Jak to vlastně bylo

  

Když jsem se tenkrát před polednem dozvěděl o její smrti, udělal jsem si lehký oběd a vydal se na kratší procházku.
Venku bylo příjemně teplo. Sešel jsem z kopce, zastavil se u malého dřevěného mostu a rozhlédnul se kolem. Obloha zářila jasnou modří a kousek dál si hrála skupinka malých dětí. Něco válely po zemi, hrozitánsky se u toho řehtaly. Jiné pobíhaly po úzké ulici, mezi zastavárnami a papírovými obaly od nanuků, kterými odpadkové koše - v takovémhle počasí - doslova přetékaly. Kdysi tady stávala laciná jídelna, vařil v ní německý emigrant, takže se podávala vepřová kolínka, kyselé zelí, brambory, klobásy a párky. Chodíval jsem tam na snídaně i večeře, vysedával s kamarády, popíjel černé pivo.
Netušil jsem, co to znamená někoho ztratit, nemoci ho už nikdy vidět. Znáte to, když se vypouští vana a na dně se zachytávají veškeré nečistoty? Tak takhle nějak jsem se cítil i já. Vím, trochu divné přirovnání. Prvně se mi točila hlava, svíral žaludek, před očima kroužily šedé mžitky, nic jsem nevnímal naplno. Jako bych se najednou ocitl v oparu, nemohl jsem zaostřit, slyšel pouze tlumeně. V těle se mi usídlilo prázdné vakuum, které se už nikdy nezaplní.
Nebrečel jsem. Nic takového bych asi ani nedokázal. Jen jsem se tiše procházel, koukal vedle sebe. Díval jsem se tak dlouho, dokud ji znovu neuvidím.
Na smrti je zvláštní, že ji chápeme špatně. Nejsme s ní totiž smířeni, bereme ji jako hrozného strašáka, před kterým se marně snažíme utíkat až do chvíle, kdy nás překvapí nepřipravené. Jaký to má ale smysl? Smrt není opakem života, je jeho součástí. Nezbavíme se jí, tak proč kolem ní naděláme takové cavyky? Někdy se prý dokonce stává, že nám "z ničeho nic" úplně otevře oči.
V mládí jsem pochopitelně, tak jako všichni, občas myslel i na sebevraždu. Dokonce bývaly časy, kdy byly takové představy jediným světlým bodem mého dne. Neuměl jsem se z ničeho radovat, vážit si malých věcí. Jak šel ale čas, díky bohu, naučil jsem se s problémy vyrovnávat, neprchat před nimi, nesnažit se jim vyhnout a - pokud možno - ani je příliš neodkládat. Dneska bych nic takového asi neudělal, protože život je možná docela pomíjivý, určitě ale ne zbytečný.
Není to smutek, co mě celé noci trápí natolik, že nemůžu zamhouřit oka, ale vzpomínky na to, co jsme spolu prožili, i na to, co jsme ještě prožít mohli. Hodně jsme se toho naprocházeli a napovídali. Nora se ale rozhodla za nás oba.
Na tehdejší odpoledne jsem měl naplánován odjed zpátky domů, kde matka slavila padesátiny. Povinně jsme jásali nad spoustou obložených chlebíčků s plátkem šunky, opečené slaniny a troškou zeleniny. Věci, které se odehrály za posledních pár dní, jsem považoval za špatně načasované. Měl jsem se smát, báječně bavit, k vůli matky. Taky jsem ale měl brečet, kvůli Noře. Jenomže nešlo ani jedno.
Pamatuju si, že ze všeho nejhorší bylo navštívit všechna ta místa, která jsme měli oba rádi, ještě jednou. Živě jsem ji před sebou cítil, vnímal její přítomnost. Nebylo těžké uvěřit lži nebo zcestné představě. Iluze totiž pohladí srdce daleko více než pravda.
Oslavu jsem jakž takž zvládnul, s kamenným výrazem ve tváři, křečovitým úsměvem, ale přece. Když už se ale blížil konec, zavolala si mě matka k sobě, že prý se mnou potřebuje mluvit o něčem důležitém. Netěšil jsem se, protože jsem tušil, že si budu muset vyslechnout hodinovou přednášku o tom, jak jsem špatný člověk, když svojí náladou zkazím i něco tak významného, jako jsou padesáté narozeniny vlastního rodiče. Nic takového se ale rozhodně nekonalo.
"Raději si, prosím tě, sedni," začínalo její zlověstné vyprávění příběhu, který skončil ještě dříve, než se jej vůbec odhodlala odříkat.
"Co uslyšíš, by se ti moc nemuselo líbit. Není to zrovna nic příjemného. Mám ale pocit, že bys o tom měl vědět, stejně by ses to totiž jednou dozvěděl." Najednou jsem si uvědomil, že si to celé připravila dopředu. Na druhou stranu, není toho ale moc, co by o mně a mých osobních věcech matka věděla.
"Nikdy jsi ke mně nebyl zrovna upřímný. Nemám ti to sic za zlé, ale ráda bych to změnila. Svěřit se mi by bylo asi to poslední, co by tě napadlo. Ani já jsem ti toho na sebe moc neprozradila. Málem jsme se jeden druhému úplně odcizili. Ale to teď bude jiné. Třeba nám pomůže spolu trávit více času, trochu se navzájem poznat."
Na chvíli se utišila, začínala zadržovat slzy. Když ale viděla můj nechápavý až znuděný obličej, okamžitě pokračovala dále.
"Abys věděl, neříkám to jenom tak. Vlastně to ani nebyl můj nápad. Přišla s tím Nora."
Zřetelně jsem ucítil, jak mi zády proletěl mráz. Hrozně se mi chtělo křičet a už nepřestat. Samozřejmě jsem se ale ovládl a matku pouze jemně požádal, aby mi dopověděla i zbytek.
"Nevěděla jsem, že máš i nejlepší přítelkyni. Představil jsi mi jenom Reju. Myslím, že sem poprvé zavolala asi tak před týdnem. Ptala se, jestli bych si na ni nemohla udělat chviličku čas, protože když už teď nemůže vidět tebe, ráda by se setkala alespoň se mnou. Přiznávám, její přání se mi zdálo sice trochu podivné, ale co jsem měla dělat. Zněla tak zoufale. Když jsme se setkaly, snažila se chovat velice mile a přátelsky, mluvila se mnou snad o všem, co nás napadlo. Vůbec jí nevadilo, že se třeba nejedná o nějak aktuální nebo zábavná témata. Uměla velice pozorně naslouchat. Zdála se mi vtipná, ale když jsem jí to řekla, rázem zesmutněla. Úplně oněměla. Rozumíš tomu?"
Chápal jsem, co matka myslí. Sám jsem se s touhle vlastností u Nory setkával častěji, než mi bylo milé.
"Přestala mluvit, jako mávnutím kouzelného proutku. Po deseti minutách mi uštěpačně odsekla, že stejně nemá, pro co by se smála, že už si prý všechno vyčerpala. Naštěstí ji tyhle chmurné nálady ale brzo přešly. Dlouho jsem se nepobavila tolik jako s ní. Vím, že bych nic takového asi neměla vůbec říkat, ale pokud byl někdo z tvých přátel, komu na tobě skutečně záleželo, pak to byla Nora. Když o tobě mluvila, zdálo se, jako byste se znali léta, jako by neexistovalo nic, co by ti nedokázala odpustit, pro co by se tě mohla vzdát. Pochopila jsem, že jste si rozuměli i v praktických věcech, názorech, a dokonce i v zájmech. Na jedno jsem ale nedokázala přijít nikdy, cítila jsem, že jí něco ve všem brání. Jako by ji dusila brzda, která nedovoluje překročit určitou hranici. Jenomže kdo jí něco takového mohl stanovit?"
Matka nakonec nebyla tak špatným pozorovatelem, jak jsem si celá ta léta mylně myslel. Povedlo se jí položit i otázky, na které by nechtěl odpovídat nikdo.
"Předevčírem, v pátek, mě vzbudila brzy ráno s tím, že už nemohla dospat, jak se těšila, že mě uvidí. Měla lepší náladu než kdykoliv během uplynulého týdne. Zářila jako sluníčko, poprvé vypadala opravdu šťastně. Zeptala jsem se proč, prý že pochopila něco, s čím si dlouho nevěděla rady. Víš, hodně mi toho o tobě řekla. Ale neboj, samá pozitiva. Povídala, že si pamatuje skoro každý váš rozhovor, že doposud nepoznala člověka, s kterým by se cítila lépe než s tebou. Jako by v tom byla nějaká zvláštní síla, kterou jsem se snažila zdolat, ale neuměla překonat, táhlo nás to k sobě, ale zároveň rozdělovalo. Při jejím vyprávění mi naskakovala husí kůže."
Stejně jsem to vnímal i já. Sám jsem se bál, co ještě přijde, co mi ještě asi řekne.
"A to jsem ani nevěděla, co se stane. Možná se to muselo přihodit. Přesto, že se radovala, že chrlila pochvalu za pochvalou, zastavil se pro ni svět. S něčím se nedokázala vypořádat. Cosi se v ní zlomilo, rozdrtilo na prach, který se už nedal slepit zpátky. Nořina duše se roztříštila jako rozbité zrcadlo. Definitivně narazila na tu svou hranici, ze které se nemohla pohnout už ani o krůček dál. Bože, vždyť jí navždy bude dvacet."
Více jsem nepotřeboval slyšet. Ani tehdy, ani dnes. I když jsem se konečně dozvěděl pravdu a zjistil, co cítila ona, nezměnilo se absolutně nic. Vlastně ano, něco přece - najednou jsem před sebou viděl dokonalý obrázek osobnosti, kterou jsem znal, ale která ke mně nikdy nepatřila. Byla totiž tolik neuchopitelná, že se nemohla hodit snad k nikomu. Noru se nedalo polapit, nepřicházela možnost, jak ji zastavit. Nebyla sice tvrdohlavá a slovo samostatnost by možná ani neuměla vysvětlit, zato výtečně nenáviděla sama sebe. Kdyby se jí celý svět klaněl k nohám, bylo by jí to málo. Nevěřila by jim, stejně jako nedůvěřovala mně. Mohl jsem říkat cokoli, ale nikdy nemít jistotu, že mě bere vážně. Dokonce mi to kdysi řekla, nedoufala ani v jediné mé slovo.
Působila vyděšeně, navzdory tomu, jak silně se občas snažila vypadat. Chtěla pomáhat jiným, ale ne sobě. Doteď nechápu, že se její chování nezdálo nikomu jinému divné. Někdo si jí mohl všimnout a zachránit ji.
Bála se jako malé dítě, někdy byla nervózní, i když měla jenom s někým mluvit. Vždycky jsem se divil, že v ní tolik lidí nacházelo oporu, protože ona sama rozhodně pevnýma nohama na zemi nestála. Vratce se klepala nad propastí, do které se zřítila, jakmile pochopila, že náš vztah nemá budoucnost.
Nekladu si vinu a ani nejsem natolik sebestředný, abych věřil, že za její rozhodnutí můžu jenom já. Přesto si ale myslím, že se mnou v mnohém souviselo. Nora odhalila velké tajemství, na které bych já sám ani nikdy nepřišel. Příležitosti, které se nám dvěma nabízely, totiž neměly nic společného s láskou. Jednalo se spíš o připitomělou hru s velice flexibilními pravidly. Spoustu mi toho usnadnila, patřila mezi lidi, které jsem v životě měl potkat. K takovým, bez kterých bych se - v určitou chvíli - asi neobešel. Jak jsem řekl, nebyla to láska, nicméně přímo křišťálově vyjasňovala i nejtemnější stránky mé duše. Tragická se mi zdá pouze daň, kterou za to musela zaplatit.
Noru jsem nikdy nemiloval a myslím, že i kdybychom měli více času se sžít, svůj názor bych nezměnil. Dokonce věřím, že kdyby mi někdo nabídl možnost znovu ji poznat - přes to vše, co pro mě kdy udělala -, odmítl bych. Byla jako špatný zlozvyk. Železná košile, která se nedá jen tak setřást. Máte pocit, že jste si ji svlékli, odhodili do špíny, že už si ji nikdy nebudete chtít obléct. Pak ale najednou zjistíte, že vám chybí, že toužíte zase ji na sebe natáhnout a nevzdávat se jí.
Stále cítím její doteky, slyším její slova, která dopadají jako lehký vánek, švitoří. Rozptylují, ale neublíží.
Reju jsem si vzal dva roky na to. Neotáčel jsem se zpátky, nedíval, kam neměl. Byli jsme spokojení, milovali jsme se, plánovali jsme děti. Pořád se mi ale vybavovalo, jak se Nora smála, brečela, smála a pak zase najednou brečela.
Smích, pláč. Smích, pláč. Jen nevím, co převažovalo na okenní římse v bytě mé matky.

Zobrazeno 2x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

David Havlíček (Mon-gi)31.1.2004, 20:29

ve které se mi líbila hlavně povedená charakteristika ...

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>