15 368 literárních děl

3 002 autorů

Jediné, co je spojovalo, bylo odlišné pohlaví.
[Koch] Další >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Balada o Zimním království

"Zhora je vždy krásnější výhled" Icarus

Autor: Blade Undertaker, 21.1.2017, Povídky

Kdesi daleko, za sedmero horami a na jednom rozlehlém, zamrzlém moři, existuje Sněžné království. Ať se člověk podíval kam chtěl, viděl jen bílé pláně táhnoucí se široko daleko. A i když by se na první pohled zdálo, že zde nebylo ani živáčka, nemohli jste se mýlit více. Je to kraj lidu sněhuláků, veselých, kulatých bytostí, které se radují ze života, pojídají sníh a užívají si každičký den naplno jak jen se dá. A nejsou na to vůbec sami. Společnost jim dělají různá zvířátka – od polárních lišek a medvědů, přes tučňáky až po vrány a další všelijaké roztomilé živočichy, na které jen můžete za polárním kruhem narazit. Idylický kraj jako vystřižený z polární pohlednice.

A co takové sněhuláčí bytosti vlastně dělají?

Přes den většinou jen tak postávají a dívají se na svět kolem sebe, přesně jak je znáte, když jdete s mámou nebo tatou ven. A jak vypadají? Pár sněhových koulí naplácaných na sebe, několik černých kamínků na bílém kabátku, oranžová mrkev jako nos a pár tmavých očí, černých jako uhlí. A to tam jako jen tak stojí? Celý den? Světe div se, stojí! Jen tak, koukají kolem sebe a vypadají, jako by jim bylo všechno jedno. Když zafouká trošku silněji vítr a nos jim třeba upadne do sněhu, ani se nenamáhají ho zvednout a vrátit ho zpátky na místo. Jeden by řekl, že jsou to tak velicí lenoši, že ani v našich nejlenivějších představách se jim nedokážeme vyrovnat. Jsou jako sochy – nehybné, pohledy upřené před sebe a mlčenlivé. Člověka snadno přesvědčí, že jsou to jen obyčejní sněhuláci. Ale panečku, počkejte, až zajde slunce. To by jste ani nevěřili vlastním očím! Jako mávnutím kouzelným proutkem všichni ožijí. Pospravuju si spadené nosy, upraví si knoflíky na kabátcích a vyrazí se bavit do noci.

Ptáte se, kam se takový sněhulák může vydat bavit? Teď se prosím posaďte a pořádně si držte ústa, protože, a to je opravdu k neuvěření a vy si o mě budete myslet, že jsem spachsprostý lhář, se chodí bavit na diskotéku. Pravou sněhuláčí diskotéku – tam kde se na stropě točí zrcadlová koule, blikají barevná světla a valí se na parket mraky hustého kouře. Sněhuláčí Dj tam pouští své krystalové desky a nachává své posluchače utápět hlavně ve vlnách 80. let. Jasně, taky bych nevěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči. Cestoval jsem tou krajinou sice už před mnoha lety ale i dnes mi po ní zůstalo v srdci vyhrazené speciální místečko do kterého se ve svých vzpomínkách rád vracím. A jedna věc mi byla hned nad slunce jasná, a to, že sněhuláci milují retro a ničím jiným se jim prostě nezavděčíš.

A jak vypadá taková sněhuláčí diskotéka? Když se to tak vezme kol a kolem, moc se to od té naší lidské ani neliší. Sněhuláci posadávají kolem baru, popíjejí vychlazené napoje z čiré vody z ledových sklenic nebo se na parketě jen tak vrtí se svými zavalitými těly jak jen to je v jejich stavu možné a užívají si každé minuty nočního života, který jim čas dopřává, protože vědí, že jakmile Měsíc přestane hladit jejich tváře svým stříbrným svitem a vládce Slunce zaujme sve právoplatné místo na nebi, sněhuláčí lidé se musejí vrátit do svých strnulých pozic. Přes den jen tak stát, jakoby se kolem nic nedělo a čekat, až opět přijde čas, kdy Měsíček, jejich příteů, nahradí bratra Slunce a vyzve je opět k tanci ve svých mlečných paprscích.

A právě v jednu takovou noc, kdy parket byl tak plný kouře a sněhuláků, že ani světlo reflektoru si nedokázalo najít cestu na podlahu tančírny, jsem byl svědkem příchodu legendy. Ta legenda měla jméno. To jméno bylo Jack.

Na parketě bylo zrovna čilo, hrála má oblíbená píseň „That's the way, eh eh, I like it“, vychutnával jsem si svůj ledově svěží drink, když tu se rozletěly dveře a vkročil On. Čas jako by se v tu chvíli úplně zastavil, sál ztichnul, Dj ztlumil hudbu tak, že byla skoro slyšitelná a všechna světla se upnula na nově příchozího hosta. Byl to Jack. Jako jediny nosil na krku náhrdelník z mořských škeblí, mrkev jen tak ležerně posunutou na kraj hlavy a místo očí ty dvě nejčernější a nejlesklejší perly jaké jsem kdy v životě viděl. Nikdo se neopovážil byť jen promluvit, aby nenarušil posvátnost onoho momentu, kdy Jack, jako by plul na vlastní vlně, pomalu vyráží k parketu, klouzavě a přesto ladně, přesně tak jako si to všichni přejeme, abychom to uměli ale nikdy nemáme toliko odvahy abychom to vyzkoušeli. Ve vzduchu praská statická elektřina, napětí v sále je tak husté, že by se snad už ani nožem nedalo krájet, čas jako by neexistoval. Dívky dýchají hlubuce, přerývaně vzrušením, chlapci klopí uctivě zrak. Jack je Legenda. Tak jako byl Elvis král Rock 'n' Rollu nebo Madona královnou popu, Jack byl králem tance. Nikdy neporažen, jedněmi nenáviděn, jinými uctíván. Nikdo se mu šikoro daleko nedokázal na tanečním parketu vyrovnat. Jistě, občas se našlo pár takových opovážliců, kteří chtěli zkusit své štěstí stát se slavnými a vyzvali Jacka na tanenční souboj. Jack s nimi však neměl nikdy slitování. Parket se stal rázem tanenčním kolbištěm, které neznalo smilování a uznávalo jen jediného vládce. A ten byl stále stejný.

Začínalo to většinou zcela obdobně. Soupeři se postavili každý do svého rohu a s prvnímy rytmy Bethovenovy osudové se rozjel neúprosný souboj. Kovboj z divokého západu, Robot z daleké budoucnosti, Veselé kuře nebo Vlak duší. Každá kreace, kterou Jack předvedl, byla vrcholným dílem, každé gesto bylo uměleckým výtvorem, každá otočka nutila zatajit dech a jeho závěrečná roznožka patřila k jeho nejepičtějším kouskům. Takovým, že když jste ji viděli poprvé, připadali jste si rázem zbyteční a nicotní jako ti nejmenší z nejmenších. Ten sněhulák měl Dar s velkým D. Dar od Boha anebo, jak mnozí tvrdili, snad dar od samotných horoucích pekel. Ale nikdo nemohl popřít jedno, a to, že ten sněhulák, talentovaný až za samotnou hranici snu, nemohl být jen pouhým smrtelníkem. Byl to mýtus. Byla to legenda.

Jako první se vzpamatoval Dj, hlasitost zvýšil zpět na původní hladinu a začal svoji další sérii rytmickými tony „ Stayin' alive“. Jack, jako by neexistovalo nic jiného krom hudby, začal pomalu roztačet parket. Ve vzduchu slyšíte tiché cvaknutí – to Čas si uvědomí, že je potřeba vrátit se zpět do svých zaběhnutých kolejí. Chlapci opět vzpřímí pohledy a dívky si vzpomenu, že mohou opět dýchat. Život se vrátí tam, kde jakoby před několika minutami nebyl a svět se točí dál v rytmu Bee Gees. Jack byl prostě sněhulákem, který se jen tak nevidí. A pokud zrovna nekraloval parketu, postával u baru a bavil přítomné dámy veselýmu historky z denního života, které se sice nikdy nestaly ale žádná mu stejně nikdy nedokázala odolat a uvěřila jeho šarmu a výřečnosti. Pro každou, kterou pak vyzval k tanci a strávil s ní zbytek noci, to byla ta nejkrásnější noc jejich života protože taková noc už se nikdy neopakovala. Když se k nim pomalu vydal svojí houpavou chůzí jako by zrovna seskočil z pódia, napřáhl k nim svou něžně bílou ručku a se slovy „Bejby nebude sedět v koutě“ je vyzval k tanci, nemnohé slečně se samou radostí zamotala hlava. A pak už si většinou nic nepamatovaly. Byla to pro ně ta nejužasnější chvíle a ony se plně oddaly síle okamžiku. Když se jejich oči upřely do těch jeho, svět pro ně přestal rázem existovat. Nechaly se zcela ovládat a točit po parketu jako by byly lehounkým pírkem v samotném středu strašlivého hurikánu, zcela bez odporu, jako bezvládné. Jako by se samotný ďábel otevřel brány pekelné a zmocnil se jejich duší. Ale jim to bylo jedno. „The time of My life“ jim ještě dlouhu poté zněla v uších když hudba ustala, ostatní sněhuláci odešli domů a ony zůstaly osamocené, ztěžka oddychující, unavené a jako nikdy naplněné životem a pocitem jedinečnosti. Nebyly jediné, které si ten večer užily. Jack tenhle život miloval, bylo to vším pro co žil, na co se těšil a co chtěl aby trvalo věčně. Tanec byl jeho životem, jeho darem a on ho chtěl ukázet všem, kdo o to stáli. Chtěl získat uznaní za to co umí. Chtěl aby ho lidé milovali a měli rádi. A to vše se mu dostávalo a on doufal, že tomu tak bude věky. Jenže jak už to tak bývá, nic netrvá věčně.

Noci se postupně zkracovaly, dny prodlužovaly. Čekání na noční zábavu se zdálo být den za dnem delší a skoro nekonečné. A k tomu se začalo objevovat více zvířat než bývalo zvykem. A i když Jacka v životě nikdy nic moc nezajímalo, teď se jeho zvědavost probudila. Nevěděl proč ale něco uvnitř něho jako by se ho pokoušelo varovat. Takový zvláštní šimravý pocit, pro sněhuláka ne moc běžný. Proto Jack dostal podezření, že by něco nemuselo být zas až tak v pořádku, jak se na první pohled zdá. Snažil se oslovit několik desítek vran než se mu podařilo připoutat pozornost snad toho nejošklivějšího páru krkavců co kdy viděl. Péra jim trčela na různé strany, zobák měli samou jizvu a nejspíš jim chybělo i oko. Drze se mu usadili bez vyzvání na rameno a začali ho klovat do nosu ještě dříve, než se jich stačil na cokoliv zeptat. Důrazně je proto požádal aby to neděli, protože to nebylo nic moc příjemného ale oni jeho proseb nikterak nedbali a pokračovali dál ve své raubířské činnosti. Až když už to nedokázal vydržet, pokusil se po nich ohnat. Vrány tím vyplašil a ty toho pak nechaly. Uraženě zamávaly křídly čímž se nad něho vznesly a připraveny k odletu na něho hněvivě zakrákoraly: „Krá, krá, jen se snaž sněhuláčku. Krá. Jaro se blíží a my si přiletíme zpět pro svou mrkev. Krá, až budeš na měkko. Krá“. To ho docela zarazilo a ještě chvíli je sledoval, než se z nich staly dvě rozmazené čmouhy na obzoru a až pak se ponořil do svých myšlenek, přemýšleje o věcech, které právě slyšel ale vůbec je nechápal. Jakby taky mohl vědět, co je to Jaro, když ho nikdy neviděl a proč by propána měl z něho měknout. Předpokládal ale, že to nějak určitě může souviset se stále delšími dny a pocitem, že je stále více hubenější než jak si pamatuje sebe sama. A proto pokaždé, když byla možnost a v dosahu se objevilo nějaké to živé zvíře, snažil se Jack zapřednout rozhovor na téma Jaro. Nemělo cenu se ptát ostatních sněhuláků protože by se určitě stejně nic nedozvěděl. A jak už to se zvědavými tvory bývá i on nakonec našel svou pravdu. Ale ta nebyla taková, jakou by si ji přál.

Zima pomalu končí a přichází Jaro. Roztaje sníh a ze sněhuláčího království se stane moře, ze sněhuláků kapky a ze vzpomínek jen neklidné vlny, které se budou jedna přes druhou ztěžka převalovat jako dva zápasníci v ringu. Jeho život skončí, jeho odkaz se vypaří a jeho legenda bude navždy utopena v hlubinách mrazivé vody. A to vše jen kvůli nenasytnému králi Slunci. Panovníkovi, který nikdy nemá dost a žádá si stále více prostoru na modravém nebi nedbaje potřeb svého mladšího bratříčka Měsíčka. Ve své bezohlednosti se nezajímá o Jacka, o jeho přátele, o jeho lásky i nepřátele. O taneční parket, věčně zahalený v hávu dýmu či šikovného Dje, který má všechny své desky seřazené podle barev stejně tak jako duha své pruhy. Neúprostně svým žárem zahubí vše, na čem kdy Jackovi záleželo a pro co kdy žil. Už dále nebude mít možnost dávat svůj dar na odiv. Už nebude více závistivých tváří a nezkušených slečen. A to ho trapilo snad ještě víc. Nezbude po něm vůbec nic. Po jeho daru, po jeho osobě. Snad jen utopená vzpomínka v moři slz.

Netrvalo dlouho než dospěl k závěru, že pokud něco nepodnikne tak ho čeká potupný zánik. Pokud má přežít a s ním jeho milovaná diskotéka, s Djem, barevnými světly a nadšeným obecenstvem, musí něco udělat. I zrodil se v jeho srdci bláznivý nápad, který v něm zaplál ohněm odhodlání tak silným, že měl strach, že se na místě rozpustí. Ve své bláhovosti se rozhodl, že ukradne Slunce. Postaví žebřík až do nebe, vyšplhá nahoru, lapí Slunce do pytle, pořádně ho zaváže aby si již nikdy nedostalo ven a zakope tak hluboko do země, že už ho nikdo nikdy nenajde. Když nebude Slunce, nebude Jaro. Bratr Měsíc pak bude na nebi vládnout pořád a Jackův svět bude, tak jako jeho odkaz, věčný. Nakonec ho budou oslavovat nejenom jako krále tance ale i jako zachránce, jako spasitele lidu. Jeho legenda vzroste a on, on se stane nesmrtelným. Prvním sněhulákem v historii, který porazil Slunce a stanul na úrovni samotných bohů.

Svůj žebřík začal stavět hned, jak zmizel jeho úhlavní nepřítel z oblohy. S nikým se o svůj odvážná plán nepodělil a proto vzbudil vcelku roztržení, když ten večer chyběl na parketě. Sněhuláci ho pak spatřili, jak staví jakési schody do nebe a šli se na něho podívat. „Ach vy bláhoví,“ oddychl si při skládání jedné příčky za druhou, „kdyby jste jen tušili, co je mým údělem a čeho chci dosáhnout. Mysleli by jste si o mě, že jsem jen blázen nebo naopak hrdina? Jsem váš zachránce. Jsem ten, kdo vás navždy vysvobodí z teroru Slunce. Jestli pak by jste se ke mně přidali? Budete o mne vyprávět svým dětěm až zkrotím samotné zlo a daruji vám věčný život?“ Ve svých heroických myšlenkách pokračoval ještě dlouho poté, co se z diváků staly rozmazané čmouhy kdesi hluboko pod ním. Aspoň ten Měsíček mi pomáhá, spojenec, jakého bych nečekal v těchto těžkých chvílích. Pomyslel si, když se na chvíli zahleděl do jeho mléčné tváře. Zdálo se mu, jako by svítil o něco více než kdy jindy. Nejspíše věděl o jeho záměru a snažil se mu pomoci. Plný ve své kráse, s šibalským usměvem na tváři, sledoval Měsíc Jacka, jak pomalu stoupá vzhůru. Opatrně, pečlivě a zcela odhodlaně. Stále blíže a blíže svému konečnému cíli. Příčka za příčkou, krok za krokem.Už i matička Země se mu pomaličku vzdalovala jako jeho dávná kamarádka, zahalená v chuchvalcích šedých mraků. Čím výše byl, tím více rostla víra v jeho poslání. Chladivý vítr ho přijemně hladil po těle a dodával mu toliko potřebnou sílu k vykonání tak heroického skutku. Postupoval však pomaleji než očekával, zčásti ze strachu, že by mohl spadnout dolů a z části z toho, že chtěl mít jistotu, že žebřík bude natolik pevný aby se po něm mohl bezpečně dostat i s lapenou kořistí zpátky na zem. Zcela zabrán do práce si ani nevšimnul, že ho jeho dobrý spojenec Měsíc zvolna opouští. Mává mu na rozloučenou, tvář plnou zármutku, mizí za obzorem. Na druhé straně se v tu chvíli probouzí ta nejvíce nenáviděná bytost na celém světě.

Jack, zaskočen opětovným šimráním v břiše, se zastaví a marně kolem sebe hledá svého nočního přítele. Nenajde ho. Místo něho se mu naskýta ten nejhorší pohled ve svém životě. Planoucí kotouč zhmotněného zla se centimentr po centimetru odlepuje od země a směřuje přímo vzhůru aby se zcela ujalo vlády nad nebesy. Ve své obludné velikosti hrůzostrašné. Jak se k němu přibližuje, cítí teplé paprsky, které hladově olizují sněhový žebřík a ten se pomalu začíná kymácet. Jack to vyplaší a snad poprvé ve svém životě dostává strach. Je vysoko. Tak vysoko, že kdyby spadnul, nevěděl by, zda by vůbec dopadnul tam, odkud vyrazil nebo zda by vůbec někdy někde dopadnul. A stále nebyl ani tak vysoko aby na Slunce dosáhnul a dokončil svůj úkol. Ze země se to zdálo být blíže, povzdechnul si a přemýšlel, co bude dál. Paprsky dál nahlodávaly jeho výtvor, nevynechaje ani jeho statnou postavy. Nakonec se rozhodl, že bude pokračovat dál. Ale ať se snažil přidat na tempu sebevíc, stavba každého dalšího kousku se mu zdála těžší a težší. Mezitím ho nebeský jezdec obcházel obloukem a čím být výše, tím se žár stával méně snesitelnějším. Teď už pomalu chápal, co znamenalo, když se mu vrány smály, že bude na měkko. Ruce se mu pomalu kracovaly a sotva je cítil. Musel zastavit. Nešlo jít dál. Už neměl sílu. V úděsu si uvědomil jak naivní jeho sen byl. Jen blázen se může postavit Slunci a doufat, že vyvázne trestu. Nejspíše ho teď čeká pád tak dlouhý a tak hluboký, že si ho nedokázal ani představit. Vždyť viděl jen mraky a to ještě v dáli. „Ach, jak jsem mohl být tak domýšlivý, myslet si, že dokážu ukrást Slunce. Že dokážu porazit vládce nebes a stát se nesmrtelným.“ Prosebně se zadíval nad sebe, snad očekávaje milost. Slunce už zcela vyšlo nad obzor - ohnivě žlutý kruh, který se ve vzduchu vlnil a dál nesnesitelně pálil. Paprsky se mu nemilosrdně zahryzávály do těla a trhaly ho na kousky stejně jeko žebřík, kterého se stále držel pevněji. Žádného odpuštění se nedočkal. Stejně tak, jako jeho soupeři v tanenčním ringu. Jak se zdálo být jeho taneční umění, teď v tuto chvíli, zcela bezcenným. Jak pyšný byl na sebe a na to, co uměl. Slunci to bylo jedno. Bralo si co chtělo, nedávalo nic. To bylo jediným králem na světě. Jack by přísahal, že zahlédl v jeho žáru úsměv, přesně ve chvíli, kdy žebřík ten nápor už nedokázal vydržet. Převrátil se na záda a stále se držíc svého žebříku, začal padat do nekonečné propasti pod sebou. Hlavou mu probleskli všichni jeho přátelé, se kterými už dál nemůže být, všechny zlomená srdce, která měl na svědomí a všechny ještě neposkvrněná srdce, která ještě nestačil urvat. Když padal k zemi a pomalu se ztrácel, necítil smutek. Jen litoval ostatních, o co přícházejí, když už ho neuvidí tančit. Padá hvězda – mýtus – legenda.

Nikdy se už přesně nedozvíme, jestli Jack vůbec dopadl až na zem nebo se při cestě dolů prostě jen vypařil a stal se z něho jeden z těch nešťastných šedivých mráčků co se bezcílně putulují po polární obloze. Jediné co víme je, že Sněhuláci na něho vzpomínali ještě dlouho poté, a to i ve chvíli, kdy se plní děsu a zmatku rozpouštěli do běsnícího moře. A ani v té chvíli je nenapadlo, proč se vlastně jejich Jack vydal na svou bláznivou pouť a proč se nikdy nevrátil. Mnozí věřili, že se stal hvězdou na nočním nebi a bedlivě je sleduje svýma nádhernýma očima. A i teď, když se podíváte vzhůru, můžete spatřit hvězdu, která jakoby zářila více než ostatní a snažila se na sebe upozornit. Může to být Jack, kterého na poslední chvíli zachránil Měsíc a nechal ho na věky tančit na noční obloze aby všechny dál učaroval svou krásou. A nebo to může být jen další obyčejná hvězda, která se zdá býti neobyčejnou. Ale to už nechám na vás.

A netrapte se nad osudem nebohých sněhuláků. Přejde jaro, přejde leto, skončí podzim a nastane opět zima. Sněhuláci opět ožijí ve své jednoduché kráse, i když naprosto jiní než byli předtím a dají možnost vzniku další legendy. Každa generace bude mít svého Jacka i když se to zdá na první pohled nemožné. Ale s jednou věcí můžeme počítat vždycky: všichni sněhuláci milují retro a „The Show must go on“.