Smutná minulost

  

Když mi bylo zadáno téma o holocaustu, musela jsem se nejdříve podívat, co to vlastně znamená. V encyklopedii mají rovnocenný výraz pro vyhlazování, genocidu Židů, Rómů, nebo plánované zničení zvolené skupiny lidí. Slovo holocaust pochází z řeckého pojmu - úplně spálený a vztahuje se to k obětování ohněm. Ale to mi připadá, že je jen malý útržek všeho, co se dělo. Jediné slovo nemůže být jako ohromné ničení země, zabíjení lidí... Nedokážu si to představit, proto nebudu psát nic o faktech, ale jaký mám názor já.
Měla jsem možnost být v Terezíně. Funkcí terezínského ghetta byl sběrný a průchozí tábor, koncentrační tábor. Leccos mi to dalo, hlavně jiný pohled na tuto dobu. Byl to nezapomenutelný okamžik, právě proto se o něj dělím. Myslím si, že hodně lidem by tato třeba i hodinová návštěva prospěla. S tím souvisí nacionalismus, fašismus..., vědí vůbec, co obhajují? Nebo se jim líbí hesla a připadají si větší v tomto světě. Ať si odpoví každý sám, podle toho, jak to cítí. Koncentrační tábor překvapivě nevymysleli Němci, ale odpozorovali jej od Rusů, kteří na Sibiř odváželi své odpůrce.
Chtěla bych těmito větami říct, co si myslím při vyslovení zadaného slova.
Možná to pomůže, nevím, zkuste se zamyslet nad těmito otázkami.
Židé, v té době velmi zámožní a vzdělaní lidé, kteří se chodili modlit do synagogy, najednou museli nosit šesticípou hvězdu s nápisem Jude. A to jen proto, že nebyli árijská rasa. Svým způsobem ponížení, najednou byli jiní než normální lidé. Čím byli jiní, zvláštní, odlišní? Podívejte se kolem sebe. Kolik lidí má blonďaté vlasy a modré oči? Je jich moc málo, představa, že já i moji blízcí bychom se museli rozloučit s nadějí, že se setkáme... Naděje umírá poslední, ale u Židů byla bezmocná.
Nechci opomenout další skupiny, krom Židů, Rómy, kteří byli nuceni odejít do koncentračních a dále vyhlazovacích táborů. Hitler, vůdce nacistické strany NSDAP, tam posílal postižené a lidi s jinou orientací než heterosexuální.
Do druhé světové války bylo zavlečeno i civilní obyvatelstvo. Trpělo se nedostatkem potravin, nouzí. Ženy musely vykonávat práci v továrnách a na polích místo mužů.
Sběrné tábory byly jedním z míst, kde se shromažďovali a vybírali lidi, jejichž osud byl v rukou Německa, koncentrační tábory a poslední hrůzostrašná cesta bývala do vyhlazovacích táborů jako Osvětim, Majdalenek, Belzec, Treblinka nebo plynový tábor v Chelmnu.
Druhá světová válka byla válkou totální, 40 miliónů civilního obyvatelstva zahynulo při přestřelkách, bombardování nebo při otrockých pracích.
Mezi známými osobnostmi českých dějin, které byly uvězněny v koncentračních táborech, byl Ivan Klíma, který v Terezíně pobýval tři roky, nebo Karel Poláček, ale i další spisovatelé, malíři.
Každá válka s sebou nese velké ničení území, strádání, počty mrtvých... Jsou důvody k válce pochopitelné? Nechci, aby se historie opakovala, protože některé vztahy nejsou dořešené (Němci v Sudetách) a babičky, prababičky si toho prožily tolik, že ani já při vyprávění historek nemohu uvěřit, jaká se děla hrůza na nevinných lidech. Takové okamžiky byly v našich dějinách přespočet. Adolf Hitler byl rasista, nadřazoval nad všechny národy germánskou rasu, která měla být něčím lepším než ostatní.

Představte si malý, celkem přepychový domeček na okraji města. Majitel byl obchodník s realitami, kterému se vedlo dobře. Jeho manželka byla žena v domácnosti, neměla zapotřebí pracovat, starala se o desetiletého kluka, který byl živý, měl hodně kamarádů, byli mezi nimi i nežidi. Měl šťastné dětství. Co si taky takový malý kluk přeje? Auto, které dostal k Vánocům, kamarády, kteří byli pro každou hloupost, ale nikdo jim to neměl za zlé.
Najednou se vše změnilo... Lukáš, jméno chlapce, který byl zvyklý běhat i po večerech po venku, nemohl. Ale proč? Vždyť ostatní děti mohly. Nevím, co se v jeho hlavičce událo, ale najednou si večer umanul, že prostě půjde ven. Nikomu to neřekl, maminka by s tím nesouhlasila a tatínek byl věčně zaneprázdněn.
"Nic se neděje, proč se o mě pořád rodiče bojí?" myslel si Lukáš, když vesele hrál s kluky na babu. Každý večer chodil na obchůzku pán, vypadal zle, ale nikomu nic neudělal, tak ani děti ho nebraly na vědomí. Lukáš běžel, chtěl zapikat souseda, kterého viděl za dřevěnou chatkou, ale zakopl... Pán byl u něho jako první a snažil se mu pomoct vstát. Z ničeho nic ho pustil!
"Ty jsi Žid!" zvolal hrozivě pán.
Malý kluk neměl ponětí, proč se zlobí a ukazuje na malou šesticípou hvězdu na svrchním kabátě. Když pán viděl, že ten kluk se málem rozbrečel, zeptal se, kde bydlí. Malý kluk neměl sílu na odpor, přesně mu nadiktoval adresu a pán ho násilím dovedl domů.
Maminka vždycky chodívala otevírat dveře a ani dnes tomu nebyla výjimka, byla vylekaná, protože ona narozdíl od chlapce pravidla pro Židy znala. Chlapce poslala umýt se a chvíli byla u dveří, asi jí ten pán vyčítal, že Lukáš byl venku.
"Proč nemůžu být venku, když ostatní děti si hrajou? Proč nemůžu chodit do kina?" ptal se sám sebe chlapec, ubrečený, zatímco si myl ruce.
Ještě ten den mu matka vysvětlila, že kvůli náboženství a té hvězdě, kterou nosí, nemůže dělat to, co ostatní. Lukáš to stejně nepochopil, vždyť ani nemohl, malé dítě nemůže vědět, co jiní předkové mu uchystali tím, že jeho rodové kmeny byly povětšinou židovské, byl Židem i on.
Za nějakou dobu si zvykl, nikoho se na nic neptal, měl jen určité zákazy.
Po delší době tatínek nemohl mít kancelář s realitami, a tím pádem neměl žádný plat, museli se uskrovnit.
Bylo pondělí ráno, když zazvonil nějaký cizí muž, že prý pojedou na dlouhou cestu... Rodiče byli nezvykle zaražení, asi věděli, co se děje. Lukáš ne, stál tam a koukal se z jednoho na druhého. Měl za úkol si sbalit, vzít to nejdůležitější, takže autíčko zůstalo doma...
Nejeli sami, bylo tam tolik lidí, děti koukaly se strachem v očích... Na to se nezapomíná. Přijeli do terezínského ghetta, tehdy už jedenáctiletý chlapec byl stále u maminky, která byla tichá a utěšovala ho. Tatínka od příjezdu neviděl... Když po něm později pátral, nenašel ho...
Maminku mu také odvedli do vedlejší kasárny a on sám měl jít s jinými malými dětmi do studené místnosti, kde jich bylo moc. On, chlapec ze spokojené rodiny, se nemohl smířit s tím, že kousek, který byl jen pro něho doma, obývalo tady dalších patnáct kluků. I změny v šatníku, chodíval vždy elegantně, ale v době války nelze mluvit o nějaké módě. Každý musel přežívat. Ženské postavě vtiskla válečná doba mužské rysy, jako by chtěla naznačit, že ženy nastoupily na místa mužů, vojáků.
Dospělí lidé pracovali od rána do večera, neznali slovo odpočinek. Děti měly relativně režim uvolněnější, i když tahle formulace je děsivá při domyšlení, jak to vše skončilo. Zabavovaly se psaní básniček, jaké to tam je, co musí dělat, jak se cítí... Pracovaly na časopisech, nejznámější je z nich Vedem, i když každý dům vydával svůj. Hrály divadlo, operu Brundibár, která dávala do smutných dní trochu radosti a optimismu.
Pro děti a hlavně i pro hlavního hrdinu, Lukáše, bylo nejcennější, že kamarádi byli spolu. Nehádali se, naopak, pomáhali si, jak jen to šlo. A když už se tam nějaký spor našel, vždy se urovnal. Přátelství byla opravdu pro chlapce velká pomoc v takových velkých změnách. On miloval sportovní utkání, když patřil do nějakého kolektivu a mohl hrát s dresem, připadal si v těch chvílích neobyčejně šťastný, svobodný.
Samozřejmě to netrvalo dlouho, měl nařízeno spolu s ostatními dětmi jet někam do koncentračního tábora. Když to řekl matce, rozplakala se, nechápal ji, jen jí mumlal do vlasů, že se jednou sejdou a budou se mít moc dobře. Matka mu jen odpověděla, že ho má hrozně ráda...
Odjely do koncentračního tábora, kde měly jít do místnosti. Byla to plynová komora...
Myslím si, že dál už nemusím nic psát. Byla bych ráda, kdyby čtenářům běhal mráz po zádech, abych věděla, že se mnou souhlasí, že takový osud, nejen jednoho chlapce, je neblaží.
Omlouvám se, jestli detaily nejsou uvedeny, ale nežila jsem v té době a není v mé moci, aby to bylo vše správně, chtěla jsem jen poukázat na hrůzu lidského osudu, kvůli pouhému rodokmenu.
Kdybych tak mohla změnit názory neonacistů, kteří vykřikují hesla Hitlera, který jako vůdce může za tak smutnou minulost. Přála bych jim, aby se na chvíli zastavili a uvědomili si, co tím páchají, než bude taky pozdě... Je mi z toho smutno, ale jsem ráda, že se můžu nad tímto zamyslet, uvědomit si, co se stalo a jaký to má dopad. Jak jsem začala, tak i skončím...
Nechci, aby se historie opakovala...

Zobrazeno 9x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře