O smutné tašce

Takhle to dopadá, když člověk po mateřské dovolené nastoupí do práce...

Autor: lochneska

, 25.1.2014, Ostatní

Byla jednou jedna taška. Válela se na půdě v koutě skříně a nikdo si jí nevšímal. Proč by si taky někdo všímal staré nákupní tašky, která už dávno nebyla ani módní ani použitelná. Ležela až úplně vzadu, zapomenutá a smutná. Ve skříni byla tma, světlo sem pronikalo, jen když ji někdo otevřel. To se ale nestávalo často, protože tu visely staré deštníky, stály lyže a moli tu hryzali cestičky ve starých kabátech, které nikdo nenosil, ale které by se jednou mohly hodit. Tyhle opuštěné a opomíjené věci tam společně trávily dny a roky, hádaly se, kdo zažil lepší časy a sem tam si zahrály na honěnou. Čas od času přibyl do skříně nový nájemník, to když nějaká věc přestala sloužit. Ostatní se na něj sesypali, chtěli vědět, jak teď vypadá svět, co dělají obyvatelé domu a proč už ho nechtějí. Pak ještě nějakou dobu vyzvídali, ale brzy se vše vrátilo do starých kolejí. Taška se debat nikdy neúčastnila. Nikdo se jí ani na nic neptal. Bůhví proč. Byla tak malá, že už možná zapomněli, že tam je. Tak ležela ve svém koutě a vzpomínala na doby své slávy.

Jednoho dne se na půdě strhl povyk, ze všech stran se ozýval dupot a hlasy.
"Teda, tady je věcí," divil se první.
"Tohle všechno musí pryč," říkal druhý. "Než sem přijdou stavaři, musíme to vyklidit," dodal. Věci ve skříni vyvalily oči. Pak skříň někdo popadl a odnášel po schodech. Věci se přesýpaly z kouta do kouta a tvářily se vyděšeně.
"Co v tom, prosím tě, je?" ozval se zase první hlas.
"Krámy," odpověděl mu ten druhý.
" A proč jsme to nevyklidili už nahoře?" dotíral první.
"To je zbytečný, stejně to všechno přijde vyhodit," odsekl druhý a nadhodil si skříň, aby se mu líp nesla.
"Pomóóóc, vyhodit neee!" volaly věci, ale nikdo si toho nevšímal. Pak skříň dopadla na dno kontejneru.
"Auvajs," vykvikly lyže, protože byly tvrdé a náraz je zabolel. Pak nastalo ticho.

"Hele, skříň," ozvalo se po chvíli. "Ta by se nám hodila," říkal cizí hlas.
"K čemu, prosím tě, skříň?" ptal se druhý.
"Opravím ji a dáme ji dětem do nového pokojíčku," odvětil ten první.
"Jé, tati, a bude barevná? A s ptáčkama? Nebo s medvídkama?" jásal tenký holčičí hlásek.
"To víš, že jo," odpověděl povzbudivě první hlas. Pak skříň popadly dvoje ruce a šouply ji na vlek. Auto se rozjelo.

Když zastavilo, několikery ruce skříň otevřely a dovnitř nahlédly čtyři páry zvědavých očí.
"Jé, tati, tady je věcí," volal překvapený hlásek.
"No jo, tady toho je... Ale něco s tím provedeme," řekl tatínek a začal předměty jeden po druhém vyndávat a skládat na zem. Když byly venku všechny, zamyslel se a pak se otočil na děti: "Pár věcí opravím, něco dáme do školky na hraní a ze zbytku vám s maminkou vyrobíme věci do pokojíčku." Děti se zaradovaly a rodiče se hned pustili do práce. Tatínek brousil, lakoval a řezal, maminka stříhala a sešívala. Pod rukama jim rostly garáže pro autíčka, domeček pro panenky, knihovnička a další věci.
Nakonec si tatínek nechal samotnou skříň. Otočil ji na bok a chtěl ji vydrbat kartáčem, když si všiml malé tašky.
"Co je to za cancour?" podivil se. "Punťo!" zavolal na ježatého psíka. "Na, vem si ji." Punťa chňapl po tašce a odběhl s ní do pelíšku.
"Punťo, co to máš? Kdes to sebral?" ozvala se holčička. "Vždyť je to taška! Punťo ,dej to sem!" volala. Psík se bránil, nechtěl se hračky vzdát. Holčička se s ním chvilku tahala a pak se rozplakala: "Mami, on žere tašku. Takovou hezkou!" Maminka přiběhla, Punťu odehnala a tašku mu vzala.
"Ta určitě bývala moc pěkná," řekla. "Já ti ji opravím, chceš?"
"Chci, jéje, chci, maminko!" volala holčička. "Budu v ní nosit bačkorky do školky," jásala. Maminka tašku vyprala, spravila, sem tam něco zašila a přizdobila, až z ní zase byla krasavice.
"To je nádhera," radovala se holčička. "Takovou nemá ani Anička!" Skákala kolem maminky a točila taškou nad hlavou. Pak ji přitiskla k sobě. Taška byla šťastná. Holčička ji milovala, chlubila se s ní a všichni ji obdivovali. Na světě bylo zase krásně!