Na třtinu žaluje rukama hladiny, přes slzy peřejí závidí lásku,
ve smutku moudrosti panenství neskrývá, zjizvená hrubostmi písku,
za zvuků vábivých v bělostnou rozstříkne se pěnu na skalisku,
nymfám maluje duhu zářivou, slunečním paprskům nablízku,
u tůní modravých k oddechu nechá se svést, kam nevede už žádná z cest,
napít k ní chodí se plachá zvěř, kdy krůpěje rosy do vlasů nechává si vplést.

Věřit chce v ušlechtilost dokonalé krásy, když vidí leknín kvést,
když v batiku podzimu hýřivě usíná, buzená sykotem praskotu ledů
pospíchá korytem, femme fatale se štítem kovaným ozvěnou kostelních zvonů,
do polí znavených, u planěk zlámaných dávno opuštěných sadů
objímá naději, chráněná ostychem projevit přízeň svou k němu.

Vzývaná touhami měsíčních milenců, přijímá svátost i jíl žárlivě střežíc nevinnost tančících víl,
rybářům do hlubin tajemství vkládá, ke dlaním mateřským klene se a vzdává,
zatímco modlitby poutníků v oblaka skrývá a promění je v déšť,
čistotu poznání, bez hranic zklamání samotou musí nést,
za klidné noci oklamat sobě srdce zkouší, marnosti oddává se pod vějířem modravých gest,
vstříc dálkám zákony Země nechá se vést v sargasovém tichu hlídajících hvězd.