Na třtinu žaluje rukama hladiny, přes slzy peřejí závidí lásku,
ve smutku moudrosti panenství neskrývá, zjizvená hrubostmi písku,
za zvuků vábivých v bělostnou rozstříkne se pěnu na skalisku,
nymfám maluje duhu zářivou, slunečním paprskům nablízku,
u tůní modravých k oddechu nechá se svést, kam nevede už žádná z cest,
napít k ní chodí se plachá zvěř, kdy krůpěje rosy do vlasů nechává si vplést.
Věřit chce v ušlechtilost dokonalé krásy, když vidí leknín kvést,
když v batiku podzimu hýřivě usíná, buzená sykotem praskotu ledů
pospíchá korytem, femme fatale se štítem kovaným ozvěnou kostelních zvonů,
do polí znavených, u planěk zlámaných dávno opuštěných sadů
objímá naději, chráněná ostychem projevit přízeň svou k němu.
Vzývaná touhami měsíčních milenců, přijímá svátost i jíl žárlivě střežíc nevinnost tančících víl,
rybářům do hlubin tajemství vkládá, ke dlaním mateřským klene se a vzdává,
zatímco modlitby poutníků v oblaka skrývá a promění je v déšť,
čistotu poznání, bez hranic zklamání samotou musí nést,
za klidné noci oklamat sobě srdce zkouší, marnosti oddává se pod vějířem modravých gest,
vstříc dálkám zákony Země nechá se vést v sargasovém tichu hlídajících hvězd.
ve smutku moudrosti panenství neskrývá, zjizvená hrubostmi písku,
za zvuků vábivých v bělostnou rozstříkne se pěnu na skalisku,
nymfám maluje duhu zářivou, slunečním paprskům nablízku,
u tůní modravých k oddechu nechá se svést, kam nevede už žádná z cest,
napít k ní chodí se plachá zvěř, kdy krůpěje rosy do vlasů nechává si vplést.
Věřit chce v ušlechtilost dokonalé krásy, když vidí leknín kvést,
když v batiku podzimu hýřivě usíná, buzená sykotem praskotu ledů
pospíchá korytem, femme fatale se štítem kovaným ozvěnou kostelních zvonů,
do polí znavených, u planěk zlámaných dávno opuštěných sadů
objímá naději, chráněná ostychem projevit přízeň svou k němu.
Vzývaná touhami měsíčních milenců, přijímá svátost i jíl žárlivě střežíc nevinnost tančících víl,
rybářům do hlubin tajemství vkládá, ke dlaním mateřským klene se a vzdává,
zatímco modlitby poutníků v oblaka skrývá a promění je v déšť,
čistotu poznání, bez hranic zklamání samotou musí nést,
za klidné noci oklamat sobě srdce zkouší, marnosti oddává se pod vějířem modravých gest,
vstříc dálkám zákony Země nechá se vést v sargasovém tichu hlídajících hvězd.
Hodnocení: 3.33
(celkem: 10, počet hlasujících: 3)
(celkem: 10, počet hlasujících: 3)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Pocity se horkotěžko dostávají do slov a když už se daří, tak každý je pojme po svém...
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
No, buď volný verš, nebo vázaný. Pokud vázaný, tak by měl mít nějaký rytmus, ne tak rozházený a nepravidelný. Aby se to líp četlo :o)
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
První sloka na mě působí strašně napjatě, jako by skákající přes kameny. Naopak poslední sloka mi dodává jakýsi hledaný klid.
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Ještě dnes a naposledy… | Řeka | Pohledy | Letní | L´impression