Pár blonďatých vlásků a kráva Milka

  

Fuj, to je ale hnusně!, pomyslela jsem si. Blesky blýskají, kapky pleskají a oni v dešti v nepohodě vesele si zpívají. Kdepak jsou teď? Kde jsou 3 veselí čuníci, co jdou v řadě za sebou? A kdepak jsou čumáky, které ještě nedávno byly taky u nás doma? A to všechno začalo jednoho krásného rána...
Slunce svítí, větřík fouká, ptáci zpívají, květiny voní..., zní sestřina slohovka. "Tak dělej! Oprav to, napiš něco lepšejšího!" Hrůza, od rána je na mě vošklivá, a teď chce s něčím radit! "Jo, je to dobrý," zapřu své slohové cítění a odpovím jí. "Kristy! Co to je za notu?" ptá se můj bratr zpoza klavíru, kterým skoro nejde vidět. Během dvou kroků, které musím ujít ke klavíru, si uvědomím, že mě taky pěkně štve. "Vypadni vod toho klavíru, nemáš uklizeno v pokoji ..." "Ale ale ale ale ..." skočí mi do řeči bratr. "Padej!" vyjeknu už docela podrážděně. Beze slova se tedy otočil a i se setrou se vydali do pokoje. Po chvíli si uvědomím, že nezírám na záda mých sourozenců, ale jen na dveře. Rychle jsem se vzpamatovala, vytáhla noty, pomalu stočila židličku dolů, trošku nadzvedla ruce a chtěla jsem uhodit na klapky... "Týno! Týniště, tak se sakra ozvi!" místo krásných tónů se ozývalo moje jméno. Najednou se ocitám v pokoji a vidím bratra na okně, na stole jakýsi bílý prášek, který rozfoukává vítr. "Kde je Klára? A co děláš na tom okně?" vydere se z mého nitra vystrašený hlas. "Já lítám!" Ozve se z kymácejícího se tělíčka na okně šťastný hlas. "Jirko! Pojď dolů!" ozve se přidušený výkřik z mého těla. "Nee," odpoví mi bratr a otáčí se k otevřenému oknu. Rychle se rozběhnu a hop a chňap. V jiné situaci by to klidně mohla být jména třeba opic z nějakého kresleného seriálu, ale teď to je jen popis situace (a přísudek - pozn. korektora (-;). V ruce mi zůstalo pár blonďatých vlásků. "Plesk," ozve se. A nic, žádný křik. A sakra, pomyslím si a vydám se hledat sestru, páč mě přepadlo zlé tušení. Najdu ji na záchodě. Má velice zvláštní barvu; pokud se o někom říká, že je bílý jako stěna či zelený jako stěna, má sestra je fialová jako kráva Milka. Hmmm, to bude tím igeliťákem na hlavě, dojde mi a dřív, než stihnu telefon, abych zavolala rodičům, rozezní se telefon sám. "Prosím," ukončím to odporné vyzvánění. "Omlouvám se, že ruším, ale vaši rodiče se zabili při autohavárii, za chvíli za vámi přijedou policisté, tak jsme se jen potřebovali ujistit, že jste doma. Na shledanou," oznámil mi naprosto klidně nějaký člověk na druhé straně drátu.
Fajn. Je to v háji. Pomyslím si, teprve teď na mě všechno dolíhá. Jak jsem to mohla brát tak lhostejně?, ptám se sebe. Budu jako dospělé prasátko, pomyslím si zas, zatímco beru nůž a zabodávám ho do svého smutného těla. Slyším už jen: "Plesk, plesk," to kapky stále nerušeně padají z nebe. Ony jdou dolů a já se snad dostanu tam nahoru, je má poslední myšlenka, páč se mně probouzí hlas mého táty: "Tak Kristýno, pohni už a pojď dolů!" No jo, furt, pomyslím si a vydávám se ze schodů dolů. Sen je zatlačen někam do nejzazšího kouta mé mysli. "Hele, jedem na tu návštěvu, ty dohlídni na Kláru a Jirku, ukliďte, a když se něco stane, tak zavolej." "Jo," odpovím bez zájmu tomu barevnému fleku před sebou, páč jsem si nestihla nasadit brýle. Škoda, že jsem si nevzpomněla na sen. Škoda, že barevný flek je to poslední, co jsem z mých rodičů viděla...

Zobrazeno 14x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře