2. díl- Probuzení

Autor: Gustik5, 30.12.2013, Povídky

  

Myšlenka, či vzpomínka?
Rozsvěcení vánočního stromku na staromáku, tak si to pamatuju. Byl jsem tam s rodinou. Kýč, všude lidi, shon a vztek, strkanice. Pak jsme našli v jedné zapadlé ulici ten obchod, takový „antikvariát“ se starými LP deskami, fotografiemi a plakáty. Máma se tam chtěla podívat, byl tam Klus, a já… Chtěl jsem ho pozdravit, ale přišlo mi to hloupé. Potom jsme vyšli ven, chvíli se procházeli po Praze. Byl klid, mnohem příjemnější pocity než v tom davu u přesvíceného stromu… Pak jsem se s nimi rozloučil a šel do svého bytu. Jenže jsem se ztratil… Následně jsem našel tu modrou budku, byly tam sochy andělů, Fortuna a muž jménem Doktor, usmíval se na mě. Najednou se cosi rozletělo přímo na mou hlavu a praštilo mne to. A potom…
Propadl jsem se do tmy, jakési spirál ze snově nemožných i možných odstínů černi. Přičemž v té nejsvětlejší jsem chvílemi mohl spatřit,jak se kamenní andělé rozlétávali na kousky za šíleného smíchu podivného bramborového mužíka s širokým šklebem…
Padal jsem níž a níž, až…
Otevřel jsem oči. Hlava mě bolela jako střep. Byl jsem jen v lehké noční košili a ležel jsem na posteli. Jednalo se o velkou manželskou postel, pohodlnou a měkkou právě tak akorát, aby si člověk řádně odpočinul. Zrovna v tom okamžiku jsem si uvědomil, že nejsem doma, a že se mi to všechno asi nezdálo. Rozhlédl jsem se po místnosti. Zdi byly natřené mírnými, nevýraznými barvami a visely na nich prosté obrázky. Ty jí dodávaly dojmu příjemného domovského prostředí. Místnost neměla žádná okna. Byla zařízena velmi jednoduše, ale útulně a kvalitně. Naproti posteli byly masivní mahagonové dveře, u zdi po mé levici stál dubový stůl se židlemi. Napravo byla šatní skříň, také dubová. Mimo to však byla místnost na první pohled tak nějak prázdná. Znáte to, takový ten zvláštní pocit z místa, kde nikdo dlouho nepobyl? Ani je moc nevyužíval? Přesně takový tam na mne padl.
Nábytek i podlahu pokrývala tenoučká vrstvička prachu. Ačkoli byla u stropu umístěna větrací šachta, bylo tam tak trochu zatuchlo. Krom zmíněného jednoduchého nábytku nebylo v pokoji nic. Jen na nočních stolcích stály dvě fotografie a malá, zřejmě ručně vyrobená dětsky legrační napodobenina Doktorovy lodě. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se jmenuje. Začínalo to na té. Zamračeně jsem nad tím přestal dumat, a prohlédl si obrázky ve dřevěných, zasklených rámečcích. V prvním z nich byl ve zmenšeném měřítku zpodobněn jakýsi obraz. Vypadalo to jako něco od Van Gogha. Ve druhém druhé byla fotografie mladého manželského pár. Byl tam muž v šedém obleku, velmi hubený, měl světle hnědé vlasy, velký nos a zvláštní, smutný pohled. Přesto se lehce, byť nervózně usmíval. V jeho rámě byla zavěšena nevěsta, ta usmívala šťastně, bezstarostně a zeširoka. Měla na sobě nádherné, bílé svatební šaty. Její krásné dlouhé a husté zrzavé vlasy jí jako ohnivý vodopád splývaly na ramenou. Nesmírně jí to slušelo.
Opatrně jsem fotografie položil zpátky tam, kde stály a znovu se rozhlédl po místnosti. Všiml jsem si dvou věcí, na kterých před tím mé oči nespočinuly. Vedle skříně stála kolébka ze zvláštního, pórovitého dřeva, jehož vzhled mi byl zcela neznámý. Na jejím povrchu byly vyryty prazvláštní kulaté ozdobné znaky, či písmo, které mi rovněž nic nepřipomínalo. Nad vnitřkem kolébky visely ze stříšky zavěšené podivné předměty, nejspíše dávná obdoba chrastítek. Další objekt mi byl důvěrně známý. Jednalo se o můj oděv. Byl přehozený přes opěrák jedné ze židlí, mezi jejímiž nohami byly položeny mé kožené zimní boty, čisté a vyleštěné. Skoro jako v den, kdy jsem je koupil. Oblečení se zdálo být čistě vyprané.
Seděl jsem tam v té dlouhé noční košili, s obvazem na hlavě, a čekal, přikryt pokrývkou. Nevěděl jsem co dělat, než jsem zpoza dveří zaslechl rozhovor: „Pane, nemohu vám dovolit, abyste vstoupil neozbrojen. Tu dívku jsem ošetřil, ale může být nebezpečná,“ řekl první, velmi hrubě znějící hlas.
„Straxi, ty bramboro, je to muž, nauč se konečně ta pohlaví rozeznávat. A pak, nevěřím, že by byl hrozbou,“ řekl pobaveně druhý hlas, ten jsem poznal, byl to hlas Doktorův.
„Dobrá tedy, ale je to na vaši odpovědnost pane. Určitě si nechcete pro jistotu půjčit nějakou zbraň? Alespoň maličkou?“ řekl hlas s nadějí a těžce potlačovaným nadšením.
„Straxi, kdo jsem?“
„Můj nadřízený velitel, pane.“
„Výborně, ale kdo především?“
„Nerozumím, pane.“
„Jsem Doktor, mé jméno je jménem pro muže učeného, který pomáhá a uzdravuje tam, kde je to třeba. Nenosím zbraň Straxi. Znovu už ne. Nikdy víc. Bojuji svou myslí, chladným rozumem, kalkuluji, počítám, taktizuji, předvídám, pojídám koláčky, blázním, ale nikdy nepoužívám zbraně.“
„Ale jsou i chvíle, kdy někdo vaším přičiněním zemře.“
Doktorův hlas zněl najednou temně a nepřátelsky: „Ano, ale je tu něco, co vy, Sontarané, národ tak zběhlý ve válečném umění nechcete a neumíte pochopit. Nepoužívat zbraň není zbabělost, ale moudrost. A zabíjet lze i mnohem horšími způsoby, než hrubou silou. Vpusť mne teď prosím dovnitř.“
„A určitě nechcete s sebou alespoň maličký granát?“
„Ne děkuji,“ povzdechl si Doktor.
„A co alespoň docela malinkatou roztomilou laserovou opičku?“ otázala se osoba, oslovovaná jako Strax se skomírající nadějí.
„Ne! A teď už mi ustup, nebo ti prodloužím tvůj trest!“
„To ne pane! Už ustupuji. Léčitelství je ta největší potupa!“
„Ty se nepoučíš,“ zabručel Doktor a pootevřel dveře. Ve vzniklé škvíře se náhle objevila jeho hlava s oním podivně dobrosrdečným úsměvem.
„Ahoj! Já vím, měl jsem zaklepat, já ale nerad klepu, někdy zaklepu čtyřikrát, a to mi pak připomíná můj tep. Ta- da- da- da. Dvě srdce, je to pech. Navíc jsi jistě slyšel náš rozhovor.“
Přikývl jsem.
„Smím dál?“
„Ano,“ řekl jsem s pomyšlením na to, proč se onen muž dovoluje vstoupit do prostor uvnitř vlastní lodě.
Doktor vstoupil, opatrně za sebou zavřel dveře. Snad jako by se bál, že se rozpadnou, načež se rozhlédl po místnosti, přičemž se ztřeštěně otočil kolem dokola. Zhluboka se nadechl, a pak se usadil přede mne na pelest. Když na mě pohlédl, v očích měl slzy.
Nyní měl na sobě jiný oblek, podstatně méně elegantní. Opět měl charakteristického červeného motýlka, košile byla bílá, s drobnými červenými proužky. Kalhoty mu u pasu držely nesmírně staromódní kšandy. Pokud však byly kšandy staromódní, pak sako bylo vskutku, pokud to bylo vůbec možné, ještě horší. Pokud znáte komika Rowana Atkinsona a jeho ikonickou roli, tak víte, kam tím mířím.
„Už jsem tu dlouho nebyl. Ach, příliš dlouho,“ odmlčel se, potáhl nosem, a pokračoval.
„Tahle místnost patřila mým dobrým přátelům. Pořád nechápu, co jim vadilo na palandě. Je přece tak boží, postel s žebříkem! A ta prázdná zeď. Hrůza! Časem jsem jim chtěl naprogramovat větší byt a hned naproti posteli okno s holografickou projekcí. Každý den by měli jiný výhled. Ale už jsem to nestihl,“ řekl a se smutným zasněným úsměvem vstal, přešel k podivné staré kolébce, kterou začal láskyplně houpat. Měl jsem na něj spoustu otázek. Jedna za druhou se mi hnaly hlavou jako rozbouřený vodopád, až mě rozbolela hlava. Promnul jsem si na hlavě místo, kde jsem se udeřil o chodník. Zdálo se, že rány se podezřele rychle hojí.
„Co se s nimi stalo, s vašimi přáteli?“
„Zestárli a zemřeli. Příliš daleko ode mne… A přitom tak blízko. Nemohl jsem k nim. Měli s tím co dělat plačící andělé,“ řekl Doktor bolestně a nepřítomně pohladil skříň.
„Aha, to je mi líto,“ řekl jsem, nevěda, co na to říct. Hlavou mi projela tupá bolest.
„Jak dlouho tu jsem?“
„Přibližně tři dny, tedy pokud má cenu určovat čas v Tardis, kde plyne trošku jinak. Ačkoli nerad, Strax dokáže se svým náčiním hotové zázraky, i když má problém rozeznat od sebe pohlaví. Naštěstí anatomie muže a ženy není zas tak rozdílná. Navíc je to Sontaran, ti své povinnosti berou vždy velice vážně, ať už jsou jakékoli. Zranění hlavy, která jsi prodělal, by tě jinak, nebýt Straxe, zabila. Počítám, že zítra se ti už díky němu plně zhojí.“
„Vrátíte mne pak domů?“
Doktor se smutně usmál.
„Ne. Tedy ne hned. Plačící andělé hledají mne a mou loď- Tardis. Tebe si dobře pamatují, kdybych tě pustil, tak by si tě našli a ublížili ti, aby se dostali ke mně. Dokud se jich nezbavíme, tak se obávám, že tu zůstaneš.“
„Jako vězeň?“ zeptal jsem se s pochmurným strachem.
„Nu, řekněme, že jako vynucený pasažér. Možná i společník, budeš- li chtít a osvědčíš- li se. Ale Tardis, kromě toho, že je vesmírná loď, je také něco víc,“ řekl s poťouchlým úsměvem a významně se odmlčel.
„Co víc?“ otázal jsem se po chvíli ticha.
„Ta nejlepší vesmírná loď ze všech!“ vykřikl Doktor a zamával rukama.
„Je to vnitřně programovatelná, živá loď mé rasy, Pánů času s chameleoním obvodem pro maskování, je větší zevnitř, jak sis jistě už všiml, a co víc, dokáže cestovat nejen prostorem, ale i časem. Takže ano, jakmile to s anděly skončím, vrátím tě domů, pár hodin po tom, co ses nechtěně střetl s mou maličkostí, tedy po tom, co ses ještě více nechtěně stal mým pasažérem. Pasažér! Krásné slovo, pasažér. Pasažér! Věděl jsi, že pochází ze kazpišského dialektu? Je to tak. Člověk by čekal že je z Francie nebo Španělska, ale tohle slovo je až z osmé planety Kazparjan soustavy Žlutého měsíce, tisíce a tisíce světelných let daleko. Jednou tu měli menší nehodu, nic vážného, zabydleli se a vymysleli cestování. Nebo tak něco. Odvezl jsem je domů, už je to dávno. Moc veselí, tihle kazparjané. Smutek totiž u nich není, jednoduše tuto emoci postrádají,“ řekl s dokonale ztřeštěným úsměvem.
Nechápavě jsem na něj zíral.
„Nu, zase jsem se zapovídal, potřebuješ určitě odpočívat, moment,“ řekl a vytáhl z náprsní kapsy svého podivného saka ten zvláštní předmět. Vypadal, že je zhotovený ze dvou různě barevných kovů, tedy jednoho nazlátlého, zatímco ten druhý byl lesklý a jakoby zašle stříbrný. V zadní části měl bíločernou rukojeť či držadlo, špici tvořilo zelené světélko, kryté kovovými pacičkami. Doktor stiskl tlačítko na jeho zadní části a pacičky odkryly žárovku, která se rozzářila a zároveň se ozval onen zvuk, bzučivý a pískavý zároveň. Začal mi s ním přejíždět okolo hlavy, prohlédl mi i oči, až jsem přes clonu světla skoro neviděl.
„Co je to za věc?“ chtěl jsem vědět.
„Sonický přístroj,“ řekl mi na to Doktor vyhýbavě. To mi ale nestačilo.
„Aha, ano, a jaký?“
Doktor tu věc konečně odložil, vypnul a uložil zpět do své náprsí kapsy, přičemž si s ní hodil a ve vzduchu ji protočil. Pak se na mne soucitně usmál.
„Rozhodně ještě potřebuješ odpočívat. Každopádně, je to sonický šroubovák,“ řekl nakonec.
„Šroubovák?“
„No ano, tenhle mi dala Tardis, je zdokonalen o mnohé rozšířené funkce, lepší než předchozí modely. Stále mu ale chybí nastavení pro dřevo, i když, to se mi už, spolu se mnou a taky mnou podařilo nalézt, ale zatím jsem to ještě nezkoušel.“
„Ehm, jo. Moment, říkal jsi, že ti tvá loď dala šroubovák?“ zeptal jsem se na to málo, co jsem jakž takž pochopil.
„Ano, není to obyčejná loď, jak už jsem říkal. Je živá, ta moje kráska. Vyspělá technologie mé rasy, pánů času. Šroubovák mi dala krátce potom, co jsem tu zregeneroval. Spolu se mnou i ona změnila svůj interiér, ačkoli jsem jí k tomu i trochu dopomohl. O předchozí přišla díky prudkým výbojům mé regenerační energie, které ji málem zničily. Ona ale nějakou záhadou dokázala zlomek té energie využít ke změně vzhledu, jo, tak to určitě bylo. Od té doby jsem ji ale sám přestavěl.“
Doktor jakoby si náhle na cosi vzpomněl, přestal mluvit, a podíval se na řetízkové hodinky, které měl tak volně nasazené, že se namísto na hřbet ruky musel dívat na její opačnou stranu.
„Ale to jsem celý já,“ zamumlal.
„Vymluvil bych ti tu díru do hlavy a ty přitom musíš ještě nabrat síly. Spi, potřebuješ se zotavit. Pak dáme řeč. Musíme dostat anděly z Prahy!“ řekl poťouchle, mrkl na mne, a nahrbeně odtančil ke východu z místnosti.
Ve dveřích se ještě otočil, a řekl: „Pak mi musíš říct, co všechno se stalo tam venku. Já ti zase odpovím na další z tvých otázek. Tak ahoj!“ a s tím svým dětským úsměvem mi zamával, a zavřel dveře.
Chvíli jsem ještě slyšel hlas Doktora, jak se za dveřmi opět dohaduje se Straxem. Pak ale všechny zvuky utichly a já zůstal pouze ve společnosti vlastních, dosti rozházených a bolavých myšlenek. Spoustu věcí mi Doktor nevysvětlil. Co je regenerace? Odkud přišli a co jsou zač ti andělé? A vůbec, odkud je on a ta jeho Tardis? Doktor kdo?
Pak se mi únavou zavřely oči a já usnul.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 4x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře