Hledám domov

  

Hledání domova
Jsem tu už jeden rok, ale pořád neopadl pocit cizince, ten, který se někam vkrade. Nevím, proč jsem si vybrala zrovna naši matičku stověžatou jako prozatímní bydliště, naštěstí jen na čtyři léta. Před rokem jsem ještě advent a Vánoce trávila u nás doma, ale tento rok se vše od základů změnilo - rodiče jsou rozvedeni, proto pro ně bylo lepší mi zaplatit byt i na Vánoce, pod záminkou, že tu určitě mám kamarády a velké stěhování je špatné na psychiku a za druhé, jsem velká holka, která se má osamostatnit a tato příležitost je pro mě velká - nesmím ji nechat odplout. Jak může holka ze střední být nezávislá? Určitě jsem na to skočila, bylo mi toho děsně líto, ale na druhou stranu - věděla jsem, že slovo "doma" pro mě znamená tímto krokem "Praha".
Školu zvládám, obchodní akademie není nic těžkého, proto i teď ležím na válendě pěkně otrávená. Město je pro mě jako noční můra. Takhle si českou Zem nepředstavuji ani v těch nejděsivějších představách. Je tu snad horší najít Čecha než jakéhokoliv občana jiné národnosti. A to mě mrzí.
Mám být smutná, veselá - plakat, nebo se smát? Vše by mělo opodstatnění, protože asi tak mně je po těle. Takový bezradný smích, kdy už nepomůže vůbec nic.
Pořád se převaluju na posteli s touhou alespoň hodinového spánku, ale pořád nepřichází a já čekám a čekám. V útlém dětství jsem počítala ovečky. Proč bych nemohla vzpomínat na dětství? To je moje nejblaženější vzpomínka.
Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí ovečka, čtvrtá ovečka, pátá ovečka..., dvaapadesátá ovečka...
Další den za mnou. V tom prokletém městě ani nemám sny, pomyslím si hořce s další myšlenkou na můj bývalý domov.
"Ahoj Pavlo, jak ty budeš trávit Vánoce?" zeptám se závistivě své kamarádky, o které vím, že bude s rodiči užívat pravého kouzla Vánoc. Jak šíleně jí závidím! Chtěla jsem ji pozvat do mého podnájmu, ale ona sama mi slíbila návštěvu, škoda, že až po Štědrém dnu. Přijdu si jak ta nejopuštěnější šestnáctiletá dívka na světě.
Na příští den mám naplánovanou procházku po Karlově mostě, který je moje nejmilejší památka ve městě smogu. Já vím, komentovala jsem, že nemám ráda Prahu, ale architektura a její památky mě uchvacují, kdyby se mohla doba vrátit o pět století, kdy Praha byla centrum Habsburské říše a byla tak nádherná...
Černý kabát a stejné barvy i kalhoty asi moc obdivu nenadělají, protože móda je tu jiná, než na jakou jsem byla zvyklá. U nás mě znali, bylo jim jedno, jestli mám na sobě tepláky, nebo kalhoty od známých značek. A tady vidím na sobě tolik opovržlivých pohledů. Jak vše je tu jiné!
Doma jsem ani nemusela očekávat sníh, protože jsem věděla, že vždy nasněží. Tady se o té břečce nedá vypravovat jako o sněhu ani s tou největší fantazií. Najednou si uvědomuji tolik věcí, které mi na Vysočině přišly jako naprostá samozřejmost. Navždy budu litovat návrhu jít do Prahy, obchodky jsou v každém městě! Jak jsem byla hloupá, že se tím něco změní, že změním svět a jak ho dobudu. Na mě tu čekali, to je fakt. Stačí, když si představíte jehlu v kupě sena, to jsem právě já! Lidé do mě vrážejí, nestojím jim ani, aby uhnuli o dva kroky doleva. A to jsou Vánoce! Z každého média na nás chrlí reklamy, poutače na vánoční čas, všude se říká, že zimní svátky jsou svátky hlavně klidu, míru a lásky. Ale proč nevidím žádné úsměvy? Ve tvářích je vpsán stres, nepohodlí, práce, problémy..., stojí to za to?
V naší vesničce se 23. 12. jakoby zastavil čas. Bylo mi jedno, jestli sousedé berou smrk z lesa načerno, nebo za něj dali šest stovek. Šlo o atmosféru, kdy nikdo nikam nespěchal, vlastně ani nemohl, protože technika jednadvacátého století, jako byl třeba pluh, k nám nikdy nedorazila, a když už, tak jen hlavní tahy. V tom bylo to kouzlo, ale pohled z mého okna na ulici je bezútěšný. Všude blikající světélka, která mají navodit atmosféru Vánoc. Kýčovité stromky, hvězdy a jiné opravdu vánoční věcičky. Každý se snaží prodat co má, proto nemůžu mít za zlé Vietnamcům jejich kýčovitost. Tedy, stejně to lidé kupují a hlavně ukazují své výtvory v oknech. To mi na náladě nepřidá.
Zastavím se před trafikou, povídám si v duchu pro sebe, protože jsem si už zvykla na komunikaci jen se sebou. Asi si koupím nějaký dívčí časák, sice v tom nic není, nemám na něj moc dobrý názor, ale ostatně lepší číst si fráze než brečet nad svou situací.
Vedle mě si zrovna pán středních let kupuje známý bulvár. Líbilo se mi, jak to okomentoval, protože to se jen tak nevidí. Řekl: "Jeden Blesk, manželka zase potřebuje vědět, jak to dopadlo s naší Helčou Vondráčkovou; člověk by nevěřil, jak taková hvězda mých let se změnila k nepoznání." Zaplatil požadovanou částku a šel si, zase tím svým pomalým tempem. Ten člověk mi byl sympatický hned, takový, kterému nic neuteče a on ví, že svůj život prožívá, ne jen probíhá.
A bulvár? To je taky skvělá kapitola. Nemůžu uvěřit, jak se můžou kupovat takové, někdy až vymyšlené hlouposti. Každý si radši zaplatí za drb než za fakta - ověřená. Začínám se dnešní doby bát, všechno mi připadá opačné. Změněné hodnoty, u kterých je lepší vědět o největší star, než o tom, co se stalo za katastrofu, kolik lidí umřelo a jaké to má důsledky. Smrt už nikoho nezajímá, pokud se vás zrovna nedotýká. Jste IN, když víte, kdo s kým, kdy a proč.
Dnes mám náladu pod psa, přemýšlím nad věcmi, které mi optimismu nedodají! Začnu myslet nad smyslem dnešního života a můžu si jít skočit, třeba zrovna do Nuslí.
"Uááá!" zařvala jsem z plných plic, když kolem projelo honosné auto. Asi nějaký politik. To je vlastně další věc, na kterou jsem nebyla zvyklá. Když jsem někoho viděla v televizi, nebylo pro mě možné, abych si myslela, že ho někdy spatřím. Tady normální věc. A je pravda, že mi to vzalo názor o tom, že herci, zpěváci, politici a jiní prohnaní médii jsou nedostižitelní.
Z toho poznání se mi chce plakat, zlatá vesnička, začínám chápat, když se o panelákových domech zmiňují lidé jako o kotcích. Jinak se ani nemůžou tak výstižně popsat. Doma jsem měla tolik koníčků - malování, čtení, sport, procházky se svým psem, povídání si u táboráku v létě s kamarády, v zimě koulovačka, sjíždění svahu na čem se dalo a co měl každý při ruce. Takže jsme používali pytel vycpaný slámou, boby, sáňky, na které se mohli vejít jen tři osoby, ale nás se tam namáčklo minimálně čtyři i pět lidí. A přitom byla sranda.
Tady bych se nejdřív musela přihlašovat do nějakých kroužků, kde by nás bylo víc než dost a stejně bych se cítila jako někdo, kdo tam vůbec nepatří.
Vesnice není taková, jak si ji každý představuje - dědinu, kde lišky, popřípadě slepice dávají dobrou noc. A ani nechci tímto říci, že technika nedospěla až do té nejposlednější vesničky, právě, že ano, ale není to vždy jen v pozitivech. Lidé, kteří od sebe bydlí pár kroků, si zatelefonují s otázkou, jaké počasí je tam u nich. I já jsem možná takto tím deformována.
V té chvíli, kdy přemítám dobré a špatné stránky vesnice versus město, napadne mě spásná myšlenka. Pojedu domů, tady už škola skončila a z domu mě nemůžou vyhodit, pořád jsem a budu jejich dcera.
Zamkla jsem zámek, naházela pár nezbytných potřeb do batůžku a vyrazila. Vlak mi jel hned a ani jsem nevnímala nudu ve vlaku, myslela jsem pořád na to, jak to tam teď asi vypadá.
Nemohla jsem popadnout dech. To, co jsem viděla, nebylo největší potěšení. Blikající světélka v oknech podle módy vietnamské, sněhu velmi málo, ale ten, který tam měl být, byl stejně stažen, aby projeli lidé s auty do práce.
Sousedka mě zdravila spěšně, protože mě stačila upozornit, že chvátají do nově otevřeného supermarketu, kde mají ceny o deset procent menší. Hned jsem litovala zdejší prodavačku, vždyť do této doby ji měl každý rád, a jen kvůli dvěma kačkám ostatní plácají stovky za benzín, nepochopitelné myšlení. Alespoň pro mě.
Překvapilo mě vše, co jsem viděla jen ve městě. Vše se tak neuvěřitelně změnilo, rychle jsem zahnala slzy, které se mi tlačily do očí, s tím, že co jsem si vysnila, zidealizovala, je v nenávratnu.
Vešla jsem obvyklým způsobem do domu, v domě byla mamka, které taťka dům nechal a odstěhoval se. Z obýváku - z NAŠEHO obýváku vyšel cizí pán s roztomilou holčičkou. Kdyby to nebylo zrovna u nás, určitě bych si s ní rozuměla - takhle ne!
Pochopila jsem, že i můj pokojíček není můj. Nově jsem pochopila další důvod, proč jsem v Praze a proč mi ten návrh rodiče nevymlouvali. Nejsem naštvaná, chtějí začít žít nový život, bez restů, kterým jsem v této situaci já.
Maminka mě zdržela, přespala jsem u nich, popřála k Vánocům a šťastně odcházela na vlak. Ano, čtete správně - šťastně, protože jsem otevřela oči a vidím, že nejen město má svá negativa, ale vesnice je začíná v tomto dohánět. Mrzí mě to tím víc, že musím znovu budovat svůj domov, ale já to určitě zvládnu.
Na tomto světě je mnoho negativ, těch, kterých si nevšímáme, ale jsou tu. Kam se vytrácejí svátky? Kde jsou všechny tradice?
Jsem vyrovnanější, než jsem byla kdykoli jindy. Odemykám byt a přitom musím vykřiknout: "Naštěstí, že už jsem doma, jsem tak ráda!"
A to je pro mě začátek něčeho nového, obzvláště těžkého, ale všechnu moc držím já. A budu se snažit s ní nakládat zodpovědně...

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře