ELEGIE

Kamenitá, prašná cesta, přerušená obzorem
na kraj nedojdeš, na kraj mezi nebem a zemí
V bělosti bílé postele se ztrácí svatební veselí,
v bělosti bílé postele se přivine smrt

ve své plnosti k nahému tělu

 

Odemykám dům, vcházím do vzpomínek,
kdy ještě čas neměl žádnou moc
a nepronásledoval ani nesoudil sám sebe.
Rozostřenost, když vidíš mezi dveřmi stát
první lásku, která již nejde dál,
to listování v náznacích tělesnosti,
ten mlčící křik uschlé koruny,

přeseknutých kořenů.
Do kropenky stéká krev za naši lhostejnost,
zpěněná řeka, do jejíž páteře se zaryl nůž vysychání,

Už nespatří své moře

 

Sám, v poslední dusné noci,

v zemi, nad kterou visí mraky,

 

jako odsouzení

Zmrtvýchvstání jara po předlouhé zimě
Ještě jsem neoněměl,
ještě vidím,
fyzicky cítím
vyhladovělé,
nenasycené,
rozpukané tváře lásek.

Blízkých
Neprobuditelných
Ztracených