Podzimní válka

jedna z válek bez dat...

Autor: Kacka, 18.11.2003, Povídky

Jakmile jsem ráno otevřela oči, oslepila mě sluneční záře. Sluneční paprsky mě lechtaly po tváři a po ruce. Rychle jsem se oblékla a vyběhla se psem ven. Hned před domem jsem si všimla hromádek listí u obrubníků. Přece jen to za mě bratr zametl, pomyslela jsem si.
Důrazné zaškubání vodítka mi připomnělo, že jsem vlastně venku se psem. Vzpamatovala jsem se a přestala jsem hledět do sluníčka. Na mé tváři se na celý svět usmíval široký úsměv, stejně jako se na celý svět usmívalo sluníčko. Najednou se z kaštanu začal pomalu snášet list; připadalo mi to, jako kdyby končilo dlouhé léto, a nadnesení listu větrem vypadalo jako výměna žezla i koruny. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jsem stromy s jablky. Byla červená, některá teprve nažloutlá, a jiná dokonce z půlky zelená. Ale všechna se na mě zubila a listy jejich stromů na mne mávaly.
Slunce najednou zmizelo za mrakem a podzim už nevypadal tak krásně. Listy se mi nezdály krásně žluté a načervenalé, ale jako by hnily; byly hnědé. Marně jsem se ohlížela po veselých jablkách - ta se okamžitě proměnila ve stařeny, které už jen čekají, až je někdo utrhne či až spadnou ze stromu. Při pohledu na oblohu jsem se skoro vyděsila. Kdepak je ten mráček, který vypadal jako malá vráska, která vznikla úsměvem? Nyní se o úsměvu vůbec nedalo mluvit. Ve vzduchu byla cítit bouřka. Ačkoliv se malý a milý větřík proměnil v drzý vítr, který nalezne skulinky v oblečení, aby je mohl profouknout, ale přesto jsem na něj nenadávala. Vždyť i s námi lidmi je to úplně stejné. Jednou jsme milí, a hned zase jakoby mávnutím kouzelného proutku z nás jsou divoké bestie, které nevidí a neslyší a znají jen svůj zájem. A tak jsem se najednou ocitla uprostřed jakéhosi kouzla a můj pohled se zatoulal na pejska. Tiše kňučel a zděšeně se rozhlížel kolem sebe. Bylo zvláštní, že vycítil, jak se na něj dívám, a pomalu zaklonil hlavu a jeho hnědé oči hledaly v mých nějaké vysvětlení. Asi v nich objevil to, na co jsem myslela - vždyť oči jsou oknem do duše! Sklopil tedy svá hnědá kukadla a odevzdaně si lehl na zem. Listí, které se honilo po zemi, začalo přes pejska metat kozelce. Psík si myslel, že si s ním chce hrát. Okamžitě vyskočil a snažil se je chytit mezi zuby; já jsem se smála - vždyť můj pes chtěl zuby odehnat opačnou stranu podzimu.
Při pozorování psa jsem úplně zapomínala na to, že jakýsi generál jménem Bouřka hledá kapky do armády, aby mohl zaútočit. Začíná válka. Já jsem si to uvědomila, až když už bylo pozdě, generál dal povel svým vojskům a ta se vrhla do bitvy, o které si myslela, že ji vyhrají. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Někteří lidé nad Bouřkovými vojsky vyhrávali. Zaútočili bouřkovým největším nepřítelem, panem Deštníkem. Nezvítězili ale hned. Na straně generála Bouřky byl ještě major Vítr a ten taky všelicos uměl! A kdo byl na druhé straně? Přece dobrá nálada, úsměv, deštník a doufání. Výsledky této války byly již předem jasné, u všech lidí, kteří proudili okolo mě, vyhrál pan Deštník se svými společníky. Jenomže já jsem žádný deštník neměla, tudíž jsem byla pořád cíl bouřkových a větrových vojsk. Jakmile jsem si to uvědomila, rozběhla jsem se směrem k domu. Pejskovi to asi moc vhod nepřišlo, protože pořád bojoval s listy. Já jsem však věděla své a na jeho protesty jsem nereagovala. V běhu jsem prometla několik kaluží a listy se na mě lepily. A aby toho nebylo málo, spadla na mne větev ze stromu, kterou ulomil Vítr. Najednou se na obloze začaly křižovat i blesky, a ačkoliv bylo teprve 6 hodin a před půl hodinou svítilo sluníčko, byla tma. Na východě se už zase paprsky sluníčka začínaly prodírat skrz černé mraky. Ale tady, na západě, to vypadalo jinak. Tvrdě se tu bojovalo. Byla jsem již velmi udýchaná, a tak jsem přestala utíkat a šla jsem docela pomalu. Pejsek zase zvedl hlavu a opět se na mne upřeně podíval. Já jsem se na něj jen usmála. Jemu je to vlastně jedno! Má přece nepromokavý kožich! Na chvíli jsem se úplně zastavila a fascinovaně hleděla do větví stromů. Před chvílí si ještě potichoučku povídaly, a teď úplně řvaly. Vítr mezi nimi dělal prostředníka, ale slova jednoho stromu k druhému vždy trochu pozměnil. Není divu, že se tedy stromy mezi sebou začaly hádat. A Vítr si mohl mnout ruce. Pokračovala jsem v cestě domů, a když jsem tam po hodině dorazila, posadila jsem se ve svém pokoji na okno a pozorovala mraky venku a nenápadný sluneční svit začal mraky trhat. Vítr, který viděl, že s Bouřkou nemají šanci, přešel na druhou stranu a pomáhal slunečním paprskům rozhánět mraky. Nakonec po 2 hodinách od začátku tato šílená válka skončila. Příroda se zase uklidnila a sluníčko opět mělo moc. Tedy alespoň do další války. Ne vše se ale vrátilo do starých kolejí. Třeba smetené kupy listí byly rozfoukány a spousta jablk popadala a byla tak zničena, že už se nedala použít ani na marmeládu.
A tak skončila tato podzimní válka. Netrvala 4 roky, ale jen 2 hodiny. I tak to bylo dost. Dokonce i já jsem byla na straně vítězů. Vždyť když člověk doufá, má dobrou náladu a skoro vše bere s úsměvem, mnohdy ani při bouřce deštník nepotřebuje.

Hodnocení: 4.44
(celkem: 142, počet hlasujících: 32)

Zobrazeno 17x (přihlášenými uživateli)