Najít ubytování nebyl zas tak velký problém. Jedna postarší dáma jim nabídla nocleh za přívětivou cenu. Chlapci nabídku vděčně přijali a zabydleli se v malém pokojíčku. Stěny byly natřeny na bílo, sem tam se objevil malý rodinný obrázek. Na podlaze byl hustý koberec, připomínající barvou čerstvý trávník. V rožku byla umístěna postel, ale raději ji odtáhli na půdu, aby měli co největší prostor. Pět lidí se tady vlezlo s přehledem. Chvíli jen tak polehávali ve spacácích a přemýšleli. Někteří nad rodiči, jiní nad přítelkyněmi. Petr cítil, že se musí dostat ven. Tíživá atmosféra uvnitř pokoje ho náramně rozrušovala a nedovolovala mu pořádně myslet. Potichounku vyšel na přiléhající zahradu a posadil se na kovovou houpačku. Pohodlně se opřel a pohledem zamířil k obloze. Konečně chvíle ticha. Sledoval měnící se bílé mraky, občas postřehl poletující vlaštovku. Kdyby ho nevyrušilo prolétávající letadlo, nejspíše by usnul.
XXX
Za svou dlouholetou praxi si Jeremiáš nadělal spoustu přátel. Některým pomohl více, některým méně. Všichni mu však dlužili nějakou to protislužbičku. Ani sám nevěděl, kolik už zachránil lidí. Kdyby to měl spočítat, určitě by nad tím strávil celé stáří. Na některé lidi zapomněl, někteří mu v paměti zůstali navždy. Zvláště ti, kteří mu vnucovali své vizitky. Krabice s nimi byla značně zaprášená a těžká. Nikdy by nevěřil, kolik člověk dokáže sesbírat vizitek. Naštěstí pro něj si jednotlivé osoby umisťoval do jednotlivých kategorií, takže najít tu správnou oblast, v které potřeboval pomoc, byla jen otázkou okamžiku. Opatrně sfoukl prach z malé, bezvýrazné vizitky s obrázkem barevného letadýlka. Lehounce se usmál a vizitku schoval do rukávu.
XXX
Mraky neměly nejmenší šanci obstát před dřevěnou vrtulí zánovního dvojplošníku. Jeremiáš se zájmem pozoroval drobounké kousíčky mraků, jak se vzdalovaly od letadla.
"Budeš mi věřit, když ti řeknu, že jsem ještě v životě neletěl letadlem?"
Pilot se jen lehce pousmál: "Tak to nevíš, o co jsi přišel! Já jsem létáním strávil takřka celý život a můžu ti říct, že lepší práci neznám!" Při těchto slovech se pilot lehce usmíval a olízl si horní let.
"Nejspíš máš pravdu! Tady v oblacích člověk zapomene na strasti života tam dole!" Kolem okýnka proletěl holub a rozpůlil se o křídlo letadla.
"Koukám, že ti tady létá pořádná havěť!"
"Toho si nevšímej, většinou to nic není! Někde jsem četl, že za snad polovinu havárií letadel můžou ptáci!"
"Vážně?" nevěřícně pronesl Jeremiáš a sledoval malou prasklinku na křídle.
"To máš tak, když ti do skla vletí nějaký pták, strašné ho zaneřádí. Samá krev a peří. Někteří piloti, co mají slabší žaludky, tenhle pohled nevydrží a pokusí se buď nějakým manévrem či vyjitím na příď okno vyčistit!"
Pilot se začal při té myšlence smát. "Věřil bys tomu?! Vyjít na příď! Jen by mě zajímalo, kde se takovýhle lidi berou!"
"Hm, tak to je velmi zajímavé! A nepíše se tam nic o poničených křídlech?" stále se rozšiřující trhlina Jeremiáše značně rozčilovala.
"Říkáš křídla?" na chvíli se zamyslel, "hm, tak vo tom sem toho teda moc neslyšel! Ale skla, to je vo něčem jiným... A proč se vůbec ptáš?"
Jeremiášovi bylo čím dál tím více úzko. "Jen se mi tak zdá, že za chvíli přijdeme vo křídlo!"
"Není možné! Kde?!" Aniž by čekal na nějakou odpověď, převalil se na Jeremiáše a vyhlédl z bočního okýnka. A kupodivu tam spatřil odtrhávající se křídlo, které chtělo každou chvíli uletět.
"Zatracení holubi! Celej život lítám a na starý kolena mi jeden z těch chcípáků vodpraví celý letadlo! Sou to svině, ti holubi!" Rozzuřeně se vrátil k řízení a prudce to struhnul k zemi. "Nebudeme raději riskovat! Stočíme to a pak uvidíme, možná že to nic..." Jeho větu přerušilo krátké prasknutí a následný bzučivý zvuk. Křídlo se nadobro odtrhlo. "Tak tohle je jak v nějakým levným filmu! Mrkni se tam dozadu! Měly by tam být nějaký padáky!" Zatímco pilot bojoval s řízením, Jeremiáš se dle rozkazů vydal do zadních prostor hledat jejich poslední záchranu. Nemusel ani moc hledat, pár padáků bylo pověšených na boční zdi. Dva z nich sundal a vrátil se zpátky. Pilot očkem mrkl po Jeremiášovi. "Jak tak koukám, tak jedeš ve velkém! Dva padáky? No, takovou bábovku jako ty by unesla i půlka!"
"Vždyť tenhle je pro tebe! Nebo mi snad chceš říct, že máš křídla?" "Tolik vtipu před smrtí, tak to se mi líbí! Ať ti to vydrží! O mě si starost nedělej! S tímhle strojem jsem vyrůstal a vím, jak na něho! Jen běž!"
"Ale..."
"Žádný ALE!" pilot se při těchto slovech mírně rozčílil, "támhle jsou dveře, a ať tě už vidím venku!"
Jeremiáš chtěl ještě něco říci, ale hrubý výraz v pilotově tváři nevěštil nic dobrého. Bylo moudřejší ho nechat jeho osudu! Vždyť to je jen prostý blázen! Pomalu se vměstnal do popruhů a za pilotovy psychické podpory vyskočil ven.
XXX
Jako by se letadlo ve vzduchu zastavilo a prudce zamířilo k zemi. Petra to tak vzalo, že se musel posadit. Oči držel na kouřícím bodě a počítal šance na přežití. Nějak mu však pořád vycházely záporné hodnoty. Sotva mrkl, na obloze přibyla tmavá šmouha. Letěla chvíli podél letadla, než se trochu odklonila. Pokud dobře viděl, začalo to rotovat. Letadlo mezitím nabíralo rychlost a s ukrutnou explozí zmizelo za nazelenalým obzorem. Stromy se zachvěly. Ze střechy sletěl pár vlaštovek a zmizel v listnatém háji. Nedopatřením shodily ze stromů několik listů. Šmouha na obloze se rázem zvětšila. Petr se poškrábal na bradě. "Tak přece jenom se někdo zachránil!" Hbitě vstal a zburcoval své kamarády. Než se vydali na pomocnou výpravu, vzali si s sebou pár nezbytných věcí.
XXX
Parašutista ležel v hromádce listí, přikrytý vlastním padákem. Petrovi kamarádi ho obestoupili a pomalu se přibližovali. Ležící zatím nejevil ani známku života. Jeden z odvážlivějších se přiblížil tak na tři kroky. Gestem naznačil, ať mu hodí nějakou větev. První mu proletěla kolem boku a zmizela v houští. "Promiň!" špitl Václav.
Jarda jen mávl rukou a požádal o další větev. Sotva ji zachytil, jedním plynulým krokem se přiblížil k ležícímu a opatrně do něho šťouchl. Z hromádky se vymrštila ruka. Jarda vykvikl překvapením, než ho někdo povalil a s nožem v ruce ho přirazil k zemi. Od smrti ho dělilo pouze pár milimetrů mezi jeho krkem a nebezpečně blýskajícím se ostřím. "Dohrál jsi, zmetku! Je na čase odpykat si své hříchy!" Ačkoliv byli chlapci vystrašeni, přece jenom se zmohli na protiakci. Vyrazili proti útočníkovi. Než ho společně zavalili svými těly, podařilo se jim ho odzbrojit. Útočník posléze nejevil žádné známky aktivity. Jen těžce dýchal a sem tam si něco pronesl pod nosem. Chlapci z něho pomalu slézali jeden po druhém a ostražitě ho sledovali. Opět se vrátili do své původní formace. V tichosti útočníka pozorovali, než společně vyprskli smíchy. Svalili se na zem, bušíc pěstičkami okolo. Jeremiáš se mezitím pomaličku posadil. Rozzlobeně přeletěl pohledem všechny přítomné. "Holomci jedni! To nemáte nějaké lepší přivítání! Takhle se se starým mužem přece nejedná!" Smějící se chlapci ho však nebrali na vědomí. Váleli se po trávě a jeden do druhého strkali. Při tom všem se stačili ještě nehorázně smát. "Šak já vám ukážu!" nedbale zahrozil pěstí a oprášil si starou vojenskou uniformu. Chvíli trvalo, než našel sílu se postavit. Tím si však získal konečně pozornost. "Jsem potěšen, když vidím, že mě opravdu rádi vidíte! Nesnažte se zapírat, že se vám po mně stýskalo! Protože všichni víme, že..." dál se nedostal. Ležící chlapci ho opět povalili na zem a přátelsky ho zalehli. Obloha se pomalu zatáhla. Citelně se ochladilo, ale ležící chumel to moc nevnímal. Na zem dopadly první vločky sněhu.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Pytlágoras v ráji | Kdyby... | Lovec upírů - prolog | Hrdina na přání | Lovec upírů - 03 Ocelové křídlo