Dědula

  

"6. s postupem i s jednotkama!!!" hlásal malý papírek nenápadně položený pod papírem s písemkou. Rychle jsem tedy začala počítat příklad číslo šest. Poměrně složitě se tvářící úloha, a přitom tak jednoduchá. Rychle jsem na papírek naškrábala řešení a hodila ho naproti Šárce. Šárka dopis chytla a vděčně na mě pohlédla. Dědula, tak jsme tehdy říkali našemu matikáři a fyzikáři, se probral z jakéhosi transu a přestal zírat z okna a porozhlédl se po třídě. Připomněl mi češtinářku, která, když my něco píšeme, klimbá na židli, a když otevře oči, dvakrát zamrká, rozhlídne se po třídě a její pohled stane vždy na tom, kdo zpozoroval, že si dává pětadvacet. Stejně tak se teď Dědula podíval na mě. Dělala jsem, jako že nad něčím přemýšlím, a prostě se dívám rovně. Pak jsem vyjasnila tvář, usmála jsem se a horlivě začala psát. No prostě osvědčenej trik na Dědulu. "Tak, zvoní, odložte puopisky a odevzdejte mi ty papíuy," zněl Dědulův hlas nezvykle nahlas. Vzpomínám si na první hodinu, kdy vešel do třídy: "Studenti, jsem váš nový puofesou matematiky a fyziky. Doufám, že budeme pšátelé a nebude tu žádný puoblém. Pan puofesou Pšenička je na delší dobu v zahuaničí, a tak ho zastupuji." Ve třídě už několik lidí tlumilo smích nad profesorovým "r" a "ř", které vyslovoval jako malé dítě. Teda skoro, neříkal "plofesol", ale místo "r" říkal jakési natáhlé "uo". "Někteší z vás zpozouovali, že neumím šíkat dvě písmena. Teď máte dvě minuty na zasmání a pak už nikdo nepohne ani koutkem pusy a ani mě nebude napodobovat," řekl profesor a podíval se na své již velice staré hodinky. Nečervenal se, vůbec nebyl v rozpacích. "Stop," řekl pak jasně a ani nemusel křičet, a přesto celá třída opět ztichla a on začal přednášet o rozkladu světla v hranolu. Já jsem si říkala, že asi bude fajn, když mu bylo jasné, že bychom se mu řechtali, a tak nás nechal vysmát a bylo to. A opravdu. No, byl to prostě Dědula, člověk, kterého nic nenaštvalo, a když byl ve třídě nějaký hodně velký rušitel ticha, jen se podíval jeho směrem a řekl "Nežvaň mi tam" nebo něco podobného. Nikdy nekřičel. Pochybovali jsme, že to vůbec umí, protože při výkladu látky mluvil neuvěřitelně potichu, takže jsme ho mnohdy skoro neslyšeli. Pravda, někteří z nás se o to ani moc nesnažili a radši se v hodinách vyspali či jinak blbli. Proto ty jeho výtky, ať jsme zticha, byly často adresovány k nám do druhé lavice u okna. Zezačátku jsme u jeho věty "Poznamenejme si" zpozorněli a psali si jím diktované výpisky. Nevím, jestli to bylo jeho věkem a takovou trošku zastaralou češtinou, či mou naprostou nechytrostí, že jsem ty zápisky často nechápala. To byl taky důvod, proč jsem fyziku absolutně vzdala a místo jakýchsi pro mě nesrozumitelných vět jsem si do sešitu fyziky kreslila. Jednou před fyzikou mi bylo ale opravdu zle. Došla jsem ke dveřím kabinetu a zaťukala jsem. Po chvíli se ozvaly houpavé kroky a vzápětí již na mě koukala nějaká profesorka. "Dobrý den, mohla bych prosím mluvit s panem profesorem?" "Jo, pojď dál." Prošla jsem dvěma otevřenýma dveřma a v těch třetích jsem se zastavila, protože jsem uviděla Dědulu. Seděl tam na židli s rukama v klíně a koukal se ven do toho mokrého, sychravého podzimu. Vždycky se nám zdál tichý, skoro flegmoušovský, ale teď mě úplně zamrazilo. Takového jsem ho nikdy neviděla. Seděl tam sám, pohroužen do svých myšlenek. Uvědomila jsem si, jak je starý a jak ho to asi musí strašně unavovat, vtloukat bandě puberťáků z jazykovky do hlavy něco o fyzice, která téměř nikoho nezajímá. Najednou jsem se styděla sama za sebe, doma mě vždycky učili, že mám myslet i na jiné, a já ho tam tak děsně otravuju. Stála jsem tam asi minutu a hlavou mi probleskl každý jeho napomínající pohled či jen ten pohyb rtů při nějaké výtce poslané na mou adresu. Po chvíli jsem pohnula hlavou a taky se podívala z okna. Začalo svítit slunce, příroda jako by nevěděla, co chce. Napřed spustí déšť a vše rozmočí na bláto a teď se to snaží usušit slabým sluníčkem. Tak i já si najednou vzpomněla na mé bolavé břicho a konečně pozdravila: "Dobrý den." Profesorovy bledé modré oči si mě prohlédly od hlavy až k patě a dávaly najevo, jak je jejich majitel překvapen, že mě vidí ve svém kabinetu. Zrovna mě, které je fyzika naprosto ukradená a nějaký výklad jde jedním uchem tam a druhým ven. Tedy pokud k tomu prvnímu uchu vůbec doputuje. "Co potšebuješ?" řekl potom již normálně. "Mně je špatně, mohla bych jít prosím domů?" zeptala jsem se. "Tak teda dobše," odpověděl a asi si pomyslel, co jinýho bych asi já mohla chtít. Řekl to však už tím svým klasickým tónem, tónem trpělivého starého vypravěče věčných záhad fyziky. "Děkuji," pronesla jsem ještě a vytratila se. Když mě lidi ze třídy viděli vycházet z učitelova kabinetu, měli spoustu narážek. Kluci samozřejmě přisprostlé. Kamarádkám jsem řekla, že jdu domů a že Dědulu nemají zlobit. To asi moc nepochopily, ale mně to bylo jedno. V šatně jsem si navlíkla bundy a boty a vyrazila do toho pošmourného dne, kam svými malými a nesmělými paprsky znovu začalo pronikat slunce. Zase se vracel do normálu. Stejně jako já.

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 22.5.2013, 15:05

škoda toho konce bez konce

ocenila bych sice lehké dělení, jakože rozdělení na odstavec, moc slité dohromady, ale líbil se mi ten lidskej moment tebe u profesora v kabinetu

jen škoda toho konce.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

David Havlíček (Mon-gi)15.11.2004, 15:13

nad kterou by se člověk mohl zamyslet, ale nově interpretovat svět se dá i originálněji. Nicméně i tak to stojí za přečtení.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>