Snažila jsem se najít aspoň kousek něčeho pozitivního, pěkného, něco, co pohladí duši, usměje se vlídně, nebo rozesměje. Bohužel, je mi z toho akorát smutno a blbě po těle i po duši. Co má tohle s poezií společného, fakt netuším.
......jak třepí střepy něh...co tohle proboha je?! To si jeden zlomí jazyk, než to přečte.
Asi jste se hledali, až jste se tu našli.Asi jste na příliš vysoké umělecké úrovni. No, nemusím všemu rozumět. Stejně si ale neodpustím poznámečku - pište raději pro ty děti.
jediné, na čem jsem se zasekla, bylo "smlčená" ... nějak jsem nepobrala význam... ztichlá, zmoklá... hmmm hmmm
jinak to má kouzelnou melodii
ale je to škoda, že jsem se zasekla, protože mi to tak nějak ukrojilo tu plynulou linku před těmi posledními veršíky, jež považuji za opravdu svůdné.
Trochu mi při čtení překáží "jiné". Do mojí recitace příliš nezapadá. Byl bych rád za to tvé audio, kdyby bylo.
Tvůj styl psaní mě vždycky odnese někam daleko. A tato na slova skoupá zas naplňuje tolikerým, jako málokterá. Děkuju.
hm hm... to si musim přepsat, neb tu tu formu zas jednou neukousnu. myslim, že místy třepí obsah příliš, na škodu.. jak kape po slovech. ..
Jen jednou chtěl bych pousmát se
rtům, jak třepí střepy něh - tady to podle mě formální ozvláštnění nepotřebuje, je to kolosální obraz, kterej se podpírá svým obsahem. Překračuje tady a teď a můžeš mu/nám věřit
však úsměv louže v písku je
co drolí vlastní břeh
z něj dýchnul vřes
/svou vůní klanou/ - nemá tam bejt "klamnou"? klanou od rozeklanou?
po hrudi zebe, hoří tma - i tady bych se přikláněla k plynulosti... ono to míň vznešený kolikrát dovede udělat v člověku víc...
doslechem bdím
že do snů /mezer/
nesvede uhnout smlčená
vůně ... druhá vůně. . . hm hm.. zas mě ta forma trochu štve - tentokrát tím, že moh bys čtenáře víc navést... vnímám tady jako kdyby nadechnutí, pokud opakuješ slovo, jako kdyby ses vracel do bodu, kde bylo prve a zkoušel znova... doposlechnout... nebo to chtěla bejt smlčená vůně? a proč ji teda odsadit až do nový strofy? ... No tak k tý formě, že tady to je místo, kde bych byla ráda, kdyby v celý básni byly nazančený určitý větný celky - neřikámže interpunkcí, ale třeba kapitálkama, i když jasně.. můžeš se vzpouzet, to klidně já jen že prostě.. vlna, kterou touhle svojí melodií, kreselním nálady, začneš... se mi rozplizává, pokud není v jasnejch konturách. Ty kontury můžou být prostým strofováním, po celcích náznaků rýmů - kdy dáš vědět, že obsah stojí v sobě sám a netřeba se soustředit, kde necháváš "schválně" díry. A pak /například/ se právě vzdát několika možných výkladů, který tušíš a tím neučesaným projevem jim dáváš jakože volnost se projevit dle síly vnímatele - a stmelit říkané v i třeba "jen" jedno plně řečené. a tím zas né že máš všecko vykecat
co tíhou po damašku
oknem tak blíž se řine
já nahý v ní, jak hledám verše jiné
a s nimi padám
přes...
- tady taky kulhám ... doposlechla jsem k sobě takto:
...
oknem tak blíž se řine
jak hledám verše jiné
nahý v ní padám
přes...
/odcházím potěšena a v míru, žejo, jasně že. a přijdu ještě číst, až zapomenu, co jsem vypitvala protože dobře mi kreslíš mezi spánkama.
beru dost věcí z těch, co uvidělas, a o kterých se zmiňuješ,
a pravdou je, že text byl formovanej úplně jinak, s hojně poožitým
odsazením, takže jsem konstrukci párkrát měnil, mazal a znovu
vkládal, načež jsem to vzdal, což ovšem neomlouvá vzniknuvší
krkolomnost formy právě v první sloce...
jinak ostatní čtu, zkoumám, a s díky za Tvůj čas hodnotím
i kvalitní koment
Vnímám melodii jako prvotní a páteřně nosnou.
O to víc mám problém s těmito dvěma verši: "oknem tak blíž se řine"/"jak hledám verše jiné" které to zpěvu dávají v mé hlavě štulec.
Na větší rozbor si nechám zítřek, ju?
Zpět k té melodii. Mám ji rád a velmi ji respektuji jako nástroj sdělení, na druhé straně ji ale odmítám jako způsob autorova pochopení. Autor by podle mě disponovat lepším čtením vlastních textu než čtenář. To znamená, že by je měl být schopen číst i bez přidaných autorských nástrojů. Tedy v našem případě bez melodie. A měla by mu i bez melodie zbýt báseň. Jestli se v tuto chvíli shodneme na předpokladech, pokusil bych se báseň prozaizovat:
„Jen jednou chtěl bych pousmát se rtům, jak třepí střepy něh. Však úsměv louže v písku je, co drolí vlastní břeh. Z něj dýchnul vřes svou vůní klanou. Po hrudi zebe. Hoří tma. Doslechem bdím, že do snů, mezer, nesvede uhnout smlčená vůně, co tíhou po damašku oknem tak blíž se řine. Já nahý v ní, jak hledám verše jiné a s nimi padám přes.“
No vida. Je to hutné. Plastické, barevně hutné. První bod pro Tebe.
A nebudu se věnovat ani opravdu dobrý místům, kterých tam je. Vypíchnu ta, se kterými bojuju, prostě...
„rtům, jak třepí střepy něh“ - třepit, asi první takový záchyt. Rty jako aktivní nástroj v tom dění. Jak něco měkkého jako rty, může třepit? A navíc něco tak tvrdého jako střepy. Pro mě buď střepy něh – tam je toho hodně a ty rty se s tím obrazem dají propojit lépe – funkčněji – méně odstředivě. Nebo rty třepí, ale pak to musí být ošetřeno z druhé strany. Vnímám to trochu jako rozdíl mezi rezonancí a dizonancí!
„vůní klanou“ - připadá mi to moc. Klaná vůně – asi rozeklaná, jako žejo... Rozeklaná bych asi bral, ale zase by to pro mě muselo být trochu ošetřené. Sám jsem napsal (znáš to, že jo...) rozeklaným slovem, ale byl to pro mě nejvíc jiskřící verš v celé básní. A u Tebe skoro průměr, takže ve finále a součtu těch jiskření už mám skoro svářečku...
„Hoří tma.“ po hrudi zebe – super, vřes a ta vůně, dokážu se tam myšlenkově dopracovat. Hoří tma. Snad bych ještě z té zebající hrudi dokázal se dlouhým skokem octnout v Tvé představě hořící tmy. Jenže dál už se tomu obrazu nevěnuješ. Upaluješ dál. A já v tom vidím velmi pestrý obraz, který tam sice do jisté míry barevně patří, ale myšlenkově, jak kdyby mě odváděl od hlavního toku. Na jednu stranu tam ta hořící tma tomu textu hrozně patří, na tu druhou se mám potřebu ptát – kdo rozhoduje, co do textu patří, autor, nebo text?
„Doslechem bdím“ - tohle mi snad jen vysvětli. Naprosto si nedovedu představit, co to znamená. Neumím vůbec bdít sedmým pádem a doslechem ještě?
„vůně“ asi ta smlčená. Když ji můžeš smlčet, tak to asi nebude obyčejnská vůně, ale tou vůní budeš něco symbolizovat, metaforizovat. Okej. Jenže po damašku, ani se řine, ani žes nahý, ani že vní hledáš verše, nic z toho mi neříká, co je ta vůně. A já na abstraktní vůně nevěřím. Věřím na anděly, čerty a další věci, ale ne na smlčené vůně, co se řinou a člověk v nich hledá verše. Co je zač ta vůně?
o nepřístojnosti ani stvolu, takže...
řeknu to takhle -
rozebírání básně slovo od slova, snaha dopídit se přesnému
pochopení kde kterého obratu, zdá se mi jen jako text
pro text, a dopodrobna vysvětlovat tu který důvod použití obratů
mi už v představě onoho přijde vysilující,
neumím Ti odpovědět jinak, protože snad ani nechci
(furt v dobrým, samo),
ale obhajoba vlastních slov mi přijde vzhledem k řečenýmu
irelevantní, zbytečná, protože bych zabřednul do důvodů,
základu vzniku svých textů, a pokud on sám promluvit neumí,
vlastním vysvětlujícím rozborem to nenarovnám...
máte u mě plus voba - není to vždycky k diskuzi a vysvětlování, tenhle dialog... ale vždycky má smysl popsat, co čteme... i co bychom mohli, chtěli, k čemu nás... super. a super i jak přijato. není to vždycky k rozebrání a přesto je možnej dialog.
"rozebírání básně slovo od slova, snaha dopídit se přesnému
pochopení kde kterého obratu, zdá se mi jen jako text
pro text, a dopodrobna vysvětlovat tu který důvod použití obratů
mi už v představě onoho přijde vysilující"
Nejde mi samozřejmě o slovíčkaření, natož, abych Tě chtěl vysilovat.
Ale můžu-li to tak říct, jedná se mi o podstatu.
Báseň nevyčaruješ. Báseň je skladbou, kde každé slovo je pevně zvážené a má své místo. Tak tomu rozumím. A pak se můžu myslím ptát na jednotlivá slova. Pokud to mi ta skladba vyvolává otázky a já si říkám, nešlo by to jinak?
Přu se s každým, přu se s Garanem, přu se s Trojakem, přu se s Mikuláškem. A přu se tady s Tebou. Toť vše
Ale já se s Tebou v tomhle nepřu, jen Ti prezentuju svůj názor -
dokážu pojmout komentář, a všechno v něm, vnímat ho a sebrat
spousty věcí z něj, jen neumím (nechci) na něj reagovat způsobem, který
si on sám v zásadě vyžaduje -
dovysvětlovat jednotlivé nuance věci, který mně přijdou nanahraditelný.
A jasně že dík za pohled, jsi můj čtenář - kdo je tu víc...
"dokážu pojmout komentář, a všechno v něm, vnímat ho a sebrat
spousty věcí z něj" - a tohle je mi vlastně všechno. Víc nepotřebuju, aby komentář uměl! Super
to je mi líto, Simčo, páč nikdy nespojuju slova
vyloženě ve snaze o neotřelost nebo originalitu,
spíš zkouším říct tak, abych co nejpřesněji popsal
(a třeba i dovyzněním trochu jinak) to svý...
Dnes a denně | Mrtvý bod | Pštrosí | Nepovím, ač ptáš se... | je to tak dávno