V jedné malé vesničce, v domečku na kraji hlubokého lesa, žila s maminkou a tatínkem dřevorubcem holčička Anička. Celé dny běhala po lese a po louce, hned byla tu a hned zas jinde, všude jí bylo plno. Pořád se smála a zpívala si a nikoho a ničeho se nebála.Často zaběhla do vsi, hrála si s ostatním dětmi a to pak byl takový halas a tartas, že ovečky na vzdálených pastvinách přestávaly kousat trávu a zvědavě se rozhlížely, co se to děje. Ale ani v největší tahanici nikdy nikomu neublížila a kde bylo potřeba pomoci, první se hlásila.
Jednoho dne se tatínek vrátil z lesa smutný a s potrhanou mošnou, ve které si nosíval oběd, když pracoval hluboko v lese.
„Co se ti stalo, tatínku?“ lekla se maminka. Tatínek neodpověděl, jen se s povzdechem posadil ke stolu a opřel si hlavu do dlaní. Anička se mu hned začala dobývat na klín a medovým hláskem švitořila: „Tatínku, pochovej mě, ano? Já bych tak moc chtěla pohoupat.“ Jak tak šplhala tatínkovi po nohách, tatínek nevydržel a zvedl hlavu.
„Vždyť spadneš, ty trdlo,“ pousmál se a posadil si Aničku na klín. Když už bezpečně seděla tatínkovi na klíně, začala loudit: „Tatínku, pověz mi, co se stalo?“ Maminka í přizvukovala. Tatínek vzdychl.
„Byl jsem kácet dříví poblíž lesní strže. Zrovna jsem se chtěl najíst, když se proti mně objevil vlk.“
„Vlk?“ vyděsila se maminka.
„Ano, vlk,“ přikývl tatínek. „Ucítil jídlo a chtěl mi ho vzít. Tahal jsem se sním, ale marně. Prokousl mi mošnu, oběd spolkl jako malinu a cenil zuby. Bál jsem se, že po mě skočí, tak jsem vzal nohy na ramena.“
„To je dobře, že jsi utekl. Určitě by ti byl ublížil,“ utěšovala ho maminka.
„Jenže jsem nedokončil práci a nebudu mít dost dřeva na prodej. A znovu tam už nepůjdu,“ vzdychal tatínek. Anička se zamyslela a pak se zeptala: „A co kdyby tam ten vlk už zítra nebyl?“
„To by byla jiná. Ale to se je tak nestane.“ Anička se jen pousmála a vyběhla ven.
Druhý den ráno si Anička místo svých obvyklých šatiček oblékla červenou sukničku, bílou halenku a na hlavu si posadila maminčin červený klobouček. Pak vytáhla ze skříně košíček a uložila do něj kousek buchty.
„Co chceš dělat, Aničko?“ zeptala se maminka překvapeně.
„Uvidíš,“ odpověděla Anička a vyrazila do lesa.
„Dej na sebe pozor!“ volala za ní maminka. Anička jí zamávala a zmizela mezi stromy.
„To bych ráda věděla, co má za lubem,“ pomyslela si maminka. Ale nebála se. Věděla, že její dcerka má všechno dobře promyšlené.
Anička šla a šla a když se přiblížila na doslech ke strži, začala si zpívat z plných plic. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál proti ní vlk.
„Kam jdeš, holčičko, tak sama černým lesem?“ zeptal se úlisným hlasem. Anička se tvářila, jako že se lekla a ustrašeně odpověděla: „K babičce jdu, pane vlku. Nesu jí k svátku buchtu.“ V duchu se radovala, jak to dobře hraje.
„K babičce? A nejsi ty Karkulka?“ nedočkavě vyzvídal vlk. Sice kdysi slíbil, že Karkulky už nikdy jíst nebude, ale tahle je sama a nikde ani živáčka. Při tom pomyšlení se začal olizovat. Anička se zatvářila ještě vyděšeněji a začala kňourat: „Jsem Karkulka, ale vy mě nesníte, že, pane vlku?“ Vlk se rozchechtal na celé kolo: „A co by ne? Ty jsi Karkulka, já vlk, tak co bych měl dělat jiného?“ Smál se, až se za břicho popadal. Anička se rozběhla a křičela na celý les: „Pomóóóc, kde jste kdo!“ Vlk se na ni podíval a zabručel: „Jen utíkej, stejně tě doženu. A vyrazil za Aničkou. Hop a skok a byl jí v patách.
„A mám tě!“ zařval a otevřel tlamu.
„A nechtěl bys radši sníst mě?“ ozvalo se za ním znenadání. Vlk zabrzdil, až při tom málem přepadl na nos. Prudce se otočil a uviděl další Karkulku!
„A proč ne, sním vás obě,“ vykřikl a vyrazil za druhou holčičkou.
„A co mě?“ ozvalo se zleva. Vlk zastavil a vyvalil oči.
„Cože, další Karkulka? Kolik vás tu je?“
„Ještě já,“ ozvala se zprava.
„A já.“
„Já taky.“
„Tady jsem,“ ozývalo se ze všech stran a zpoza stromů se vynořovaly další a další holčičky v červeném. Vlkovi se začaly dělat mžitky před očima.
„To se mi zdá, já spím,“ vrčel si pro sebe. Zavřel oči. Když je otevřel, uviděl kolem sebe deset Karkulek s košíčky.
„Pomóóóc,“ zavyl. „Tady straší!“ A pelášil pryč, až se mu za patami prášilo. Karkulky se rozesmály.
„To jsme ho převezly,“ radovala se Anička. „Děkuju vám za pomoc, milé Karkulky“ poděkovala svým kamarádkám ze vsi.
Všechny Karkulky se pak vrátily domů a Anička řekla tatínkovi: „Zase můžeš do lesa. Vlk tam už není.“ Pak se převlékla do všedních šatiček a vyběhla si hrát na louku.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Jedubaba | O hrnci | Jako dáma | Uspávanka | Návštěva