3 002 autorů
Ctnost je ve společnosti nejednou jen popíráním přírody.
[Prudhomme] Další >>
Se štěstím opatrně, Martine.
Déšť měnil ulice města v koryta říček – pršelo už druhý den. Martin seděl na lavičce pod střechou nákupního střediska. Toužebně se díval skrz prosklené dveře dovnitř. Chtěl se ohřát, pokud mu to štěstí dopřeje, tak i něco získat od lidí, kteří se nad ním slitují a obdarují ho penězi nebo jídlem. Jenomže tam byl On; hlídač, jenž ho už po druhé vyhodil ven. Martin neměl povahu ani postavu zápasníka, pokaždé když došlo k boji, tak z něho utíkal: V práci, v manželství, s vlastními dětmi. Raději přiznal porážku a odešel, než aby za sebe bojoval. Sledoval hlídače s nadějí, že odejde na jídlo nebo ho někdo vystřídá – za celou hodinu se nic takového nestalo, místo toho se On na něho každou chvíli podíval s nevraživým pohledem. Martin tušil, že kvůli němu nikam neodejde. On jistě patřil k těm typům lidí, kteří nenávidí slabé jednotlivce. Pravděpodobně to vycítí, zřejmě je využívá vlastnímu uspokojení možná i pocitu nadsamce; „svaly by na to měl,“ řekl si pro sebe.
Martin se třásl zimou. Děravý svetr spolu s tepláky ho moc nezahříval. Za celou dobu si ho zde všimly pouze dvě starší ženy, od kterých dohromady dostal dvacet osm korun. Seděl na mokré dřevěné lavičce, třásl se, vztekal se, smutnil i litoval svého života zároveň, dokud se On nevystřídal s jiným hlídačem. Martin znervózněl, štěstí se na něho usmálo, ale stejně tak rychle i zamračilo; hned si toho nevšiml, protože v davu lidí uvnitř se mu podařilo hlídače několikrát do minuty ztratit z dohledu, On se blížil k východu. „A jsem v prdeli,“ řekl si v duchu, „jde mě zmlátit nebo vyhodit.“ Martin se nepohnul, neměl kam utéct, do deště se mu odejít nechtělo – čekal. Hlídač vstoupil ven. Nasměroval si to přímo k Martinovi. Vytáhl dvě cigarety z pouzdra, jedno si vložil mezi rty, tu druhou mlčky nabídl i jemu. Martin si vylekaně vzal, bál se odmítnout. On oběma zapálil, sedl si vedle něho, vyfoukl kouř z úst a řekl: „Omlouvám se ti, nechtěl jsem tě vyhodit, ale je to nařízení ze shora…, jsem tam pod kamerami.“
„C-cože,“ zeptal se zmateně Martin.
„No jo Martine, jsem v jádru hodný člověk.“
„Počkat! Jak to že mě znáš?“
„Protože tě hledám už dva měsíce. Před čtrnácti dny jsem tě konečně našel. Zjistil jsem, že často chodíš sem, tak jsem vzal práci hlídače a čekal. Dneska jsi se objevil. No, hledal jsem tě protože…, do hajzlu, ty jsi můj nevlastní brácha z tátovy strany.“
„Vážně? Jak jsi to zjistil?“
„Úplně jednoduše, jsem soukromý detektiv a jsem stejně jako ty z děcáku, tak jsem pátral po našem původu, dozvěděl jsem se o tobě i o tátovy, ale ten už je mrtvý stejně jako moje máma.“
Během několika minut, při nichž se Martin zvědavě vyptával na podrobnosti, kterého napadaly, On – Dobromysl Vodička, jakmile se dozvěděl jeho jméno, měl co dělat, aby se nezasmál, protože s jeho kulturistickou postavou si to nedokázal spojit, ho pozval k sobě do pronajatého bytu na jídlo. Martin tuhle nabídku nemohl odmítnout, protože mu v břiše už pár hodin zběsile kručelo. Vstali, odešli na parkoviště, kde chvíli bloudili v záplavě všech možných aut. Když našli to, které hledali, nastoupili do něj. Odjeli mimo centrum města k sídlišti panelových domů. Pršelo stále, ale Martinovi to v tuhle chvíli nevadilo, cítil se nadšeně z myšlenky, že se konečně nají a bude v teple; „možná ho tam nechá i přespat,“ pomyslel si. Když Dobromysl zaparkoval auto u cesty, vystoupili do deště ven. Rychlým krokem spěchali k nejbližšímu domu, kde se po chvilce svezení výtahem dostali do jeho bytu. Dobromysl zamknul dveře, klíč si dal do zadní kapsy a bez čekání ihned řekl: „Tak tě tu mám…, víš, já jsem kecal, nejsem tvůj brácha, jenom jsem si zjistil pár informací o tobě, abych tě dostal ke mně domů. Nesnáším bezďáky. Několik jsem jich už zabil, teď to budeš ty, Martine. Jste jak příživnický paraziti na normálních lidech.“
Martin se vzpamatoval docela rychle. Během několika vteřin si uvědomil, že vše se mu jako vždy obrátilo k horšímu – možná dokonce zemře. Udělal to, co dělal neustále, utekl. Vběhl do místnosti před ním, kde hned poznal, že je v kuchyni. Odtud žádné východy nevedly, ocitl se v pasti. Dobromysl nikam nespěchal, přišel běžným krokem za ním. Martin couval k ledničce, když do ní narazil, zjistil, že obklíčený mužem nemá kam uniknout, promluvil: „Nech mě žít, odejdu z města a nikdy se tu neukážu,“ doufal přitom, že se nad ním Dobromysl slituje.
„Nejdřív tě zmlátím, ať si trochu užiju, potom tě podříznu jako vepře, nic jiného nejsi,“ řekl Dobromysl. Martinovi to ve vypětých situacích nikdy moc nemyslelo, ale teď přesně věděl, co má udělat, měl to přímo před nosem – Dobromyslova slova ho k tomu nápadu přivedla. Na kuchyňské lince zahlédl velký nůž na maso, rychlým pohybem se ho zmocnil a stejně rychlým pohybem ho zarazil muži před sebou do břicha. Ten zavrávoral. Spadl zády na podlahu. Martin poodešel co nejdál od něho, Dobromysl se nesnažil vstát, pouze se posadil a opatrně se opřel o ledničku. „Cos to kur…, to bolí. Do prdele, proč tohle?“
„Chtěl jsi mě zabít, ale já jsem se chtěl jenom dobře najíst a ohřát. Cítit se chvíli šťastný jako před čtyřmi lety.“
„To j-já vím. Jenže nechtěl jsem…, to nebyl můj nápad, ach bože,“ Dobromysl se odmlčel, aby se nadechl a nabral trochu sil.“
„O čem to mluvíš, co se děje?“
„To tvoje dcera. Jsem soukromý detektiv, to j-jo, ale ne v-vrah. Chtěla, abych tě našel, p-pro-protože máš za měsíc narozeniny, ale měl jsem tě k smrti vyděsit za to, že jsi od nich odešel…, chtěla ti do hajzlu pouze pomoct.“
Martin mlčel, díval se na muže, který tu zřejmě umíral, a přitom vnitřně bojoval s myšlenkami; nevěděl, jestli mu má věřit, utéct nebo mu pomoct a zavolat záchranku. Z jeho představ ho vytrhl zvonek, který se rozezněl bytem.
„To je tvoje d-dcera, p-poslal jsem ji z-zprávu v práci,“ řekl Dobromysl.
Martin přemýšlel, po několika desítkách vteřin si byl jistý, co teď udělá. Vyžádal si od Dobromysla klíče, který mu je s námahou hodil k nohám. Sebral je a odešel otevřít dveře na chodbu, stála tam jeho vlastní dcera s cizím chlapem. Na vteřinu se zahleděl do její tváře – „Vyrostla…, zkrásněla,“ pomyslel si, ale hned na to si prorazil cestu mezi nimi a utíkal pryč po schodech, kde se okamžitě ztratil z dohledu; jeho kroky se ještě chvíli ozývaly chodbou.
Konec
Zatím žádné hodnocení
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Obvykle je soustředěna na jednu dějovou linii – povídka má od počátku své existence tendenci ke sdružování do cyklů.
Hlavní postavy se nikdy nemění (povahově).
Většina povídek končí pointou.
Význam vzrostl vlivem kritiky realismu. Ve 20. století patřila povídka k nejrozšířenějším žánrům na světě.
Omezený záběr životní reality určité osoby.
kvalitní komentář (0)kvalitní komentář (0)Ahoj, to On je jmeno, jak si ho pojmenoval Martin. No, muzu se na to podivat..., ale to je to vazne tak spatne?
kvalitní komentář (0)Reakce: Narcis Půlpán 
2.7.2018, 10:02Govride, nenapsal bych, že je to vysloveně průšvih, ale dobré to taky není. Spousta zbytečných vět, spousta slov navíc, stylistické i gramatické chyby. Nekonzistentní jazyk - tu hovorový, tu expresivní, tu spisovný. To ubírá na uvěřitelnosti.
Za mě nemusí mít povídka nutně vtipnou pointu. Může mít i otevřený konec, proč ne. Jenže když vykreslíš Martina jako někoho, kdo celý život před něčím utíká, těžko věřit, že se odhodlá k tak razantnímu činu.
Pro mě tahle povídka prostě nefunguje.
kvalitní komentář (0)Reakce: Govrid 2.7.2018, 10:11No, Martin byl zahnany do kouta, neco udelat musel...., jinak chapu a dekuji.
kvalitní komentář (0)Reakce: Frida 
2.7.2018, 11:40Vtipná pointa byla nadsázka, Narcis má pravdu, může vyznívat třeba do ztracena, sama to občas použiji...ale myslím, že ta "uvěřitelnost" je důležitá, také jistá kultivovanost slov...čti dobré povídkáře a uč se...takhle mám pocit, jako bys již dlouho přešlapoval na místě, snad jen Andrea byla trochu lepší.Třeba tato věta je jako pos komiksové bubliny:
Na kuchyňské lince zahlédl velký nůž na maso, rychlým pohybem se ho zmocnil a stejně rychlým pohybem ho zarazil muži před sebou do břicha.
O téhle to směle napíšu taky:
Martinovi to ve vypětých situacích nikdy moc nemyslelo... vypjatých...a tím, že tohle napíšeš, se nezbavíš toho, abys takový čin nějak vysvětlil, je to tvoje povídka a ne Martina, kterému to "moc nemyslelo"
))Když píšu delší povídku, pracuji na ní dejme tomu minimálně měsíc, denně třeba hodinu.Ven pustím až "odleželé" dílko. Musím mít dopředu promyšlený děj a pak tomu dávám nějakou formu. Je to celkem náročné /pokud člověk není J.London nebo K.Čapek/, napsat kloudnou povídku!
kvalitní komentář (0)Reakce: Narcis Půlpán 2.7.2018, 15:07Nadsázka... Kam na mě s takovými věcmi. Jako bys nevěděla, že nemám smysl pro humor a beru se vážně (jsem přece Narcis). Zeptej se Patricie, ta mě má přečtenýho.
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Blues stárnoucího listu | Tanec | Šesté přikázání | Mimo město | Andrea