Lehké zaklepání na vstupní dveře vyrušilo doktora od práce. Instinktivně se podíval na ohromné hodiny, umístěné na stěně jeho laboratoře. Poté si uvědomil, kde je a co právě dělá. Zavrtěl hlavou. To nebylo možné, muselo se mu to zdát. Vrátil se ke své práci. Nalepil etiketu na láhev s bublající tekutinou a jal se na ni něco napsat. Ozvalo se další, nyní již zoufalejší zabušení. Doktora to polekalo. Až tak, že nedopatřením shodil sklenici na zem. Tekutina se rozlila po podlaze. Doktor zaklel a mávl rukou. Opatrně překročil zelenou směs a došel k ohromným dřevěným dveřím. Otevřel a výhružně se zadíval na vetřelce. K jeho úžasu nikoho neviděl. Prázdná tma a slaný vzduch od moře. Zvláštní. Chtěl zavřít, ale něco posmrklo. Jako by něco popotáhlo soplík. Doktor pohledem sjel dolů. Dvě malé děti špinavé a mokré na něho koukaly skrz smutné oči a zarudlý nos. Doktor se smiloval a obě děti neskutečně drobné a lehké vzal a donesl dovnitř.
Horká koupel, čisté oblečení a pořádná večeře jim udělaly dobře. Přestaly popotahovat a jejich nos měl konečně tu správnou barvu. Vděčně se na doktora dívaly zářícíma očima a zašpiněnou tvář si utřely do rukávu, jehož bylo opravdu dost nazbyt. Doktor si nalil sklenici whisky, odněkud vytáhl cigaretu a pokynul dětem, aby šly do pracovny. Děti seskočily ze židlí a zvesela cupitaly do útulně zařízené knihovny. Za sebou vlekly nohavice a občas upadly. Doktor je zvedal a rukou je hnal kupředu. Uvědomil si, jak moc mu za ta léta chyběla lidská společnost. Děti přeskočily práh a začaly se válet po měkkém koberci. Doktor mezitím usedl do svého oblíbeného křesla a opatrně je pozoroval. Odhadoval jim tak deset, možná dvanáct let. Jeden byl blonďatý klučina s pihovatou tváří a ostrým nosem, ta druhá byla tmavovlasá holčička s upřímnýma tmavýma očima a s nosánkem trošku vzhůru. Jejich vzhled působil tak obyčejně. Děti si konečně přestaly hrát a vyšplhaly se do křesla naproti doktorovi. I když seděly společně, měly stále dost pohodlí.
Děti ho upřeně sledovaly a on se cítil nejistý. Nějak nevěděl, jak má začít. Přece jenom už to byla dlouhá doba, kdy mluvil s nějakým „jiným“. Něco ho napadlo. Otevíral pusu, ale děti ho předběhly.
„Ztroskotali jsme. Byli jsme s rodiči na výletě, ale přišla strašlivá bouřka a rozbila nám loď!“
Doufal, že mu nečtou myšlenky.
„A vaši rodiče? Přežili?“
„Bohužel ne. Jen my.“
Doktora poněkud zarazila ocelová jistota jejich hlasu. Chtěl něco říci, ještě se na něco zeptat, ale nemohl. Děti na něho koukaly a on nemohl.
„Kdo jste a proč jste tady?“ zazněla společně jejich otázka. Doktor cítil, jak ho opouští ten podivný tlak a natáhl se pro sklenici. Byla však trochu dál, než si myslel, a proto se pro ni natáhl. Snad se mu to zdálo, ale sklenice se přišoupla k němu. Možná to byl jen optický klam. Doktor byl praktik. Uchopil sklenici a napil se. Děti pořád nehnutě seděly a sledovaly ho. Doktor si odkašlal, než začal.
Když procházeli chodbou, cítil se jinak. Ztratil zábrany a obě děti považoval za své důvěrné známé. Občas se musel zastavit, aby ho obě dítka dostihla. Velké oblečení zpomalovalo jejich pohyb, avšak vedlo k velkému hluku a upřímnému smíchu. Tenhle dům smích nikdy neslyšel. Děti si občas něco mezi sebou prohodily a se zájmem sledovaly zeď ověnčenou mnoha diplomy a uznáními vědecké komory. Za svědomitou práci, za přínosný výzkum, za pokrok v oboru, doktor na sebe mohl být patřičně hrdý. Ale nebyl. Všechno co měl, čím byl, to byla minulost. Vše ztratil a raději odešel, než aby trpěl za svou práci. Poslední, co si pamatoval, byl smích a potupa. Našel si opuštěné místo, kde ho nikdo nebude rušit a kde se bude moci naplno věnovat svým pokusům a své touze. Děti se zastavily a tiše zakňučely. Doktor se zastavil. O pár kroků se vrátil a otevřel dveře. Dětem se chtělo jít čůrat.
Cesta do laboratoře mu snad nikdy netrvala tak dlouho. Ty dvě teď podezřele tiché děti se tak vlekly. Doktor uvažoval, zdali nemá někde nějaký vozík. Děti se dokutálely a zastavily se až o Doktorovy nohy. Vyšplhaly se pomocí lýtka na vlastní nohy a s úžasem pohlédly na ohromnou laboratoř.
„A jsme tady.“ Pronesl doktor vlídně a jako první vstoupil na kovové schůdky. Schod po schodu dětem pomáhal dostat se níž a níž, až se konečně dotkly hladké podlahy. Než se stačil nadát, děti se rozprchly - v rámci možností a nedostatku vhodnějších termínů. Našel je až u vkusně zařízeného výběhu, tématicky laděného jako měsíční krajina. Kolem drobného kráteru bylo postaveno pět malých domečků. Děti užasle povzdechly a chtěly vědět, co to je. Doktor zatleskal a z útrob jednotlivých domečků vyšly podivné bytosti, střední velikosti a občas lidských tvarů. Doktor rozepjal ruce a s láskou v hlase označil tohle za svůj domov a své dílo. Bytosti se shlukly kolem doktora a pohltily ho v téměř celé jeho velikosti.
„No tak, no tak, máme hosty, moji milí!“ pokáral je a opatrně je položil na zem. Děti zářily nadšením. Bylo to úžasné! Fascinující! Ani jeden z těch tvorů si nebyl podobný. Ač vypadali nelidsky, zářila z nich snad až dětská osobnost a nesmírná laskavost.
Jako první je uvítal čtyřnohý tvor, porostlý lesklou srstí a velkýma ušima - olízl je. Děti se zatřepaly a užasle zíraly na tvora, který jim co nejvíce připomínal psa.
„HAF“ pronesl tvor a zavrtěl ocáskem. Ani všichni plyšáci světa by jim nemohli vynahradit tenhle okamžik. Otřely si tváře čistým cípem rukávu a vrhly se chlupáče, což se mu viditelně líbilo, a proto odběhl. Jeho čtyřem nohám však dvě nohy v dlouhých nohavicích nemohly konkurovat. Chlupáč zmizel za nejbližší skříňkou. Děti měly na krajíčku.
„Jmenuje se Srstka. Je to jeden z mých prvních výtvorů. Původně měl umět běhat rychleji než vítr, měl mít zatraceně ostré zuby a bleskové reflexy. Začátky jsou bohužel vždycky těžké. Ale jsem rád, že se mi to nepovedlo. Mám Srstku rád takového, jaký je.“ Když uslyšel Srstka své jméno, vykoukl od rohu a pomalu se přišoural k nohám svého pána.
„Omluvám se, ale když poznám někoho nového, jsem strašně nadšený,“ pronesl vzdělaným hlasem a zeširoka se usmál. Zuby měl opravdu poněkud „neakční“.
Z chumlu u Doktorových nohou se odštěpila další bytost. Opět čtyřnohý zázrak se šupinami na těle, velkýma kukadlama a přísavkami na prstech. Předstoupil před děti a uklonil se. Děti se ho opatrně dotkly. Z tlamy vyšlehl jazyk a zasáhl mouchu, která bzučela nad jejich hlavami. Děti ve strachu uskočily. Tvor podobný ještěrce se omluvně pousmál.
„To je Ještěřák,“ poukázal Doktor rukou a o krok postoupil, aby byl k Ještěřákovi na dosah. Pohladil ho po hlavě a on spokojeně zasyčel.
„Bohužel neumí mluvit, kvůli tomu jeho jazyku, ale je ze všech neinteligentnější,“ poznamenal Doktor. Děti se na šupináče zadívaly a tiše se zeptaly, co umí. Doktor se rozesmál. „Tady jsem chtěl vytvořit tvora, který bude moci šplhat po stěnách a stropu, bude mít opět úžasnou sílu a hbitý jazyk. Sice jsem většinu těchto vlastností dosáhl, ale bohužel ne v takovém rozsahu, jak jsem doufal. Ono, když máte strach z výšek, tak se vám po stěnách leze špatně.“ Na tato slova Ještěřák reagoval tak, že drobně poskočil a uchytil se na skříni vedle dětí. Když ho však děti nutily, aby lezl dále, než jsou necelé dva metry, Ještěřák odhodlaně zavrtěl hlavou a seskočil zpět. Bylo vidět, že se mu trošku klepají kolena. Děti vypadaly trošku zklamaně. Ještěřák se významně pozvedl hlavu, jakoby hluboce přemýšlel. Děti ho s očekáváním pozorovaly. Náhle pak sklopil hlavu, šalamounsky se mu zablýsklo v očích a nechal si upadnout ocas. Děti radostí zatleskaly. Ješťěřák vítězoslavně zakroužil hlavou a pak se odebral nějak lovit mouchy.
„No ano a ještě si umí nechat odpadnout ocas. Jak jsem mohl zapomenout. Ale nebojte, on mu časem doroste.“
Třetí tvor už měl nohy dvě. Chodil vzpřímeně avšak kolébavě. Výškově moc nepřesahoval opěradlo židličky, avšak více než jeho výška si hned všimnete jeho očí – byly poněkud prázdné a bezedné. Když se to tak vezme, tak celá jeho tvář byla netradiční. Ať děti hledaly jak mohly, nemohly najít žádná ústa. Našly jen dvě úzké štěrbiny – nejspíše nos a poněkud nevýraznou bradu. Hlava byla holá bez jediného vlásku a chyběly uši. „Odporné,“ špitly a zatřepaly se.
„Kdepak odporné, fascinující,“ ozval se jim hlas v hlavě. Než si děti stačily položit onu zásadní otázku, doktor je předběhl.
„Ne, nebojte, nevidí vám do hlavy. Ale dokáže si s vámi povídat, aniž by to slyšel někdo jiný. Říkám mu Dýmáček.“ Tvor před nimi se uklonil až k prstům u nohou a rozplynul se. Na jeho místě se vznášel tmavý obláček a začal pomaličku kroužit nad hlavami dětí. Natahovaly k němu ruku a nic necítily. Obláček se posunul trošku bokem a ztmavl. A než by se kdo nadál, začal pršet. Drobné kapičky dopadaly na podlahu a tvořily malé kalužky. Až rázný hlas pana doktora přerušil soukromý deštík.
„Tak teď už víte, proč mu tak říkám. Je součástí vzduchu. Může vás obklopovat a vy ani nevíte, že je to on. Ústa nepotřebuje, protože zvuk vytváří účelným kmitáním. A ten déšť? Vodní páry je to tajemství.“ Doktor na chvíli přestal a pokynul Dýmáčkovi, že se může ztratit. Chvíli sledoval vzdalující se přízrak a pak se opět otočil k dětem.
„Ale ani on není to, o co jsem usiloval. Chtěl jsem tvora, který by ovládal počasí, mohl létat a uměl vařit. Nepovažuji ho za neúspěch. Vzadu za domem mám menší zahrádku.“ Tajemně se mu zalesklo v očích. Když děti zklidnily své rozrušení, zaměřily se na poslední bytost.
Tento konečně vypadal jako člověk. Něco přes metr a půl, špičaté uši a drobné fousky kolem prasečího nosu. Kdyby neměl tmavě modrou barvu kůže, mohli jste si ho klidně splést s obyčejným studentem střední školy. Natáhl k dětem ruku. Následovalo bolestivé ucuknutí. Doktor uštědřil vtipálkovi výchovný pohlavek. Modrý tvor zesmutněl.
„Tohle je Ledík. Omluvte prosím jeho chování, ale nikdy si neodpustí nějaký ten nešťastný žertík.“ Děti na modráska provokativně hleděly a třely si ruku o šaty.
„Chtěl jsem vytvořit vynikajícího plavce, kterému by byla voda jeho království. Inu docílil jsem jen toho, že má neskutečně chladné ruce.“ Děti se na něho nechápavě dívaly. „Oceníte to hlavně, když milujete chlazené nápoje!“ Spěšně dodal doktor a poslal Ledíka za ostatními. Děti chvíli mlčely, než se odhodlaly k nějakému projevu. Nakonec z nich vypadlo, ač podané s nadšením a úctou, „úžasné“. I přes takto skromnou odpověď se doktor cítil polichocen.
Opět si vzpomněl na dobu, kdy ještě pracoval se svými kolegy. Smáli se mu, utahovali si z něho. Že prý syntetizuje mutanty. Pche! Bídáci. Dokonce i jeho přátelé se kvůli tomu od něho odvrátili. Ale kdyby jen věděli, čeho dosáhl. Kdyby jen věděli, co stvořil. Děti se rozkašlaly. V laboratoři byla docela zima. Rozhodl se pro dnešek přerušit exkurzi.
Opět seděli v knihovně a sledovali televizi. Děti spokojeně srkaly horké kakao, Srstka se vyhříval svému pánovi na klíně, Ještěrkáč nějak potlačil svůj strach a tísnil se na vrcholku knihovny a Dýmáček s Leďákem vedli nějaký konfliktní rozhovor na podlouhlé pohovce. „Ach, to je moje rodina,“ pomyslel si doktor a srdce mu zaplesalo blahem. „Rodinnou“ idylku narušilo náhlé zpravodajství. Město bylo v plamenech...
...„Ach“ zabědoval osamocený doktor. Jeho milovaní potomci odešli. Spílal, prosil, nadával. Nic nepomohlo. Ach, jak byli zaslepeni snahou se zavděčit těm dětem. Když se ve zpravodajství objevily ony pestrobarevné kostýmy a oblíbení superhrdinové, děti na nich mohly oči nechat. A jeho „dětem“ to bylo líto. Mrzelo je, že neuměly šlahat plameny, že neuměly uzvednout přeplněný náklaďák, neměly něco přes dva metry. Ale měly dobré srdce. Chtěly se zavděčit, chtěly pomoci. A když skupina obránců nedokázala odrazit onen nápor, jeho „děti“ šly spasit svět. Ach, proč jen oni. Tak byly zaslepeny svou dobrotou a dobrou vůlí. A ty děti! Dívaly se na ně s uznáním. Povzbuzovaly je a přesvědčovaly, že oni vyhrají. Ach, jak mohly být tak hloupé. Věděl, že jeho děti nemají šanci. Věděl, že umřou. Nepřežijí. Oni to věděli a přesto šli. Ach, proč jen? Zlomilo mu to srdce. Už nemá důvod pro bytí. „Dobře jsem je ale udělal.“ Jeho poslední věta, než jeho duše opustila tento smrtelný svět. A měl pravdu. Nikdo z jeho milovaných nepřežil. A co děti? Zmizely..
Zatím žádné hodnocení
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Lovec upírů - 03 Ocelové křídlo | Strašákova schovanka | Kdyby... | Hrdina na přání | Stínadla