Andrea

Po dlouhé době mě napadla tahle krátkost..., tak snad se někomu bude líbit. Přeji pěkné čtení.


Autor: Govrid, 27.6.2018, Povídky

  

Andrea

Nic neříká; už zase uklízí, utírá prach, pucuje koupelnu, vytírá podlahu, ale za celou dobu si pro mě nenašla ani jedno slovo. Naštvala jsem jí, když jsem jí řekla, že dnes vstávat nechci – vzala jsem si dovolenou a z postele se nepohnu. Otočila jsem se na bok. Chtěla jsem usnout, jenomže sluneční den mi v tom vtíravě bránil. Takže jsem pouze ležela a pozorovala své identické dvojče Andreu, jak energicky bojuje s kusem červeného hadru proti prachu i špíně z horních polic na zdi. Nikdy jsem nepochopila, proč nás otec pojmenoval naprosto shodně, jako by nestačilo, že jsme si na chlup podobný. Celý život se mu to pletlo, jenom matka nás rozeznala, a to mi vždy bylo záhadou, jak to dokázala. Čas mi splynul do nekonečné smyčky, takže jsem si špatně uvědomovala, kolik minut, hodin anebo dnů uběhlo, když na mě Andrea promluvila – snad půlhodina.

„Rozešel se s tebou, ale život jde dál, tak vstávej a pojď se najíst.“

„Nemám hlad, chci tu jenom ležet…,“ zarazila jsem se v půli věty, protože se ke mně donesla vůně pečeného masa z kuchyně, ta potvora ví, že pečínku miluju a snaží se mě nalákat. Marně, dnes toužím jenom ležet v posteli. Znova jsem upadla do bezčasové zóny, pozorovala jsem přitom okno v našem bytě v šestém patře panelového domu. Letní den stále dával o sobě najevo. Cítila jsem vnitřní bolest, protékala mi tělem a hromadila se mi v hlavě – čím více jsem trpěla, tím více se mi mlžil okolní svět. Asi jsem upadala do spánku. Neusnula jsem, stále jsem sledovala Andreu, o něco více rozmazanější než předtím, přerovnávala nám oblečení ve skříni. Musím přiznat, že i když jsme se podobaly fyzicky, povahu jsme měly každá jinou. V den, kdy se rozdával charakter, ona obdržela pracovitost, dobrosrdečnost, optimismus, smysl pro humor a vždy měla dobrou náladu, za to, co já jsem líná, občas drzá i zlá, pesimista a věčně deprimovaná. Bolest zesílila, ale víčka mi ztěžkla – konečně jsem usnula.

Věděla jsem, že spím, jenomže…, ke spánku se to přirovnat nedalo. Stále jsem jasně viděla naši ložnici a svého bývalého kluka; stál uprostřed pokoje v objetí s Andreou – líbali se. Naštvala jsem se, spolu s bolestí teď mnou projížděl vztek. Snažila jsem se vstát, ale nešlo to, mohla jsem je pouze sledovat. Chtěla jsem na ně vykřičet všechny nadávky, na které jsem si byla schopna vzpomenout, ale hlas mě opustil – vzdala jsem to. Andrea se v tu chvíli na mě otočila a mlčky přilehla vedle mě, podívala se mi do očí a řekla dvě slova: „Probuď se!“ Otevřela jsem oči, to, co jsem uviděla mě vylekalo a nebojím se říct až k smrti. Opatrně jsem se posadila, celé tělo mě bolelo. Žluté povlečení i pyžamo se mi barvilo do ruda mou krví, která mi tekla z ruky ze zápěstí. Rychle jsem se podívala na hodiny na nočním stolku, což mě stálo spoustu síly, uběhly sotva dvě minuty od mého spánku. Do ložnice vstoupila Andrea a konejšivě mi řekla, ať zavřu oči a spím, pro tentokrát mé lepší dvojče vyhrálo – poslechla jsem, vždyť dnes jsem si vzala dovolenou.     

Konec

Zobrazeno 9x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Frida 27.6.2018, 19:30

Govride, ode mne jsi "malý rozbor" obdržel na sousedním litwebu. Připojuji známku 3.
Vybírej si náměty ze života, třeba z tvého studentského prostředí...to je má rada - co znáš, o tom se lépe píše.

kvalitní komentář (0)

Reakce: Govrid 27.6.2018, 19:54

Ahoj, děkuji, obdržel a těch rad se držím.



kvalitní komentář (0)Reaguj >>