Za stínem noci v předobrazech symetrie
směřuje v tanci skutečnost.
A skrze ní tep srdce vlije
do Absolutna zkušenost.
Udáváš času pevné kmity,
hlasem svým jako zvon.
Tak rozezníváš bity, Nefertity,
jsi mocnější než faraon.
Tvé tělo geniem loci je i není,
chrámovou lodí pro moře snů.
Čumíme po sobě jak dva cvoci,
vrženi ze skal zapomnění
do bouřlivých vln útesů.
Na ramenech Nilu v deltě dávnověku,
vášnivých rtech i v očích
zračí se Bódhisattva v rozkvětu
Tvých čarodějných veletočí...
Jsi krásně černá, temná,
charismatem svým záříš.
Jak noc pozvedáš mne ze dna
a všechny strachy boříš.
Královno honosných amuletů,
vladařko mocných dějin.
Ty seřizuješ křídla hvězdoletů
zpívajíc bohům hvězdných krajin - do zásvětí,
co do smrti mne zasvětí...
Až probudí Tvá víra slunce ,
omamnou vůni moří-řek,
zas propojí dva opačné konce
v jeden celistvý dlouhověk.
Pak závrať nad propastmi změní se
v nádhernou lásku našich dnů.
Jsi tolik krásná, Nefertity,
zhmotnělá z vlastních velkosnů.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Není cest | Mořeplavec Nekonečna | Výše a hlouběji | Poslední večeře | Fénix