04. 05. 2012
Konečně jsme se dozvěděli, kdo poletí na Měsíc. Mezi těmi "vyvolenými" jsem i já. Není se přece čemu divit! Na tuhle misi jsem se připravoval bezmála 3 roky. Nevýslovně se těším! Podle toho, co říkají, to bude jen průzkumná mise. Přiletíme tam, vezmeme pár vzorků a zase se vrátíme zpátky. Sakra, kdyby mě tak teď viděl můj otec! Byl by na mě určitě nevýslovně pyšný! Nemůžu se dočkat! Letíme už zítra. Půjdu asi brzo spát, abych byl na misi dostatečně připraven! Doufám, že usnu...
05. 05. 2012
Sedím v kokpitu a zkouším řízení. Jako by ho udělali přímo pro mé ruce. Až teď poznávám další členy mise. Jeden z nich je asiat. Pořád se na mě dívá těma svýma sešikmenýma očima! Ha, a taky je tady Rus! Tak to tady ještě chybělo. Naštěstí je tady ještě pár lidí, kteří..., ne, je to jen personál! Sakra! To letíme jenom my tři! Až se vrátím zpátky, musím si vážně promluvit s vedoucím projektu. Prozatím to snad nějak přežiju...
06. 05. 2012
Start proběhl v pohodě. Teď se proháníme po orbitu a já se můžu nechat unášet krásou vesmíru. Jen kdyby na mě ten asiat, myslím, že se jmenuje Xchang, kdyby jen na mě přestal tak zírat. Už mi to vadí. Rus si očividně hledí své práce a něco si čmárá do bločku. Možná to nebude zas tak hrozná mise, jak se zprvu zdálo...
09. 05. 2012
Blížíme se k Měsíci. Zřetelně vidím jeho..., co to?! Pípá nám kontrolka! Je to k nevíře, ale nějaké vesmírné těleso nám poškodilo trup naší lodi. Sakra! Tohle se může stát jenom nám. Tahali jsme, kdo to půjde ven spravit. "Vyhrál" jsem to. Navlékl jsme si kombinézu a vyšel ven. Až když jsem byl celý venku, uvědomil jsem si tu rozlehlost vesmíru. Tak velký a temný! Z mých úvah mě vytáhl zvuk vysílačky. Ten zatracený asiat něco drmolí. Nevím co, ale doufám, že co nejrychleji přestane! Mé přání je vyslyšeno. Vysílačka se na chvíli odmlčela. Dobelhal jsem se až k poškozenému trupu a začal svařovat. Práce to byla teda dost namáhavá. Po hodině dřiny jsem byl hotov. Trup sice nevypadal jako nový, ale co už! Když jsem se vracel, zakopl jsem. Z toho šoku jsem na chvíli přestal vnímat realitu. Ošklivě se mi to vymstilo a já jsem zůstal viset v prostoru. Naštěstí bylo jistící lanko dostatečně silné, takže jsem se chvíli nechal vláčet za lodí. Když se však vysílačka opět rozezvučela čínštinou, urychleně jsem se vrátil zpět do lodi. Asiatovi jsem názorně předvedl, aby na vysílačku už nešahal. Rus se jenom smál a pořád si něco poznamenával do toho svého bločku. No tak tohle byl dlouhý den...
10. 05. 2012
To snad není možný! Právě nám odešel jeden motor. Nikdo neví jak ani proč! Chvíli jsme to zkoumali, ale nakonec jsme to nedokázali spravit. Vypadá to, že se na Měsíc asi už nedostaneme! I když, kdybychom to přece jenom zkusili, je tady možnost, že..., sakra, další motor je v háji! Jak je tohle možný! Nakonec jsme se shodli, že loď obrátíme a vrátíme se zpět na Zem. Naše rozhodnutí jsem chtěl oznámit rádiem středisku, ale to jen tiše praskalo. Nejspíš nějaká atmosférická porucha! Pořádně jsem to rádio nakopl.
16. 05. 2012
Cesta se nevýslovně protahuje. Ty dva motory nám opravdu chybí. Bude nám trvat ještě tak týden, než doletíme zpátky. Sakra! Těším se už domů. Na svou ženu a dvě děti. Kdoví jak se za těch pár dní změnily? S ženou si plánujeme ještě jednoho malého Frenka. Bude z něho právník a..., rus přišel za mnou do kabiny. Oznámil mi, že nám odešel další motor! Vlna vzteku mě donutila po něm mrštit zubní kartáček. Málem jsem ho i trefil, nebýt nulové gravitace. Přesunul jsem se do pilotní kabiny. Chvíli mi trvalo, než jsem asiata odtrhnul od řízení. Zkusil jsem opět vysílačku. A jako vždy nefungovala. Co se tam ksakru děje!!?
26. 05. 2012
Konečně jsme na dosah Země. Už jsem si začínal myslet, že se tady zblázním. Potřebuju se dostat někam hodně daleko od těch dvou! Odhaduju ještě tak dva dny a budu doma. Ve svém milovaném baráčku, se svou ženou, dětmi. Nejdřív nás ale čeká pěkně tvrdý sešup dolů. Bez těch tří motorů nevím, jak to zvládneme. Pořád se pokouším spojit se střediskem. Neslyším nic jiného než to tichounké praskání. Takřka jako posel špatných zpráv, že? Hm, radši na to nebudu myslet. Kde je ten zatracený Rusák...?
27. 05. 2012
Průlet atmosférou byl takřka bezproblémový. Pak jsme se už velmi rychle přibližovali k Zemi. Měli jsme štěstí a spadli jsme do moře. Musím přiznat, že to byla pořádná šlupka. Kam se hrabou simulátory! Pořád se snažím spojit se se střediskem. Pořád nic. Zkoušel jsem i volat do okolí, ale viditelně bez výsledku. Z toho neustálého houpání se mi zvedá žaludek. Asi budu zvracet...
29. 05. 2012
Už dva dny čekáme na pomoc. Pořád nikdo nepřichází. Ztenčují se nám zásoby jídla, a tak jsme se rozhodli opustit loď a nějak se doplavit na nějakou pevninu. V žaludku takřka nic neudržím. Sem tam ztrácím vědomí. Rus je viditelně zvyklý na moře a ten asiat.., no, oni už jsou možná všichni takoví! Nafoukli jsme člun, sesbírali všechno jídlo, co jsme měli, a vyrazili vstříc moři. Foukal silný vítr, a tak nás to unášelo poměrně rychle. Sem tam jsem zahlédl ve vodě nějakou rybu, vzpomněl si na jídlo a začal zvracet. Jak dlouho to bude ještě trvat???
30. 05. 2012
Nevím jak, ale máme nevýslovné štěstí. V dálce jsme zahlédli pevninu. Vypadala sice velmi opuštěně a pustě, ale je to PEVNINA! Popohnal jsem ty dva, aby pádlovali rukama. Čím dřív budu nohama na pevné zemi, tím dřív se už možná konečně najím. Pádlovali jsme celých pět hodin, ale výsledek byl vskutku ohromující. Dostali jsme se tam. Zaslepen blahem jsem jako první vyskočil z lodi a hnal se na písečnou pláž. Cestou jsem se pořezal o korál. Ale i tak jsem byl šťastný, že jsem na zemi. Když jsem však otevřel oči, ohromil mě výraz v očích mých společníků. Oba se dívali na zem přede mnou a v jejich očích se zračilo zoufalství. Podíval jsem se jejich směrem. Z toho pohledu mě mrazilo v zádech. Cítil jsem, jak se mi srdce svírá zoufalstvím. Všude kolem nás byla jen spálená zem. Vše bylo na uhel. Žádné stromy, žádná tráva, žádná zvěř ani lidi. Jen holá zem, proříznutá dlouhým černým flekem. Když jsem se podívali blíže, poznali jsme v tom bývalou silnici. Teď byla seškvařená a svraštělá k nepoznání. Asiat začal zvracet. Aspoň někdo jiný než já. Dlouho jsme se nezdrželi a šli jsme dál do "pouště".
02. 06. 2012
Pořád se držíme zbytku silnice. Po cestě jsme nepotkali ale vůbec nic. Jen pár pavouků a štírů. Jídla máme pořád míň a míň. O vodě ani nemluvě. V dálce se rýsuje nějaký kopec. Bude trvat celý den, než k němu dojdem, ale snad se nám naskytne nějaký jiný pohled než na tu prokletou "poušť". Už jsme byli takřka na "vrcholku", když asiat zařval. Pak začal skákat po jedné noze a máchat rukama. Ani jeden z nás netušil, co se děje. Zkoušeli jsme ho uklidnit, ale pořád ukazoval na svoji nohu. Asi špatně šlápl a něco si vykloubil! Pokoušeli jsme se tu jeho nohu znehybnit, ale on s ní pořád cukal a něco žvanil. Nakonec jsme se na to vykašlali a vzdali se dalších pokusů mu nohu aspoň částečně napravit. Nabídli jsme se, že mu pomůžeme v chůzi. Silně protestoval, ale nám už došla trpělivost. Silou jsme ho chytli a doslova táhli za sebou. Chvíli se ještě bránil, zmítal se a něco vykřikoval, ale my jsme ho už nevnímali. Pak přestal. Už nekřičel. Dokonce už sebou ani nezmítal. Rozhostilo se až nepříjemné ticho. Jeho tělo podivně ztěžklo. Snažil jsem se nemyslet na nejhorší. Asiat umřel v našich rukou. Cítil jsem tíhu viny, že jsme mu nijak nepomohli. Ale snažili jsme se! Než jsme ho pohřbili, jen tak matně jsem ho prozkoumal. Hledal jsem nějaké pro nás potřebné věci, které jsou mrtvole naprosto k ničemu. Při prohledávání jsem objevil malou ranku na jeho noze. Nebyl jsem sice nijak moc extra chytrý, ale došlo mi, že asiat tu nohu asi neměl vykloubenou nebo zlomenou. Společně s Rusem jsme ránu prozkoumali. V botě jsme pak objevili rozmáčknutého škorpióna. Sakra, tak ten chudák byl otráven! Až teď mi došlo, co se nám ten chudák snažil celou tu dobu vysvětlit. Zbytečné je však plakat nad rozlitým mlékem a pohřbili jsme ho. Od té chvíle jsme si dávali pozor, kam šlapem a kde spíme...
03. 06. 2012
Úspěšně jsme překonali "vrcholek". Naskytl se nám opravdu úchvatný pohled. Před námi se rozprostíralo malé údolí, ve kterém dominovaly zbytky nějakého městečka. Vše bylo samozřejmě v onom pošmurném tónu prachu a spáleniště. Ani jsme se nedivili, když jsme kolem nespatřili nic živého. Dlouhou jsme tam ale nestáli. Třeba v tom zbytku města nejdeme něco zajímavého, co nám objasní, co se tady ksakru stalo. No a možná tam bude i nějaké to jídlo. Popohnáni těmito představami jsme se vcelku rychle dostali do ruin. Než jsme se však dostali k prvním domkům, udeřila nás do nosu "vůně" popela a spáleného masa. Takřka instinktivně jsem začal zvracet. Byl to příšerný smrad! Zanedlouho jsem si dostatečně zvykl na ten smrad, a mohl jít blíž. Před první ruinou jsme se rozdělili a začali prohledávat dům po domu. Pro začátek jsme si vybrali takových deset nejzachovalejších stavení. Trvalo nám takřka celé dvě hodiny, než jsme prozkoumali trosky. Když jsme pak zkoumali, co máme, bylo nám z toho nanic! Nikde nebylo žádné jídlo! Ani voda! Jediné, co jsme našli, bylo pár hřebíků, jeden pořádný nůž a malá plechová krabička. Trošku jsme se i zapotili, než jsme ji otevřeli. Úplně na dně byla malá knížečka. Opatrně jsem ji vytáhl a prozkoumal obsah. Skládala se z malých zažloutlých stránek, na kterých byly nalepené novinové výstřižky. Mráz mi běhal po zádech jako na kluzišti, když jsem si je četl. "Vyostření vztahů mezi státy", "USA hrozí...", "Nejrychlejší válka v historii?". Moc nechybělo, abych se rozplakal. Chtěl jsem brečet jako malé dítě. Chtěl jsem řvát, křičet a naříkat. Rus se na mě zmateně díval, asi si myslel, že jsem se zbláznil! Než si to taky přečetl. Viditelně se nedokázal tak dobře ovládat jako já. On začal opravdu brečet. A dokonce i řval. Ve vzteku začal kopat do okolních stěn. Podíval jsem se do jeho očí. Toliko plné hněvu a zoufalství. Nesnažil jsem se ho ani uklidnit. Vždyť měl být proč naštvaný! Začala válka! Pár dní potom, co jsme odletěli. Podle toho, co jsme zatím viděli, to vypadá, že už i skončila. Stalo se to, čeho se obával celý svět. Byly použity nukleární zbraně. A život zanikal v záblescích světla...
04. 06. 2012
Probudily mě až ostré paprsky světla. Posadil jsem se a zkusil si zrekapitulovat včerejší večer. Při té vzpomínce jsem se začal chvět. Byla rozpoutaná válka. A možná už i skončila! Oba nás uchvátil pocit zoufalství. Rusa však asi nejvíc. Pak začal zuřit a mlátil všude kolem sebe. Stěna to nevydržela a zřítila se. Rusa i mě zavalila. Až teď jsem pocítil bolest na kotníku. Jediný pohled mi stačil, abych začal zase zvracet. Kotník byl naprosto rozdrcený, zabalený do směsi prachu a krve. Pokaždé, když jsem s nohou chtěl pohnout, ozvala se velmi nepříjemná bolest. Rozhlédl jsem se po Rusovi. Trvalo mi dlouho, než jsem objevil aspoň jeho ruku. Vyčnívala z obrovské hromady cihel. Celá od krve. Doufal jsem, že umřel aspoň rychle. Posbíral jsem zbytek svých sil a našel si pár tyček, které jsem zpracoval do tvaru berlí. Nevěděl jsem, jak daleko můžu takhle dojít, ale bylo to pořád lepší, než tady jen tak sedět a čekat na smrt. Třeba objevím nějaké lidi! Do batůžku jsem si hodil jen to nejnutnější, co jsem uznal za vhodné. Hlavně jsem myslel na jídlo. Když už bylo všechno sbaleno, naposledy jsem se rozloučil s Rusem. Dobelhal jsem se na "ulici" a šel na sever. Netrvalo dlouho a kvůli bolesti jsem si musel odpočinout. Ta přestávka se protáhla na půl hodiny. Ve chvílích, kdy se mi mysl nekalila bolestí, jsem si mohl městečko ještě více prohlédnout. Čert aby vzal to moje štěstí, zase se na mě štěstěna usmála. Objevil jsem jednu garáž. Jednu takovou tu starší, kde se za stara ještě opravovala auta. Jednu jsme mívali u našeho domu. Často jsem tam chodíval a díval se, jak opravují auta. Třeba budu mít štěstí a nějaké tam bude. Jen s vypětím všech sil jsem se postavil a dobelhal se k poměrně zachovalým vratům. Plech byl sice trochu pokroucený, ale jen s podivem vypadal ještě použitelný! Vrata šla jen pomalu nahoru a trvalo to snad celou věčnost, ale nakonec se mi přece jen podařilo je vyzdvihnout nahoru tak, abych pod ně mohl zapřít jednu ze svých berlí. Temnota se v několika okamžicích roztrhla a nechala mi uzřít skupinku vraků. Starých, špinavých a nepojízdných vraků. Byl jsem výsostně zklamán. Že by mě štěstí opustilo? Teď? Odlesk světla mě "praštil" do očí. Zkusil jsem zaostřit a..., v jedné malé díře ležela na zemi několik metrů ode mě motorka. Při vzpomínce na své mládí jsem se zazubil. Když jsem si ji prohlížel zblízka, vypadala funkčně. Jedno ze zrcátek bylo sice fuč, lak neměl přesně tu zářivou barvu, jakou motorky mívají, ale proč by sakra nejela? Takřka až s posvátnou úctou jsem ji vytáhl ven. Když jsem ji startoval, zatajil jsem dech. Napoprvé nic, napodruhé nic, tak sakra funguj, až napotřetí jsem uslyšel snad ten nejlíbeznější zvuk na světě. Zvuk běžícího motoru! Ve spěchu jsem si na sebe hodil batoh a šlápl na pedál...
05. 06. 2012
Kupodivu mě noha až tak moc nebolí. Po cestě jsem objevil pár starých čerpacích stanic. Měl jsem prostě štěstí a vždy jsem našel nějaký ten kanystr vzadu ve skladu. S jídlem a pitím to však bylo horší! Zásoby se mi ztenčovaly! Vodu jsem už vlastně taky neměl. Pokud jsem chtěl přežít, musel jsem na to pořádně šlápnout, ať se někam dostanu. Vítr často vůbec nefoukal. Proháněl jsem se stopadesátkou po zbytku silnice a myslel jsem na svůj život. Jaký byl, co jsem uděl dobře, co špatně. Občas jsem měl dojem, že slyším hlasy. Hlasy svých rodičů, své ženy, svých dětí, svých kamarádů. Jak cesta ubíhala, slyšel jsem je pořád častěji. Dokonce jsem viděl i jejich obrazy! Vznášely se nad rozpáleným pískem a volaly moje jméno. Zahlédl jsem tam i svou ženu. Byla obklopena dětmi. Natahovala ke mně ruku. Na jejich ústech jsem viděl své jméno. Chtěl jsem s ní být. Natáhl jsem k ní ruku, abych ji mohl chytit. Chyběl ještě kousek. Malinkatý kousek a já se pořád natahoval, abych ji mohl uchopit za ruku tak, jak jsem to dělával. A pak se mi vysmeklo řízení. Motorka dopadla na zem a explodovala. A já ji konečně mohl chytit za ruku. Držel jsem ji ze všech sil a šeptal jí, že ji nikdy neopustím. Děti nás objaly a já jsem plakal štěstím. Konečně doma!
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Kdyby... | Bulva | Stínadla | Lovec upírů - 02 Cestou... | Pravdivý příběh z knihovny