Nepovedlo se

  

Nevím, CO se to se mnou děje.
Tohle si vážně nedokážu vysvětlit. V posledních dnech, co dnech - týdnech, jako bych sám sebe už ani nepoznával. Vždyť blbnu, opravdu upadám stářím. Ale počkat. Zase tak starý přece nejsem. Tak proč? Proč se tohle stalo? Mám snad já něco takového zapotřebí? Ne. Ne. A zase ne. To totiž vůbec není správná otázka. Lepší by bylo rovnou se zeptat - má ona tohle všechno zapotřebí?
Netuším, jak to zvládnu. Nemám o tom ani ponětí. Nejsem sám sebou. Jsem jako ve vypůjčeném těle. Co bude dále? Co se asi tak může stát? Se mnou? S ní? Co s ní MÁM proboha DĚLAT?
No tak, nedívejte se na mě přece takhle. Ne, tímhle způsobem rozhodně ne. Jako byste snad byli něco více. Skoro jako byste věděli, co a jak. Tupě koukat, vyčkávat a soudit umí každý, jenomže to já jsem nevydržel. Musel jsem něco udělat. Pff, tohle se mi stejně ještě nikdy nestalo. Hele, ale já si nevymýšlím. SLYŠÍTE? Ještě nikdy. S nikým. Vždycky, po celá ta dlouhá léta, jsem si říkal a vlastně tak trochu i sliboval, že když se teda takhle zatraceně moc zamiluju, dočista zblázním, bude to trvat nějak dlouho. Jasně, nemyslím tím, že bych potkal holku a tři dlouhé roky čekal, jestli k ní třeba náhodou nebudu nakonec něco cítit. To zase ne. Jenom jsem si prostě myslel, že spolu strávíme nějaký ten společný čas, dny, noci a až potom. Až potom, se jednoho dne vedle ní probudím a z ničeho nic si řeknu - páni, s touhle chci zůstat. Tohle je ale o něčem jiném. Docela odlišném. Stalo se. Nechtěl jsem to tak. Ani za nic bych si takovouhle situaci znovu nevybral, kdyby to šlo nějak ovlivnit. Jenomže nejde. S pocity nic nenadělám, musím se s nimi akorát tak pořádně poprat. A to hned. Bohužel... Začíná mi být špatně ze mě samotného. Normální, snad to není příliš silné slovo; člověk, a jak tragicky dopadne. I když, přiznejme si, ještě stále mám naději. Nemyslím si sice, že by tohle mohlo dopadnout nějak dobře, ale vzdávat teda předem nehodlám nic. Tentokrát ne. Tentokrát se o to alespoň pokusím. Jsou věci, které se totiž nemusí už nikdy opakovat. Ano, zkusím to. Měl bych. Chci. V podstatě mi ani nic jiného nezbývá. Třeba mě přece jenom bude chtít. Třeba mnou přece jenom nebude opovrhovat, jakmile na ni promluvím. Třeba.
Víte, docela možná, že bych se vám měl s něčím svěřit. Tak tedy, nejenom že jsem se absolutně, dost nekontrolovatelně zamiloval do neznámé holčičky, co je asi tak o nějakých třináct, čtrnáct let mladší než já, ale JÁ jsem JI minulou noc sledoval. A dokonce až domů. Do prdele! Jasně, vím, že bych takhle NEMĚL mluvit. Jenomže, my jsme přece důvěrní přátelé, spíše něco jako rodina. Takže si vlastně můžu dovolit více upřímnosti. Ono sice člověk dneska nemůže VĚŘIT nikomu, ale jenom tak mezi námi, myslím, že u vás je to tak trošičku výjimka. Možná se pletu. No co, další chyba na mém nekonečném seznamu se vcelku ztratí. Tu noc jsem ale musel nechat Marii úplně samotnou. Aha, vy ještě nevíte, kdo TO JE. Maruška se mnou pracuje, tady v jazzové hospůdce, už pěknou řádku let. ZKRÁTKA jsme si za tu dobu spolu prošli dobrým i zlým. Ani už si nepamatuju, jak a kdy jsme se viděli POPRVÉ. Chápu, co teď řeknete, nejspíše vás napadne, že to vězí v mém věku. Tohle ale není podstatné, důležitější je, co jsem dělal uplynulou noc. Bože, kdyby alespoň bydlela někde blízko. Ale to ona ne. Pěkně jsem se projel nočním autobusem až do toho zatraceného předměstí. Holka z periférie, to mi vážně v životě chybělo. Jenomže kdybyste ji viděli. Pokaždé, když sem přijde, nemůžu od ní odtrhnout oči. A ty pohyby. Jak si vždycky něžně pohrává s vlasy, přehazuje je ze strany na stranu, až přes ně kolikrát sama ani nevidí. Nevypadá pak směšně. Naopak. Má jeden takový podivný zvyk, ona se zkrátka prohrabuje v očích. Tohle ale asi nedokážete dost dobře pochopit. Takovéhle věci se musí přímo zažít. Zkusit být jejich neměnnou součástí. Včera jsem to nestihl, prostě jsem za celou tu dobu nesebral dost odvahy, abych jí řekl...

Hmm, jenomže co? Co jsem jí vlastně chtěl říct? Nemyslím si, že by někdo jako ona čekal, až přijde nanicovatý DENIS. No jasně, ještě jsem se VÁM ani nepředstavil. JISTĚ teď ale chápete proč. Tak teda, že bych k ní přišel, se srdcem na dlani, začal si vylívat svoje sentimentální pocity stárnoucího chlapíka a smutně pofňukával nad tím, že jsem se jednoho dne jednoduše moc zasnil. Vnímal jsem tohle vůbec někdy? Ne, myslím, že ne. Ten včerejší večer jsem si vážně PŘIPADAL JAKO MAGOR. Totální cvok, co někoho po nocích sleduje. Co sleduje, pronásleduje. Nebojme se adekvátních výrazů. A to všechno navíc v pracovní době. Stejně jsem se pak musel vrátit, abych si následně zažil hotové peklo. Oprávněně. Víte, ona Marie není vůbec špatná ženská, ale nechat ji tam samotnou, to bych neriskoval. Existují jisté hranice, ke kterým se sice člověk jako já může přiblížit, ale nikdy - opakuju: nikdy - je nemůže překročit. To ani náhodou. Stejně se naštvala. Prvně jsem si pro ni chtěl vymyslet nějakou neskutečnou výmluvu, proč jsem vlastně musel odejít tak najednou. Jenomže jak jsem se tak pokoušel lhát, vyprovokovalo ji to do naprosté nepříčetnosti. Pokud se teda něco takového může dneska lidem stát.
"Proboha, Denisi. Co si vůbec myslíš? Podívej se na sebe." Tuhle větu jsem jí vážně měl za zlé, jako bych si ji snad sám neopakoval den co den, ráno co ráno, noc co noc. Copak nevidí, že sám sebe začínám nenávidět? Copak si nevšimla, že jsem se za poslední dva roky na sebe nedokázal ani podívat do zrcadla?
"Tohle ti teda trpět nebudu. Kde jsi vůbec dneska byl?" Někdy v téhle chvíli jsem spustil svoji úchvatnou smyšlenku, svoji naprosto jedinečnou, dokonale vymyšlenou verzi nepravdy. Všechno bylo ale na nic. Po té, co odmítala uvěřit rodinnému neštěstí, zkusil jsem zapůsobit svým všeobecným lidským soucítěním. Nezabralo ovšem naprosto nic.
"Sakra, Denisi. Nejsem idiot. Vždyť se na tebe STAČÍ povídat. Tihle židovští kluci si myslí, že jim na ty jejich lži nikdy nikdo nepřijde. Jsi ubohý. V tomhle věku." Fajn, tak už si to myslíme dva. Jedinou POZITIVNÍ věcí na tom skvěle pokaženém večeru bylo, když jsem si všiml, že tady zůstaly alespoň nějaké její kamarádky. Uff. To jsem si ale oddychnul. Spadl mi kámen ze srdce. Jako kdybych nějaké měl. Možná totiž nejsem zamilovaný, spíše posedlý. Kdo se v tom vyzná? Přímo jsem se jich na ni ale zeptat nemohl, zase tak nápadný jsem nechtěl být. Takže to jediné, co mi zbývalo, bylo poslouchání toho, o čem si tyhle holky povídají. Jasně, trochu husy, ale co se dalo dělat. Stejně si musí dát ještě něco k pití, snažil jsem se se po celou tu dobu patřičně uklidňovat. Vypadaly totiž vcelku rozjetě. Tak šups, do toho, Denisi. Do toho.
Její jméno znělo nějak podivně, trochu exoticky, nenormálně. Spíše jako PŘEZDÍVKA. Ale co, vždyť Denis taky není zrovna nejlepší. Tak tedy, má drahá VÝBORKO, nebude trvat dlouho a snad už budeme spolu.

Ráno. Další připitomělé ráno, které trávím sám. Nechtěně. Ale ne napořád. S ní, teda s Výborkou, když už teď bezpečně znám její jméno, to bude nádherné. Vím to. Myslím si to. Doufám v to. Přiznávám, nevypadám už nejlépe, bývalo to lepší, jenomže co mám dělat, čas přece vrátit nemůžu. Škoda. Kdybyste mě ale znali před pár lety, chovali byste se docela jinak. Možná, že bych jí měl zavolat. Možná, že bych ji mohl zkrátka oslovit, až příště přijde. Asi ano, asi se konečně odhodlám. Dokážu něco takového? A co když se zakoktám? Měl bych to udělat? Už to mám, měl bych si to nejprve nacvičit. Připravit si to, co jí nakonec řeknu. Nemyslíte, že jsem trochu podivín? Jenom tak mezi námi.
Když jsem si to tak hezky naplánoval, měl bych teda s tréninkem začít už dnes. Mám totiž, zase po dlouhé době, volno. Tenhle čas, během kterého mou milovanou Výborečku nemůžu potkat, musím využívat efektivně. Mám si to, co budu říkat, napsat na papír? Že ne? Ale co když si pak nevzpomenu, co jsem si vymyslel?
"Výborko, moc dobře vím, že mě ani moc neznáš. A chápu to. Vídáme se totiž sice poměrně často, jenomže se zdá logické, že na mě svou pozornost nijak zvláště nezaměřuješ. Byl bych ale opravdu moc rád, kdyby to od teď bylo konečně jinak. Pochop, já už to prostě déle nevydržím. Tohle mě mučí. Tak co ty na to?" Hmm, myslím, že tohle asi nebude nejlepší varianta. Papír by stejně byl vidět, musím si zkrátka jenom poznačit body, o kterých budu mluvit. Asi si to napíšu na ruku. To bude myslím nejspolehlivější. Snad mě za ni nechytne. Ne. Ani ruka není dost dobrá. Naučím se to tedy nazpaměť. Jenomže co?

Dneska tady byla. Ovšem se všemi těmi hihňavými kamarádkami. Čemu se člověk proboha může pořád smát? Nebo že by snad už něco tušily a smály se přímo MNĚ? Třeba nejsou tak hloupé, jak jsem si myslel. Popravdě řečeno, nedostal jsem se vůbec k ničemu. Celá ta příprava šla rázem vniveč. Za úspěch se dá považovat snad jenom to, že když platila - stejně, je tak hodná, vždycky mi tolik nechává navíc -, dotkl jsem se její ruky. Ne moc, samozřejmě. ZARAZILO MĚ, že se zatvářila trochu štítivě. Možná ŽE jenom NECHTĚLA, aby to někdo viděl. Možná někoho má. Sakra. Idiote! Zahleděný idiote! To tě vůbec nenapadlo, že s někým jaksi bude? Proč by pak ale pokaždé sedávala jen s nimi? Už to mám, beztak to bude jeden z těch rádoby dobou otrávených umělců. No tak, Výborko, otevři přece oči! Vážně, stačí udělat jenom tohle, a hned Ti musí BÝT jasné, jak moc díky Tobě vyšiluju. Uvažuj, Denisi, uvažuj. Kdo z těch pitomých chlapečků stál Výborce za to? Uvažuj, Denisi, uvažuj!

Nepřišel jsem na nic. Nezdají se mi pro ni dost dobří. Vždyť SE na ně podívejte. Jeden introvert, co se na vás sice je schopný dívat celé hodiny, ale nikdy nedojde k tomu, že by na vás snad, sám od sebe, promluvil.
V současné době se mu ale nehodlám moc vysmívat. Jistě chápete proč. Další ani nemluví česky. Řekněte mi, na co je v téhle zemičce člověku švédština? Jiný vypadá jako - jasně, budu se snažit být slušný, takže se k němu nebudu ani raději vyjadřovat. Chudák Výborka, že by snad měla žít s někým, kdo umí jenom mlátit do nejrůznějších předmětů? Ne, nikdo z nich to vážně nemůže být. Tahle holka čeká jenom na mě. Chce žít se MNOU. Vidím jí to na očích. I když se na mě teda skoro nikdy nedívá. Proč, jsem jí snad odporný? Tak to snad ne. Prosím. Prosím. Prosím tolik, jako jsem ještě nikdy v životě neprosil. Jako jsem ještě nikdy v životě prosit nemusel.
Víte, člověk by měl znát své možnosti. Na něco má a na něco zase nikoliv. Někdy se ale stane, že se chcete sami překonat. Chápete, co myslím? Vy sice rozumíte, že to, co chcete, přesahuje celou vaši osobnost, chcete to ale tak moc, že vám jsou veškerá rizika porušování sebeúcty nebo vlastní hrdosti ukradená.

Odešla odsud nějak brzo. Takže jsem si řekl, buď teď, a nebo nikdy. Marie dneska v práci naštěstí nebyla, což znamená, že jsem tam nechal toho kluka, co žije s její dcerou. Pardon, ale nikdy si nedokážu zapamatovat jeho jméno. No snad mi to, pro tentokrát, odpustíte. Nebyl naštvaný. Zdaleka tedy ne jako nedávno ona. Dokonce se mě ani neptal, proč odcházím. Štěstí mi dneska zkrátka přálo. Zase jsem ji sledoval. Tentokrát až domů. Bydlí v domě, takže jsem se mohl schovat na zahradě a chvíli ji nerušeně pozorovat. Problém ovšem nastal v momentě, kdy jsem se jaksi už pomalu rozhodoval, že bych teda šel zpátky do práce. Ono to prostě nešlo. Nemohl jsem odejít. Prvně jsem si toho nevšiml, zato teď to bylo patrné až příliš. Na druhé straně zahrady seděl zbytek její rodiny, vypadali tak šťastně. Nedalo se utéct. Zjistili by, že se jim tam ukrýval nějaký psychopat, a Výborka by mě hned poznala. Co jsem teda měl dělat? Pokusil jsem se usnout, tak, jak jsem byl. Skrčený, stočený do prapodivného klubíčka. Za domácí popelnicí, dodnes si pamatuju, že byla natřena neskutečně nepříjemným odstínem zelené barvy. Bylo to pod oknem. Říkal jsem si, že hned ráno uteču. Okamžitě, jakmile to půjde. Akorát mi vážně nebylo jasné, jak tohle vysvětlím v hospůdce.

Ráno. Další pitomé ráno, tohle však rozhodně NEJSEM sám. Všimli si mě totiž sousedi. Na jejich pobavené pohledy asi jenom tak nezapomenu. Přál bych vám je vidět. Málem se váleli smíchy na zemi. Méně nápadní už ani být nemohli. S nasazením všech svých sil se mi povedlo přelézt zahradní branku a co nejrychleji, na své možnosti, zmizet pryč. Tělo zmizelo. Duše ale u Výborky zůstala zcela jistě.

"Co si dáte?"
"Džus. Rybízový. Díky."
Vždycky to bylo takhle. Pokaždé si dávala rybízový džus, a já jsem se NIKDY za celou tu dobu nezeptal "jako obvykle?". Jestlipak víte proč? Ano, správně, abych s ní takhle mohl mluvit déle. Podstatně déle. Věděl jsem, co bude chtít, jenomže když jsem se pokaždé znova zeptal, jako bych si to nedokázal zapamatovat, zabíralo to rozhodně více času. Nejvíce ale lituju toho, že se nedokážu chovat přirozeně. PRIMITIVNÍ, stručná konverzace o třech slovech a konec. S každým jiným mluvím, ale jí se bojím. Úplně se děsím toho, že bych se nějak ztrapnil.

Nechápu to. Nechápu, že jsem mohl zapomenout na toho přitroublého kluka. Tyhle lidi bych nechal vyhostit ze země. Mají vůbec právo tady bydlet? Vždyť stačí jenom, aby otevřel tu svou naivní pusinku a zaskřehotal dětským hláskem, a okamžitě se musíte zaleknout. Já se přece taky nepletu mezi vztahy malých dětiček.

Tak jsem ji tedy konečně oslovil.
"Ne Denisi, to by nešlo. Jsem teď zadaná. Ale vážně. Promiň. Mrzí mě to." Tohle bylo jediné, co jsem od ní kdy slyšel. Jediné, co mi řekla moje životní láska. Láska, co byla o třináct, čtrnáct let mladší než já. Láska, jejíž jméno jsem zjišťoval tak, že jsem musel odposlouchávat rozhovory jejích kamarádek. Láska, již jsem několikrát pronásledoval až domů, přesto, že jsem měl být v práci. Láska, u níž jsem se musel schovávat na zahradě a přespávat tam, aby mě neviděla. Láska, jejíž sousedi se mi tak pobaveně smáli. Láska, po níž nechci v životě slyšet už ani taktík jazzu. Láska, kvůli které nesnáším - snad - muzikanty, co mi lezou na nervy, ještě tisíckrát více než kdy předtím. Nevěřil bych, že se holka jako byla ona, ne opravdu bych tomu nevěřil, dokáže zahazovat s tímhle vysmátým chlapečkem. Cože? Že se nedivíte? Tak to teda počkat! To, co zvládne on, bych hravě, levou zadní, dokázal i já. Pardon, vždyť já to ale dokonce umím. Hystericky poskakovat při brnkání na kytaru. Cože? Že je v tom něco kouzelného? Tak to teda ani náhodou. Vykašlete se na to. ZAPOMEŇTE na tyhle nicky. Pochybuju o jeho věku. Kolik mu tak asi může být? Třináct? Dobře, tohle byla pitomost. Tak aspoň o vkusu. NA druhou stranu, vybral si Výborku. Tohle je prostě nefér. Život je nefér. Nebo snad ne?

Asi jsem si to celé příliš fantazíroval. Asi jsem si sám vytvořil utopii, která se nikdy nemohla splnit. Přihodilo se vám to už někdy? Každopádně, jak tak nad tím stále dokola uvažuju, docela dobře pořád ještě nechápu, co jsem udělal špatně. Přes to všechno jsem nesmírně rád, že jsem vůbec měl tu příležitost poznat takový pocit. Že jsem se dozvěděl, co to znamená vážit si každé NEPATRNÉ MINUTKY STRÁVENÉ V NĚČÍ SPOLEČNOSTI. A to mnohokrát dokonce navzdory tomu, že si to ona ani neuvědomovala. Jenomže sejde na tom snad ještě vůbec? Zřejmě ne. Těžko říci, co budu dělat teď. Popravdě řečeno, dost mi to narušilo současné plány na nebližší dobu. Jenomže ani toto není podstatné. Něco jsem zažil. Mohl zkusit. Dostal příležitost. Nemyslím si, že by tentokrát záleželo na výsledku. Ale věřím sám sobě, když všechno tohle říkám?

Nevím, co se to se mnou stalo. Tohle si vážně nedokážu vysvětlit. Ani teď, ani tenkrát. V posledních dnech, co dnech - týdnech, jako bych sám sebe už ani nepoznával. Tak proč? Proč se tohle nestalo?

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

David Havlíček (Mon-gi)31.1.2004, 21:04

tady velice zajimavě pracuje s čtenářem ... jinak hezký rozbor zamilovaného člověka

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>