Slunce se pomalu k obzoru sklání,
Já však čekám na úplnou noc.
Nelíbí se mi mé počínání,
Mám však příliš malou moc
Zprostit se mého prokletí
Nemuset bloudit po nocích.
Čas zas pomalu poletí…
Sám můj život je pro mě hřích.
Věčnost musím žít ve chviličce,
Života se nezbavím.
Žíznivě sahám po lahvičce
S mokem rudým,krvavým.
Každou noc hladově vyhledat člověka,
Prvního paprsku děsně se polekat,
Jenom pro jediné staletí žít…:
Vždy,když se setmí,odejít pít.
Před křížem v pokojích
Dávám se na úprk.
Mé touhy ukojí
Jedině něčí krk…
Night cluby v okolí
Z mých účtů čerpají.
Nejvíc mě zabolí,
Že lidé se lekají
Nemůžou hledět mi hluboce do očí.
Každý se raděj za jinými otočí…
I přesto sedávám každou noc u vína,
Pokaždé mi kluci padají do klína.
Pak vždycky skončíme přitisklí u rohu,
Co však chci udělat…to mu říct nemohu.
Dřív než si všimne že jde „jenom“ o zradu,
Teplá krev pomalu teče mi na bradu.
Z hříšných myšlenek se zas jen hřích plodí.
Právě se z člověka nemrtvý rodí.
Nikoho zásadně předem nevarují.
„Nikdy už neumřeš.Tohle ti daruji.“
Nikdo však nechápe,co tím chci říct.
Nejde mi o to,že má nás být víc.
Kdysi jsem taky jen člověkem byla,
To než se mně ujala mocnější síla.
Naivní hrdinka,příběh,co vyprávím,
Skončí vždy obětí,zlým činem krvavým.
Nechci to dělat,však žízeň mě nutí.
I lidé můžou být opravdu krutí.
Bolest,co zažívám každou noc v levici.
Větší než kousnutí,většinou smrtící,
Nedá se srovnat s bolestí tělesnou,
Ti lidé už tolikrát ani nehlesnou.
Přesto si pozor dej,to ti teď radím,
Nejenom já ostatním vadím.
Zapadlých uliček se nemusíš bát,
To mezi lidmi bys měl pozor dát!
Nedej,prosím na různé pověsti,
Spoléhej na sebe,ne jenom na štěstí.
Snaž se být střízlivý,drž se spíš dozadu.
Nedělej ze sebe parádní návnadu…
Neskonči jako já,bojím se o tebe…
Potvory,totiž my,nechodí do nebe.
Hodnocení:3.5 (celkem: 7, počet hlasujících: 2)
Zobrazeno 22x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Nekonečný příběh | Tekutá | Narkoman | Fotosyntéza | DOMŮ