí a čas ohýbá dle svých rozmarů. Dnes už vím, že jsem o něm měl mírně zkreslené představy. Ale pokud jsem něco odhadl správně, byl to jeho intelekt, skrývající se za na první pohled prostoduše vyhlížející tváří s řídkým obočím a očima, hlubšíma a uvědomělejšíma, než všechny studnice vědění našeho světa.
A právě když se chvíle výstřelu stávala nevyhnutelnou, Doktor luskl. Před námi se mihla oslepující zář, která zmizela tak rychle, jako se objevila. Dráždila sítnici podobně, jako tomu dělá blesk u fotoaparátu. Vojáci byli v té chvíli nakrátko oslněni a než si stačili všimnout, že se před nimi doslova jako lusknutím prstů objevil mužík v růžové paruce, obludně velkou zbraní s děsivým počtem hlavní a jakýmsi děsivým kovovým tvorem na rameni, byla už většina z nich mrtvých. A v tom mžiku se mi hlavou mihla myšlenka, že ať budu dělat cokoli, nikdy Doktorovi nezkřížím cestu. Jeho vztek, třímající kdesi uvnitř, byl letitý.
Před vstupem do zrcadlového bludiště se rozpoutala vřava, provázena kovovým cvakáním, laserovými výstřely a Straxovým maniakálním smíchem. Po několika sekundách už zbývali jen dva ozbrojenci, kteří ustupovali a podpírali mezi sebou plešatého muže se zakrvácenou tváří. Vše skončilo stejně rychle, jako bliklo světlo Straxova teleportu.
Pokud si lámete hlavu tím, proč žádný z vojáků nestačil vystřelit, pak vězte, že se o to snažili víc než úctyhodně. Dokonce i ti, kteří před námi prchali s falešným řidičem, za běhu cvakali spouštěmi. Zbraně však nefungovaly. Později jsem se od Straxe dozvěděl, že to mělo na svědomí takzvané kordolainové pole, vytvářené jeho zbrojí. To způsobovalo rozpínání mědi. Střely jí potažené se proto zasekávaly v hlavních. I přes nízkou hodnost, kterou Strax měl, se mu podařilo na své „podřadné“ zbroji udělat pár vylepšení. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč byl tento zdatný voják, bývalý velitel, degradován na ošetřovatele. To jsem si ale plně neuvědomoval, že zdatnými vojáky jsou všichni sontarané.
Strax namířil monstrózní zbraň na prchající trojici. Podpíraný muž se zle zašklebil a povyhrnul rukáv na té ruce, která nenesla nyní již zničené, podivné hodinky. Na oné ruce měl široký hnědý kožený náramek. Odcvakl horní koženou část připevněnou kovovými cvočky a odhalil tak malou obrazovku s modrým podsvícením a několika tlačítky.
„To… To není možné. To je manipulátor časového víru! Kdes to vzal?“ křikl na muže Doktor.
Muž z lanovky se chladně zasmál.
„Ale nebojte se, Doktůrku. Budu kapitána pozdravovat,“ řekl a stiskl jedno z tlačítek na podivném zařízení. Objevila se podobná zář jako při zjevení Straxe, a všichni tři byli v mžiku pryč. Ve chvíli, kdy bylo stisknuto tlačítko manipulátoru, stiskl i Strax spoušť své zbraně. Jeho náboje prolétly místem, kde před chvílí stály zaměřené cíle a po chvíli vybouchly s ohlušujícím třeskem. Jejich záře odhalila několik temných, pro tu chvíli zcela nehybných postav. Smutné bylo, že střela zasáhla Sparkieho, který se před výstřelem vrhl na tři vojáky. Jedna z kovových částí dopadla ke Straxovým nohám. Rychle ji sebral a uschoval. V jeho tváři se na kratičký okamžik, než převzala vládu jeho výchova, objevilo pohnutí.
„Rychle dovnitř!“ vykřikla Vastra.
A tak, po sledu oněch útrpných událostí jsme doběhli do vstupu zrcadlového bludiště. Pokladna byla neutěšeně prázdná. Mlhavě jsem si vzpomínal, že když jsem to místo navštívil naposledy, byla tam postarší zrzavá paní vydávající vstupenky. Zvláštní na co se člověk v určitých okamžicích upamatuje. Vběhli jsme do dveří, označených cedulí, dávající na vědomí že se za nimi začíná bludiště. Doktor se chvíli pral s dveřmi, načež se mu konečně podařilo je za námi zavřít.
Poté se obrátil na Straxe: „Nemáme moc času, hlášení, rychle!“
Strax zasalutoval, načež odkudsi vytáhl zvláštní zařízení, později jsem se dozvěděl, že je to sonický okulár.
„Nouzový plán úspěšný, pane. Slečna Clara je stabilizována. Bude v pořádku, jen bude mít menší amnézii ohledně uplynulých událostí. TARDIS nebyla nalezena nepřítelem.“
„Výborně,“ oddychl si Doktor.
„A proč jste nás nepřenesli všechny?“ zeptal jsem se.
„Nouzový teleport může přenést jen dvě osoby, teď nemám na vysvětlování čas. Ani na přemýšlení co měl znamenat ten manipulátor časového víru na ruce toho zločince. Za těmi dveřmi je armáda Plačících andělů a my jsme návnada. Proto je čas nastražit past. Příjezdem těch černooděnců se to celé zkomplikovalo, ale když jsme se jich na nějakou dobu zbavili, můžeme se na naše kamenné přátele plně soustředit,“ řekl a z kapsy vyňal čtyři nepravidelné kulaté kovové předměty o velikosti říčního oblázku.
„Tu máš,“ řekl a hodil mi jeden z nich, Straxovi dal druhý, Jenny s Vastrou dostali také po jednom.
„Jsou to holografické teleportační projektory. Kam já na ty názvy chodím!“ řekl a zasmál se. Nikdo však jeho veselí neopětoval. Proto se Doktor nadechl a pokračoval: „Každopádně. Umístíte je do přítomnosti zrcadel. Ne těch zkreslujících. Je životně důležité, aby byli andělé přesvědčeni, že jsem zde přistál s TARDIS. Koneckonců, proč bychom jinak utekli do budovy, která má jen jeden východ, no ne? Ty věcičky by měly vytvořit dostatečně přesvědčivou iluzi doplněnou o kopii signálu, který jsme u pravé TARDIS zablokovali. Já se mezitím vrátím na loď a uskutečním druhou část plánu. Při kontaktu s projekcí bude kdokoli přenesen do přednastaveného cíle., Kterým ej mnou vybraná místnost v mé lodi. Vy se někde schovejte, andělé by měli jít po časovém víru. Vy pro ně budete druhořadí. Tedy, snad.“
„Tak to mě teda fakt uklidnilo,“ řekl jsem.
Strax mě plácl do zad: „Odvahu kluku! V nejhorším případě zemřeš v ukrutných bolestech daleko od domova, ale to není důvod, proč by ses měl bát. Když zemřeš ve cti, zemřeš pro velkou slávu lidského plemene.“
„Tohle taky nepomohlo.“
Dveře se zatřásly náporem úderu zvenčí.
Doktor ze sebe ve spěchu chrlil věty: „Andělů je sice mnoho, jenže někteří nejsou ještě kompletně proměněni. Ve snaze nás chytit rozšířili svou moc na příliš velké množství. Každý kompletně přeměněný anděl, kterého dostanete k zrcadlům, znamená pro ty ostatní podstatný problém. Buď ho vlastní odraz znehybní, nebo se dostane až k projekci a bude přemístěn. Pokud se jich sem dostane určitý počet, ztratí vliv nad jinými sochami a ty zůstanou, inu, sochami. Zbytek nechte na mě.“
„To nedává smysl!“
„Ne, nedává, ale třeba to zabere,“ řekl Doktor.
Dveře se opět otřásly pod silou nárazu. Na chvíli se mi zazdálo, že zvenčí slyším dětský smích, v němž však chybělo cosi z bujarého mladistvého veselí a zněl tak chladně a děsivě.
„Ještě moment, to vážně hodláš Plačící anděly dostat do TARDIS?“ křikla Vastra.
„Dostanou to, co chtěli. Mám tam krásnou kopii tohoto bludiště. Potom už je vyhodím někde, kde nezpůsobí tolik problémů. A teď už udělejte co jsem řekl. Při kontaktu se zemí se ty přístroje zaktivují, v tu chvíli budete mít několik sekund na to, abyste se dostali pryč z dosahu zrcadel. Až tam budou andělé, nesmíte v nich být vidět. Musí se koukat sami na sebe. Hodně štěstí,“ pravil, načež spolu s bzučením šroubováku zmizel v záblesku záře nouzového teleportu.
Na okamžik nastalo tichu, doprovázené pravidelnými údery do dveří, jež se ohýbaly v pantech. Náš čas se povážlivě krátil.
„Tak, teď je to na nás! Pojďme, za slávu Sontaranského impéria!“ řekl Strax, přehodil si zbraň přes rameno a pozvedl ruku s projektorem.
Vastra obrátila oči v sloup ale poté přikývla. Společně jsme tedy připravili past. Údery se stupňovaly. A nám nezbylo než čekat. My za zrcadly. Před nimi TARDIS. Vytěsnil jsem z hlavy myšlenky na to, že je to jen hologram. Plačící andělé přece čtou i myšlenky, ne? S každým úderem jsem cítil tep vlastního srdce. Každou chvíli měl přijít okamžik kdy se dveře rozletí. Každou chvíli…
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Osud a exkrement- upravená verze | Úvaha- Absolutní dobro | Tohle se nemělo stát! | Gnómova čest | Nespokojený exponát