Jedubaba

Napoprvé se mi to asi neuložilo, tak zkouším podruhý :-)


Autor: lochneska , 16.7.2009, Povídky

  

„Slečno Stránská, mohla byste si laskavě opravit chybu v té faktuře?“ zaznělo za mnou jako švihnutí biče, i když tím směrem nestál otrokář, ale šéfová. Padesátiletá dáma v dokonalém kostýmku s bezchybným makeupem a s hlasem, který se zadíral pod kůži.
„Při vašem vzdělání byste mohla vědět, jak se vystavuje faktura.“ Tu uštěpačnost musela někde studovat.
„Ale vždyť je to správně,“ oponovala jsem. „Částka, zákazník …“
Zareagovala úsměvem typu „já to věděla, že jsi blbá“.
„Chybí vám tam háček nad ‚č‘!“ zaskřehotala vítězně, plácla mi inkriminovaný dokument na stůl a ladným krokem opustila kancelář. Baba. Určitě má mezi předky Xantypu.

V podstatě to nebylo nic, na co bychom nebyli zvyklí. Paní Hudečková byla naše nadřízená. Ženská protivná jak zubní kámen, která za nepatrný prohřešek dokázala člověka sjet tak, že měl chuť zahrabat se pod zem mezi žížaly a raději denně riskovat, že bude použitý jako návnada pro ryby. Pracovala dlouho do noci, nikdy jsme ji neviděli odcházet domů před námi. Ale říká se, že čert nikdy nespí, a tahle ježibaba jedovatá byla určitě jeho příbuzná.

„Slečno Stránská, můžete mi vysvětlit, proč jste nezpracovala moje připomínky k vaší práci?“ ozvalo se za mnou během polední pauzy. „Proč nevyužijete volného času k tomu, abyste to dohnala?“
Špagety se mi v tu ránu vzpříčily v krku.
„To jsem přece už dokončila, paní Hudečková.“
„Ano?“ Zase ten útrpný úsměv. „Leží na vašem stole v té samé poloze, do které jsem je před deseti minutami položila!“
„Před deseti minutami? Vždyť jste mi je dávala už včera.“
Já se z tý baby pominu.
„Ano, ale přes noc mě napadly další a vaší povinností je se jimi řídit a pracovat s nimi.“ Z očí jí létaly škodolibé blesky. Ta ženská je sadista.
„Váš způsob práce se mi nelíbí, slečno. Odporujete, ačkoliv jste podprůměrná a postrádáte flexibilitu, odmítáte si připustit svou vlastní hloupost a odbýváte přidělenou činnost. Už jsem si stěžovala panu řediteli.“
Šmarjá, to snad není pravda. „Já jsem netušila, že jste je přinesla. Po obědě je samozřejmě zpracuju.“ Babo pitomá, kašlu na tvoje připomínky.
„Doufám. Jinak se postarám o vaše přeřazení na jinou, příhodnější práci,“ zasyčela a pokračovala směrem k salátům. Vsadím se, že nikdy nejedla nic než zelí, koza jedna. Asi má strach, aby nepřibrala. Nebo šetří na další značkovej obleček.

„Eliško, ty vole, já ti musím něco říct!“ zahulákalo v jedenáct v noci z telefonu. Kterej blbec mi volá takhle pozdě?
„Sakra, je noc, nevšim sis? A kdo volá, já nemám brejle?“
„Petr přece.“ Jo aha, zvědavej Péťa od vedlejšího stolu.
„A co chceš, já spim!“
„Já vim, ale tohle musíš vědět!“ Znělo to naléhavě, ale únava byla silnější.
„Řekneš mi to ráno, jo?“
„Ale …“ nedořekl. Típla jsem telefon a během pár vteřin usnula jak špalek.
Petra jsem přepadla hned ráno. Ježibaba nebyla na dohled, tak jsem se mohla naklonit blíž.
„Tak co se děje?“ „Já tu zůstal včera dýl a něco jsem viděl,“ zašeptal Petr a opatrně se rozhlédl.
Že by zahlédnul ty plány o snižování stavu zaměstnanců?
„Co jsi proboha viděl, žes mě musel budit?“ Chtěl mi říct, že mě vyhodí. Nejspíš jo, jinak by nevolal.
„Já byl včera pro něco u ředitele a tos netušila, co jsem zahlídl,“ mumlal kolega.
On to snad nedořekne a mě tu trefí. Tak vyhodí mě nebo ne?
„Pan Tomeš chtěl říct, že tu včera viděl mě,“ ozvalo se znenadání nad našimi hlavami.
Ta ženská snad umí procházet zdí!
„A viděl mě pracovat, že, pane Tomeši?“ otázala se důrazně.
„A-ano, pracovat. Jistě. Pracovat. Viděl,“ mektal Petr tak, že bych mu nejradši jednu vrazila. Hudečková do noci pracuje, to není nic divnýho.
„Viděl, ano. Hadr jsem viděl.“
Vytřeštil oči a chytil se za pusu. Baba zkameněla a probodla ho pohledem.
„Ano, hadr, správně. Když jste to tedy odhalil, Sherlocku, řekněte mi, je snad ostuda, že si po nocích přivydělávám uklízením? A zavřete ústa, slečno Stránská, vypadáte jako neinteligentní opice.“

Seděli jsme celí zkoprnělí ještě řádnou chvíli poté, co dozněl klapot značkových střevíčků.
„Ježišmarjá, tys nám to zavařil, ty pitomče,“ povzdechla jsem si, když mi došlo, co se děje. „Teď bude peklo. Pokud to může být ještě horší.“

Kupodivu nebylo. I když popravdě, s Hudečkovou se ráje dosáhnout nedalo.

Zobrazeno 18x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

karkulka 29.7.2009, 21:11

Úplně jsi vystihla moji první nadřízenou,prožívala jsem doslova muka.Přesto jsem nikdy nepochopila,že jsem byla jedinou se kterou se při odchodu do důchodu přišla rozloučit a poděkovat za dobrou práci.Četlo se to dobře.líbilo se mi to.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Aldehyde 16.7.2009, 12:05

Počátek zajímavý. Takový typický napoleonský komplex, kterým trpí x na entou lidí. Také mi lezou krkem dotěrné autority. Vylíčeno v díle to bylo dobře.
U konce na mě působilo to oddalování informace. Napínalo mě to.
Pointa mě moc neoslovila.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>