ELEGIE
Kamenitá, prašná cesta, přerušená obzorem
na kraj nedojdeš, na kraj mezi nebem a zemí
V bělosti bílé postele se ztrácí svatební veselí,
v bělosti bílé postele se přivine smrt
ve své plnosti k nahému tělu
Odemykám dům, vcházím do vzpomínek,
kdy ještě čas neměl žádnou moc
a nepronásledoval ani nesoudil sám sebe.
Rozostřenost, když vidíš mezi dveřmi stát
první lásku, která již nejde dál,
to listování v náznacích tělesnosti,
ten mlčící křik uschlé koruny,
přeseknutých kořenů.
Do kropenky stéká krev za naši lhostejnost,
zpěněná řeka, do jejíž páteře se zaryl nůž vysychání,
Už nespatří své moře
Sám, v poslední dusné noci,
v zemi, nad kterou visí mraky,
jako odsouzení
Zmrtvýchvstání jara po předlouhé zimě
Ještě jsem neoněměl,
ještě vidím,
fyzicky cítím
vyhladovělé,
nenasycené,
rozpukané tváře lásek.
Blízkých
Neprobuditelných
Ztracených
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
ELEGIE | LONDÝN | DUBEN | MLČENÍ | JOM HA-ŠO