Za stínem noci v předobrazech symetrie 

směřuje v tanci skutečnost.

A skrze ní tep srdce vlije

do Absolutna zkušenost.

 

Udáváš času pevné kmity,

hlasem svým jako zvon.

Tak rozezníváš bity, Nefertity,

jsi mocnější než faraon.

 

Tvé tělo geniem loci je i není,

chrámovou lodí pro moře snů.

Čumíme po sobě jak dva cvoci,

vrženi ze skal zapomnění 

do bouřlivých vln útesů.

 

Na ramenech Nilu v deltě dávnověku,

vášnivých rtech i v očích

zračí se Bódhisattva v rozkvětu

Tvých čarodějných veletočí...

 

Jsi krásně černá, temná, 

charismatem svým  záříš.

Jak noc pozvedáš mne ze dna

a všechny strachy boříš.

 

Královno honosných amuletů,

vladařko mocných dějin.

Ty seřizuješ křídla hvězdoletů

zpívajíc bohům hvězdných krajin - do zásvětí,

co do smrti mne zasvětí...

 

Až probudí Tvá víra slunce ,

omamnou vůni moří-řek,

zas propojí dva opačné konce 

v jeden celistvý dlouhověk.

 

Pak závrať nad propastmi změní se 

v nádhernou lásku našich dnů.

Jsi tolik krásná, Nefertity,

zhmotnělá z vlastních velkosnů.