5. díl- Chameleóní obvod

Další díl mé fanfiction, který se mi podařilo publikovat na těchto stránkách: http://gallifrey.cz/novinka/pisu-pises-piseme-aneb-nove-fanfiction.htmlhttp://gallifrey.cz/knihy.php?kniha=doktor-modra-budka-a-ja#chameleoni-obvod Medailon: „V dnešním speciálním dílu se Doktor spolu s Clarou a naším hrdinou vydává na cestu do místnosti s tajemným chameleoním obvodem, který je nutné opravit.V sledu událostí se seznámíme se způsobem rychlé dopravy v TARDIS a objevíme tak nepříjemnost Smršťovýtahu. Setkáme se také s mezifází Plačícího anděla. Vše nasvědčuje tomu, že se blíží něco velkého. Dokáže se však Doktor postavit dávným nepřátelům před kterými ještě nikdy tak úplně nezvítězil? Má nějaký plán, nebo netuší co dělat?“


Autor: Gustik5, 20.4.2014, Povídky

  

Doktor poté vešel do chodby, v níž můstek končil, a zahnul doprava. Tam bylo dlouhé točité schodiště. Schody byly z obtížně identifikovatelného materiálu, pokrytého silnou vrstvou prachu. Čím níže jsme šli, tím více přibývalo pavučin.

„Doktore, copak si tu nikdy neuklízíš?“ řekla Clara, když skončila obličejem v jedné z nich.

„Ale samozřejmě, a co nestihnu uklidit, tak uklidím v řídící místnosti, protože celá TARDIS je programovatelná. Jenže je tak velká, že i tak stihnu uklidit jen používané lokace, tak se na mne nezlobte. Á! Jsme tady!“

Čekal na nás na konci schodiště, pokud si lámete hlavu s tím, jak to všechno bylo osvětlené, nepomohu vám. Asi to mělo co dělat s programovatelností TARDIS, nevím, ale všude bylo světlo, aniž by se někde nacházel jeho zdroj. Výjimkou byla snad jen vstupní řídící místnost a chodba, ty osvětlovaly velké modré a zlaté kulaté reflektory, kterým Doktor velmi odborně říkal „kulaté věci.“

Majitel lodi stál u silně nasvícených dveří, ke kterým od schodů vedl úzký průchod, takže jsme stejně jako na schodech museli jít za sebou. Na dveřích stál vše vysvětlující nápis: „Šmršťovýtah,“ který byl vyvedený v písmenech vystřižených z novin. Pod tím byl podobně vytvořený, ale menší nápis: „Nepovolaným i povolaným vstup ZAKÁZÁN!“

Dveře vypadaly zcela normálně, podle všeho byly z voštinové desky a měly klasickou kliku se zámkem. Zkrátka něco tak normálního, až to bylo v Doktorově kosmické lodi podivné a nepřirozené.

„Jsou tu nové, víte, smršťovýtah jsem dokončil před krátkou dobou, a dveře ještě nemám hotové, nápis nevyjímaje. Bude to celé takové hezky kovové se spoustou hejblátek, a varování bude jak v gallifreyštině, tak ve vašem jazyku. To abyste tam nechodili. Je to jedna z těch věcí, u které jsem se rozhodl ji vyrobit vlastníma rukama.“

„Už se začínám bát,“ zamumlala Clara.

„A co je na výtahu tak nebezpečné?“ zeptal jsem se s jistými pochybami.

„Na výtahu vůbec nic, ale tohle, tohle je smršťvýtah!“ řekl Doktor tajemně.

Když si v mém výrazu nevšiml žádného překvapení, mávl rukou se slovy: „Počkej a uvidíš!“

Následně otevřel dveře a před námi se zjevila prázdná, velmi dlouhá šachta, přes Doktorovo rameno jsme nakoukli dolů a viděli, že končí kilometry a kilometry pod námi. Tam někde v hloubce bylo vidět malinkaté světýlko, což byl bez pochyby smršťovýtah.

„No jistě!“ vykřikl Doktor a oba nás odstrčil, až jsme spadli na zem.

„Nemá přivolávací tlačítko!“ řekl. „Ale zvukové záznamy by měly fungovat!“

Načež pozvedl ruku, a luskl. Z té obrovské hloubky se ozvalo přibližující se hučení a za chvíli se v průchodu zjevil smršťovýtah v celé své kráse. Clara mne od sebe odstrčila. Když jsme se postavili na nohy, otevřel Doktor za doprovodu krátkého zabzučení sonického šroubováku úchvatné kovové dveře, pokryté překrásně vyvedenou rytou gallifreyštinou, přičemž v něm byla vsazena světla, podobná těm v řídící místnosti, jen menší. Přístroj jako takový připomínal kovovou TARDIS. Nebylo jisté, jak je poháněn, v šachtě se nenacházela žádná lana ani řetězy.

Jak jsme ale záhy zjistili, vnitřek byl zcela přiměřený tomu, co evokoval vnějšek, tedy malý, jen tak tak stačil pro tři lidi. Celý byl vyztužen měkkou tmavomodrou hmotou, chováním ne nepodobnou proslulé paměťové pěně. Na levé boční stěně byla umístěna poutání pro dva. Doktor bůhví odkud vytáhl papírový tubus a uložil do něj pomačkanou mapu. Tubus s mapou pak položil do jakéhosi dutého potrubí vedle dveří smršťovýtahu. Na trubce bylo výmluvně napsáno: „smršťopošta.“ Napadlo mne, že Doktor by si měl celkem významně rozšířit svůj seznam nepouživatelných slov.

„Tak,“ řekl Doktor a spráskl ruce.

„Claro, připoutej se prosím,“ pravil, a galantně jí pomohl do poutacích popruhů. Poté namířil šroubovák kamsi na protější zeď. V naprosto pravidelném, měkkém povrchu zdi bez jakéhokoli otvoru se náhle vytvořila spára a vysunula se zásuvka, v níž byly uloženy zvláštní bílé přilby s podivným bílým pásem. Doktor si jednu z nich opatrně připnul, načež si onen pás přiložil ke krku, ten okamžitě okopíroval jeho tvar a „přisál se.“

„Speciální ochranné helmy. Sestrojil jsem je sám. Ten pás má prostý účel,“ řekl a nasadil další helmu Claře.

„Smršťovýtah jede o něco rychleji, nežli je rychlost jeho volného pádu, takže je třeba těchto ochranných pomůcek, abyste si při případném nárazu nezlomili vaz,“ pravil, přičemž se za mé asistence připoutal. Náhle jsem si cosi uvědomil. Otočil jsem se ke dveřím. To už ale Doktor stiskl za doprovodu krátkého zabzučení šroubovák a dveře se neprodyšně zavřely.

„Nu, za chvíli se to rozjede.“ řekl s natěšeným, bezstarostným úsměvem.

„Paráda! Mám jediný dotaz. Nezapomněl jsi na něco?“ zeptal jsem se s těžce potlačovaným vztekem a rostoucím strachem.

Doktor se zamyslel, pak se podíval na mne, na zavřené dveře a znovu na mne. Suše polkl.

„A jejda. Ehm… Tys měl asi zůstat venku. Už to nezastavím, ale mám pro tebe radu,“ řekl významně. Stěny i podlaha začaly slabě vibrovat.

„Ano? Klidně si dej načas, já ho mám dost!“ vykřikl jsem s výrazným náznakem paniky v hlase.

„Nasaď si helmu,“ sykl Doktor a potom se zhluboka nadechl a zavřel oči. Vibrace se stupňovaly. Otočil jsem se akorát včas, zásuvka už byla způli zasunuta ve zdi. Rychle, než neprodyšně zmizela, jsem z ní vyndal helmu, kterou jsem si nasadil a bílý pás jsem si přiložil na krk, ten k němu okamžitě přilnul. Od té chvíle jsem nemohl pohnout hlavou, tak dobře fixoval. Smršťovýtah se zatřásl. Ve strachu jsem se přikrčil v očekávání nejhoršího. Snad ten pás i dobře pruží, napadlo mne. Pak se stroj prudce rozjel a já už pocítil jen prudký náraz.

Měl jsem pocit, jako by cesta výtahem trvala hodiny. Ale je pravda, že když máte hlavu zabořenou v neznámé hmotě a máte pocit jako byste byli hřebík zarážený do dřeva, plyne asi čas trošku jinak. Po chvíli, která mi byla hotovým věkem, se smršťovýtah zastavil. Žádné zpomalování, on prostě okamžitě přešel z té šílené rychlosti do klidného stavu. Se zvukem, podobným vystřelenému špuntu jsem spadl na zem, kde jsem se odrazil a opět vlétl ke stropu, odkud jsem zase spadl zpět k zemi. Slyšel jsem jen křik Doktora a Clary a prudké nárazy, jak jsem tak pendloval mezi stropem a podlahou, jako splašený hopík v uzavřené místnosti.

Tohle se opakovalo několikrát, nakonec jsem zůstal ležet na podlaze, a jistý jsem si byl jen tím, že si Doktor zaslouží pořádný kopanec do míst, o kterých slušný člověk moc často neuvažuje. Pro tu chvíli mi mohlo být útěchou snad jen to, že jsem jak Doktora, tak i Claru při svém „odrážení“ díky stísněnému prostoru párkrát praštil. Kovové dveře se otevřely a já se s hvězdičkami před očima vyplazil ven. Dostal jsem se ke zdi, o níž jsem se opřel a zavřel jsem oči ve snaze potlačit nevolnost, která hrozila obrácením mého žaludku naruby. Chvíli jsem tam tak seděl, než jsem ucítil, jak mi něčí ruce sundávají helmu. Byl to Doktor. Clara stála za ním u vchodu do smršťovýtahu se založenýma rukama.

„Kdybych věděl, k čemu jsou ruce, jednu bych ti asi vrazil,“ zamumlal jsem sklesle.

„V pořádku, při tom tvém „padání“ se ti to párkrát povedlo,“ řekl a pomohl mi na nohy, načež mi podal brýle, kolem kterých párkrát přejel sonickým šroubovákem.

„Díky šroubováku jsou jako nové,“

„Děkuji,“ řekl jsem a nasadil si je.

Rozhlédl jsem se po okolním prostoru. Byli jsme v jakési místnosti, ne nepodobné čekárně. Přímo naproti tomu doslova krkolomnému dopravnímu prostředku se nacházely bytelné dřevěné dveře, poněkud nepřekvapivě pokryté galifreyštinou. Vedle nich stály dvě lavičky a police s knihami. Doktor vytáhl klíč od TARDIS a otevřel dveře, které měly očividně stejný zámek, načež námi následován vstoupil do prostoru za dveřmi, čímž se rozvířil všude okolo usazený prach.

„Mohl jsem to tu před příchodem naprogramovat čistší, ale tohle k tomu prostě patří,“ řekl, načež se rozkašlal. Clara několikrát tlumeně kýchla. Já raději zadržel dech.

„No nic, nostalgie už bylo dost,“ zamumlal Doktor a namířil šroubovák na ventilaci ve zdi u stropu.

„Tak, to je lepší. Pojďte za mnou,“ pravil, spráskl ruce, a usmál se na nás, pak se otočil a vykročil.

Chodba nikam nezahýbala, vedla stále rovně. Žádné dveře, nic podobného. Jen světla a cirkulátory vzduchu. Chvíli jsme šli jednotvárnou chodbou, než jsme se dostali na její konec, který ústil v místnosti, jež byla na rozdíl od chodby předtím zcela čistá. Byla plná pečlivě seřazených věcí, od zrcadel a zvláštních obrazů, ze kterých přímo dýchal třetí rozměr, přes podivná zařízení, jejichž účel mi nebyl znám. Všechno bylo čistě vypulírované a udržované, zde se zřejmě Doktor počítačovým úklidem zabíral.

„Část mé sbírky umění gallifreyské malby. Je větší zevnitř. A, to by vás jistě nenapadlo, některé kousky jsem v mládí tvořil já sám zrovna jako všechny tyhle přístroje. Ty jsem sestrojil kdysi dávno, na hodinách inženýrství,“ řekl Doktor a odmlčel se, následně pohlédl na jeden z přístrojů, který vypadal jako helma vytvořená u bezpočtu drátů, kontrolek a tlačítek. Ukázal na něj.

„Destralutizátor. Pomáhá při telepatii a snižuje její možné následky, zvlášť při mazání paměti. Úplně jsem zapomněl, že ho tu mám. A to mne teď napadá nejméně jedna událost, kdy jsem ho mohl použít,“ pravil v náhlém zadumání. Pak potřásl hlavou, zřejmě aby zahnal vzpomínky, načež si pročísl rozcuchané vlasy a řekl:

„Ale na to teď nemáme čas. Pojďte za mnou. Opatrně, musíte našlapovat přesně jako já. Pokud šlápnete vedle, možná už vám ani já nepomohu.“

„Doktore, okamžitě nám řekni, co nám hrozí. Vždyť ta podlaha se zdá být prázdná,“ řekla Clara.

„Ó Claro Oswin Oswaldová!“ řekl Doktor, jako by ji neslyšel a teatrálně při tom rozpažil ruce.

„Opravdu si myslíš, že bych tu nejpodstatnější a nejnebezpečnější místnost na lodi nechal nestřeženou?“

„Vždyť jsem se ptala, co nám hrozí. Ale zase se tak nepředváděj, léta jsi cestoval s TARDIS, aniž by sis vzpomněl nastavit proměnlivost zámku, takže se do ní mohl kdokoliv vloupat.“

„To je sice pravda, ale za mne hovoří už jen fakt, že mé cestování to celé tvoří jen zajímavějším. A navíc už jsem to opravil. Zámek se zhmotní jen okolo mého klíče. Avšak zpátky k věci, tahle místnost, vskutku je střežena, ač není nic vidět. Tím, že něco nevidíme, ještě nevylučujeme danou existenci,“ odpověděl Pán času s pozvednutým ukazováčkem, přičemž se rozhlédl po místnosti a následně tlumeně zahvízdal podivnou melodii.

Náhle jakoby se cosi pohnulo na podlaze i zdech, osvícených světly ze stěn místnosti. Ta zablikala a my náhle hleděli na místnost plnou podivně vzrostlých tvorů, ne nepodobných pozemským chameleonům, jen tito byli třikrát tak velcí. Všichni se nám zjevili v nejrůznějších odstínech oranžové. Doktor do nastalého ticha, rušeného jen zvláštními zvuky, které oni tvorové vydávali, poznamenal: „Jsou z Gallifrey, tito ještěři napodobí jakékoli prostředí. Nejpřirozenější je pro ně ovšem toto zbarvení, vzhledem k jejich stravě, kterou převážně tvoří gallifreyské rostlinky, tamní oranžová tráva a drobnější živočichové, kteří jsou i přes svou drobnost větší, než ti u vás. Gallifrey je z velké části oranžová, chameleoni mají různé odstíny podle oblastí, kde žili.“

„Jsi samé překvapení. Co si v téhle „arše“ ještě schováváš? Růžovou žirafu?“ řekla Clara sarkasticky.

Doktor se na ni ušklíbl a neodpověděl.

„Dobrá, proč tu tedy jsou? Kvůli příhodnosti to asi nebude,“ řekl jsem.

„Inu, zčásti tu skutečně jsou kvůli příhodnosti, ale především je tu mám pro bezpečnost. Tihle krasavci mají v tlamách dost prudký jed, na který mám lék jen já. Avšak jejich jed způsobuje nejen smrt, ale i okamžité šílenství, proti němuž, obávám se, protilátku nemám,“ odpověděl Doktor.

„Jsem si jistá, že tebe už kousli nesčetněkrát,“ řekla Clara s milým úsměvem.

Doktor mávl rukou a pokračoval: „Kdybyste se divili, proč je kladen tak velký důraz na střežení maskovacího zařízení, řeknu vám, že podle mne je to málo. Takhle už jsem to tu našel, tato místnost měla původně jiný účel, ale natolik se mi zalíbila, že jsem ta podstatná nastavení a zařízení přesunul sem. Někde poblíž bude i knihovna a vysoko nad námi je bazén, ale tam se my pro nedostatek času nepodíváme. Krom řídící místnosti je toto nejdůležitější místnost na lodi. Ale teď už pojďme!“ řekl a opatrně vykročil přes ocas jednoho z oněch podivuhodných zvířat.

Šel jsem za Doktorem. Jeden obzvláště velký a velmi legrační chameleon na mne upřel oči, které podle všeho závodily v tom, kolik toho uvidí a rotovaly tak zcela nekontrolovatelnými směr. Poté otevřel tlamu plnou malých ostrých zubů, a jazykem, který prudce vystřelil, by mi olízl tvář, kdybych se mu nestačil vyhnout. Clara, která šla za mnou, se zasmála. Veliký ještěr naklonil hlavu na stranu, a upřel na mne jedno ze svých očí.

„Asi chce, abys ho podrbal. Nemáš se čeho bát, pokud jim nešlápneš na ocas. Tomuhle se zřejmě líbíš, ale radši si dej pozor, ten jed mají ve slinných žlázách, takže i takovéhle přátelské olíznutí by mohlo skončit otravou,“ řekl Doktor pobaveně.

„Tohle je šílený,“ zamumlal jsem a se strachem jsem tvora poškrabal na bradě. Ten vydal jakési spokojené zamručení, zakoulel očima a položil si hlavu na zem. Zhluboka jsem vydechl a s ulehčením pokračoval v cestě. Po chvíli jsme došli na konec místnosti, kde se nacházel prázdný výklenek. Vedle něj ústila trubka se smršťopoštou, na jejímž konci byla umístěna malá, skleněná dvířka. Uprostřed výklenku byl jakýsi otvor, jehož tvar se velmi vzdáleně podobal Doktorovu sonickému šroubováku.

Doktor k němu přišel a s úsměvem otvor pohladil.

„Stejný software, jiná schránka,“ zamumlal spokojeně a z náprsní kapsy vytáhl šroubovák, který naklonil a přiložil do otvoru jeho spodní část. Šroubovák byl podle všeho na otvor příliš velký. Doktor stiskl tlačítko na zařízení, cosi zamumlal a tvar ve stěně se náhle změnil. Teď už se tam rozložený sonický šroubovák vešel dokonale. Jakmile jej tam vložil, žárovka na zařízení se rozsvítila, aniž by jej Doktor zmáčkl, načež se ze země ve výklenku vysunul pulpit, na němž bylo přímo v jeho středu umístěno veliké červené tlačítko. Doktor při pohledu na něj nadšeně zatleskal. Pak jej okamžitě a s bujarým „Geronimo!“ na rtech stiskl. Pulpit se najednou rozložil na ovládací konzoli plnou obrazovek, páček, čidel, tlačítek a klávesnic, zkrátka všeho, co Pán času tak miloval.

Doktor si zamnul prsty, a začal programovat. Na obrazovkách se míhaly rovnice a slova, kterým jsem ani já, ani Clara nemohli v takovém sledu porozumět. Po chvíli se Doktor usmál a řekl:

„Tak, hotovo,“

„Fajn takže se už konečně můžeme zase vrátit?“

„Ó ano, i když mne teď tak napadá, že bych tam mohl nahodit nějakou aktualizaci map, že?“ řekl a otočil se zpět ke konzoli. Ve svém nadšení však zřejmě zmáčkl něco špatně a přístroj varovně zapípal.

„Á sakra!“

„Co je, co se stalo?“ zeptala se Clara.

„Já, eh, překlepl jsem se a smazal tak většinu zeměpisných dat o Praze. Ta která zůstala, se mi ještě podařilo zablokovat.“

„No, a nemohl bys je nějak obnovit?“ zeptal jsem se, doufaje, že to Doktorovi dojde. A došlo, rychleji, než bych čekal.

„No jistě!“ vykřikl a plácl se do čela.

„Stačilo by oskenovat mapu Prahy, jakoukoli! Tím by se otevřely zálohy a zablokované soubory by byly otevřeny! Jak prosté! Kdepak mám ten dáreček? Miluju dárky, zvlášť když si je dávám sám!“ řekl a doslova skočil k trubce se smršťopoštou, vytáhl ze skleněných dvířek tubus a z něj srolovanou mapu, kterou opatrně rozprostřel na konzoli a oskenoval ji.

„Paráda, hotovo,“ řekl, vyndal ze zdi šroubovák a stiskl ho. Konzole se složila zpátky v pulpit, který se opět zasunul zpět do podlahy. Doktor si přehodil šroubovák z jedné ruky do druhé a poté si jej uložil do kapsy, na kterou vesele poklepal.

„Tak, teď se můžeme vrátit. Obvod zprovozněn, mapy nahrány. A nebojte, mám tu ještě jeden výtah. Pohodlnější. Můžeme se v něm najíst, a tak vůbec,“ řekl a vedl nás přilehlou chodbou ven z místnosti. Upřímně jsem si oddechl, že už tu hrůznou atrakci nemusím absolvovat znova.

Skončili jsme ve výtahu, který byl větší zevnitř, byla v něm pohodlná křesla, klasická televize, stůl a mnoho dalších věcí, mne však nejvíce zaujal automat, na němž jste mohli zadat kteroukoli kombinaci potřebných prvků a sestavit si tak jakékoli myslitelné jídlo, v podobě zvláštních tyčinek. Doktor dovnitř vešel se slovy: „Paráda, miluju tyhle staré televize, jsou tak cool!“

Tato cesta vzhůru byla v porovnání s prudkým pádem ve smršťovýtahu opravdu vítána. A ač trvala déle, poněvadž jel tento výtah pomaleji, uběhla mi mnohem rychleji. Zrovna jsme s Doktorem dokoukávali náhodně vybraný film, jímž byl Titanik.

„Nemohl jsem je tenkrát zachránit, pevný bod v čase,“ říkal Doktor při pohledu na potápějící se loď.

„Proč se ta ženská trochu neuskromní? Na ten kus dřeva by se přece vešli oba, ne? Nebo by se třeba mohli střídat!“ vykřikl Doktor se slzami v očích, přičemž v tomto návalu smutku vyhodil do vzduchu mísu s popcornem.

„Promiňte, tahle scéna je tak dojemná,“ omlouval se nám potom.

Další, podstatně kratší a monotónnější část cesty k řídícímu panelu proběhla bez potíží. Doktor se zastavil u konzole a nadšeně poskakoval.

„Jsem zvědav, v co se Kráska zhmotní! Nastavil jsem, aby všechny její podoby byly modré! Taky jste tak napjatí?“

Váhavě jsme přikývli. Doktor pohnul jednou z bezpočtu pák na konzoli a dveře TARDIS se otevřely. Když jsme vyšli ven, stáli jsme na ulici uprostřed Žižkova, přímo naproti uměleckoprůmyslové škole. Poznal jsem ji, studoval jsem tam. Na chodníku před námi byla černá plastika miminka z vysílače, které jakoby ukazovalo do jednoho z oken školy, ze kterého vyhlížely hlavy studentů. Jakmile Doktor spatřil sochu, zahnal nás zpátky do TARDIS se slovy:

„Ne, zalezte zpátky, vy tu nemáte co dělat, není to bezpečné!“

A tak jsme s Clarou nastoupili do TARDIS, která měla nyní podobu modré škody Superb se začerněnými skly.

Pár sekund po nás se dovnitř vřítil Doktor, a začal zuřivě mačkat tlačítka. TARDIS se vydala na cestu, která skončila právě tak rychle, jako začala. Posunuli jsme se jen o pár metrů, to jsem poznal hned, poněvadž přímo proti nám stála ta socha miminka z žižkovské věže, kolem níž jsme se zhmotili.

„Nespouštějte z něj oči!“ vykřikl Doktor a sundal z pohyblivého ramene jednu z obrazovek. Chvíli nad ní držel sonický šroubovák, než se její povrch nezačal zrcadlit, potom se otočil k rameni a cosi tam kutil. Potom přiběhl k miminu, a před hlavu mu umístil za pomoci důmyslného stojánku obrazovku, která byla nyní dokonalým zrcadlem.

„V pořádku, dívá se sám na sebe, jakmile se Plačící anděl dívá sám sobě nebo jinému anděli do očí, nepohne se,“ řekl a začal opět mačkat tlačítka na konzoli.

„A jak to, že nevypadá jako anděl?“ zeptala se Clara.

„Je to mezifáze, čím jsou andělé silnější, tím více soch dokážou infiltrovat a ovládnout, postupně je promění k obrazu svému. Tohle je jen začátek útoku,“ řekl a mávl rukou směrem k soše.

„A kam letíme teď?“ zeptal jsem se.

„Nu, to je prosté, musím sehnat mapu a uklidnit ty lidi ve škole, něco už vymyslím, vy tu počkejte. Jeden cvok stačí,“ řekl a vyběhl z TARDIS. Podíval jsem se na Claru a ta jen výmluvně pokrčila rameny.

„No, tak počkáme,“ řekl jsem do ticha.

…

V zapnuté televizi běžel záznam soutěže „Chcete být milionářem.“ Starý pán seděl v křesle blízko přijímače. Na stolku před ním krom ovladače leželo pouzdro na brýle, rozečtená kniha a sbírka křížovek, kterou právě luštil. Když v tom zvedl svou myšlením a vráskami zbrázděnou tvář od luštění a pohlédl na obrazovku, kde právě pan Čech zadával soutěžní otázku. „A první otázka za tisíc korun zní: Kterou nohu má zdviženou kůň, na kterém sedí sv. Václav na Václavském náměstí? Za A…“

„Levou přední,“ zabručel starý pán, aniž by naslouchal možnostem. Poté přestal vnímat televizi a vrátil se k předchozí činnosti. Po chvíli ale zvedl hlavu, aby si poslechl výsledek: „Ano, máte samozřejmě pravdu. Kůň svatého Václava vykračuje pravou přední nohou!“

„To jsem blázen,“ zamumlal pán udiveně a zamračil se.

„Zrovna včera jsem se tam byl podívat!“

…

Byla hodina dějin výtvarné kultury. Studenti prvního ročníku žižkovské uměleckoprůmyslové školy právě se svou profesorkou rozebírali úkoly. „Tak, Soukalová, vy jste si měla něco zjistit o Davidu Černém, takže?“ řekla kantorka a posunula si brýle, které jí sklouzly na špičku nosu. Nesmělá dívka z poslední lavice si opatrně seřadila papíry s vytištěným textem a přicupitala k tabuli.

„Ehm, ano, David Černý je sochař, jehož díla jsou k vidění po celém světě, v Praze asi nejvíce upoutají černá laminátová miminka na žižkovském vysílači, na nějž byla natrvalo umístěna v roce 2001. Je jich celkem deset,“ řekla a nervózně ukázala na věž, která se tyčila nedaleko školy a z okna učebny byla vidět v celé své diskutované kráse. Ta část třídy, která věnovala okolnímu dění pozornost, obrátila pohled k věži. Kdosi si odkašlal. Profesorka obrátila oči v sloup.

„ Ano, co k tomu chcete říci, pane Váňa?“

„Já jen, že jich je tam devět. Dneska ráno jsem je z nudy na vobčance počítal,“ řekl mladík s kučeravými zrzavými vlasy.

„Ale to je nesmysl, odjakživa jich tam je deset,“ zamítla jeho poznámku vyučující.

„P-paní profesorko, on má pravdu, podívejte, ta co byla nejníže, tam chybí. A mám pocit, že je pod oknem na ulici,“ řekla studentka s referátem nesměle, přičemž její prst směřoval ven z okna, které během rozhovoru otevřela.

Třída využila příležitost k nicnedělání a přeběhla k oknu, a to včetně kantorky, která se rozhodla nic nenamítat. Na ulici byla skutečně socha lezoucího miminka, otočená čelem přímo k oknu, na které ukazovala pravou ručkou.

„Ale to přece není možné…“ vydechla profesorka, jejíž kulatá tvář se pro tu chvíli naplnila upřímným údivem.

Celá třída upřeně zírala na bizarní sochu. Přestože se jednalo o neživý objekt, který měl navíc místo očí v hlavě kvádrovitý otvor, všichni měli nepříjemný pocit, jako by byli pozorováni.

Všechny náhle vyrušil zvuk jedoucího auta, které se vynořilo bůhví odkud. Byla to škodovka tmavě modrého laku s černými neprůhlednými skly. Na kapotě měla modrý maják, který stále blikal a vydával prapodivný zvuk. Zastavila na chodníku vedle miminka, které se v okamžiku, kratinké chvíli, kdy ho nikdo nepozoroval, pohnulo o kousek blíž k oknu, jako by k němu chtělo vylézt. Z auta vyskočili tři lidé, zvláštní bylo, že všichni tři z dveří spolujezdce. První z nich měl na sobě dosti staromódní oblek a červeného motýlka, druhý byl brýlatý mladík v černošedém kabátu a za ním jako poslední vyšla mladá dívka ve svetru a červených šatech. Muž s motýlkem se otočil k autu a řekl svým společníkům: „Ne, zalezte zpátky, vy tu nemáte co dělat, není to bezpečné!“

Oba ho váhavě poslechli a nastoupili zpět do auta. Muž si upravil motýlka a pohladil kapotu vozu.

„To se ti povedlo, krásko. Miluju škodovky,“ řekl, načež se otočil, z náprsní kapsy vytáhl podivné svítící a bzučící zařízení, které namířil na sochu, poté jej pozvedl k očím, jako by v něm četl, načež jej uložil zpátky do kapsy.

„Zvláštní, velmi zvláštní,“ pravil a pohlédl do okna nad sebou, kde ho již zaníceně sledovala celá třída, někteří ze studentů si dokonce vylezli na židle, aby lépe viděli. Muž jim zamával a vesele zahalekal: „Ahoj! Sledujte tu sochu a nedívejte se jí do… oka! Hned jsem u vás!“ Otočil se a nasedl do auta, které za blikání majáčku zmizelo. Po chvíli se náhle v místě, kde stálo všemi sledované miminko, zjevil obrovský modrý kontejner, který v zápětí zase zmizel. Třída spolu se svou vyučující nechápavě zírala do otevřených oken. Na chodníku nic nebylo, jediný důkaz, že scéna, která se před chvílí odehrála, nebyla výplodem jejich fantaze, bylo prázdné místo na vysílači, kde měla být desátá socha lezoucího miminka.

„Tak, jsem tady! Dobrý den!“

Studenti se spolu se svou učitelkou nechápavě otočili. Ve dveřích učebny stál onen muž z chodníku.

„Ale jak jste…“ začala brýlatá profesorka, když v tom jí neznámý skočil do řeči:

„Pardon, já se nepředstavil. Jmenuji se John Smith, ó ano, jsem Angličan, ale trvale žiji v Praze a pracuji na ministerstvu obrany. Přezdívají mi tam Pepa Novák, vtipálci,“ řekl rozvážně a vytáhl černý kožený obal na vizitky, který otevřel a jeho obsah ukázal nejprve učitelce, posléze s ním mávl tak, aby jej viděli všichni ostatní, uvnitř byl průkaz zmocněnce ministerstva.

„Jak jste si mohli přečíst, dělám na oddělení určeném pro osobní styk s umělci.“

„Jak to že umíte tak dobře česky?“ zeptal se student, oslovovaný jako Váňa.

„Žiji tu už opravdu dlouho. To víte, jsem starší, než vypadám. Ale nyní k věci, co kdybyste se posadili, a já vám všechno vysvětlím. Jo a ještě něco, neměli byste mapu Prahy? Moc by se mi jedna hodila.“

…

Uvnitř jsme čekali poměrně dlouho, byla to nuda, protože krom mne a Clary se v řídící místnosti se nikdo neobjevoval, a Clara se mnou příliš mnoho slov neprohodila.

„Stále jsi na mě ještě uražená kvůli tomu, jak jsem tě pronásledoval?“ sebral jsem odvahu se zeptat.

„Byla jsem, vyděsil jsi mne, ale teď, ne není to kvůli tobě, já jen, že je to celé takové příliš rychlé. S Doktorem to není nikdy tak, jak by si to člověk představoval. Víš, on je přímo magnet na katastrofy, pravda, z každé se nějak dostane, ale nikdy to není zadarmo. A nese to s sebou i fakt, že se ti může na cestách s ním stát cokoli. A ta spontánnost někdy člověku začne vadit. Zvlášť, když máš slíbený klidný večer v romantické Praze, a vyklube se z toho invaze a zkažený účes,“ řekla a pousmála se.

Také jsem se usmál. V přítomnosti dívek jsem býval vždy nesmělý. Byl jsem ale rád, že se na mne už Clara nehněvá.

Po poměrně dlouhé době se Doktor vrátil a v podpaždí měl srolovanou mapu.

„Fajn, namluvil jsem jim, že je to příprava na mezinárodní interaktivní výstavu s využitím nových technologií. Bohužel se od tohoto projektu bude muset upustit. Věřili mi to. Tak, a teď si nadělím dárek!“ řekl Doktor. Opět cosi naťukal na konzoli, a opět vyběhl z TARDIS s tím, že my nikam nesmíme. Než se za ním zavřely dveře, slyšeli jsme, jak říká:

„Tohle miluju!“

Jelikož jsem věděl, co se momentálně dělo, stručně jsem Claře vše převyprávěl.

„Takže ho mám chytit? A kdy bude správná chvíle?“

„Myslím, že to poznáme,“ odpověděl jsem.

„A TARDIS teď zas vypadá jinak?“

„Ano, jako velký modrý kontejner na papír.“

„Ach, to je zvláštní.“

Náhle, z ničeho nic, začaly z konzole sršet jiskry. Na obrazovkách se začala míhat varování a kontrolky začaly zuřivě blikat.

„Myslím, že je nejvyšší čas přivolat Doktora,“ řekl jsem přes slzy, které jsem měl v očích od štiplavého kouře, který se začal vinout místností.

Clara přešla ke dveřím a otevřela je. Chvilku jí dělalo problém se kvůli změně vnějšku TARDIS zorientovat, ale potom se jí to podařilo.

„Doktore, tak dělej, máme tu menší problém!“

Z venku se v odpověď ozval Doktorův hlas: „Jojo, už jdu!“

Musel jsem zkusit něco udělat. Nikde nebyly žádné hasicí přístroje ani nic pro mne známého. Nevěděl jsem, jak bych mohl pomoci, které tlačítko stisknout, byl jsem bezmocný. Pak se ale konečně objevil Doktor s Clarou v patách. Okamžitě se chopil řízení, a po chvíli se jako zázrakem vše uklidnilo.

„Tak, to bychom měli, teď musíme přistát. Až se tak stane, počkáme na Jenny, Vastru a Straxe. Všem vám řeknu svůj úžasný a geniální plán, který všechno vyřeší a vyžene Plačící anděle z Prahy. Zatím sice nemám vše tak úplně doladěné, ale věřte mi, že už se to rýsuje. Dost nám pomůže tenhle pasažér,“ řekl a ukázal na nehybnou sochu miminka.

„Hádám, že to bude ještě hodně zajímavé,“ řekl jsem do rozpačitého ticha.

Zobrazeno 11x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Dedek 21.4.2014, 00:23

Hádám, že to bude ještě hodně zajímavé.

kvalitní komentář (0)

Reakce: Gustik5 21.4.2014, 00:41

Díky za komentář slovy hrdiny, i hodnocení a ano, bude. ;)



kvalitní komentář (0)Reaguj >>