Zatmění
Bum! Bum! Bum! Těžké dešťové kapky dopadaly v chaotickém rytmu na střešní okno auta, v jehož útrobách seděli dva lidé. Déšť vytvářel silný hluk, ve kterém se sotva dal zaslechnout zděšený křik ženy, jež se snažila vzbudit svého bratra vedle sebe: „Vstávej, no tak už vstávej.“ Přitom s ním cloumala ze strany na stranu. Tma kolem ovládala svět a bránila hvězdám, měsíci i slunci ve svitu.
„Co se děje,“ zeptal se právě probuzený muž.
„Nevím přesně, nabourali jsme.“
„Tak posviť mobilem.“
„Je vybitý, zkoušela jsem ho. Proč sis ten svůj musel zrovna dneska zapomenout doma?“
„Počkej, já mám vlastně zapalovač.“ Muž vytáhl z kapsy zapalovač a škrtl jim. Rozhořel se malý plamínek, v jehož mihotavém světle se za čelním sklem objevil strom, o který se opírala celá přední část auta.
„Proč je tu tma,“ zeptal se muž, „to tu stojíme několik hodin?“
„Pár minut, pořád jsem vzhůru, ale nevím, proč začala noc.“
„Vždyť jsme jeli odpoledne a…, asi jsem usnul.“
„Já si pamatuju, že než jsme nabourali, na chvíli jsem zavřela oči a chránila si obličej rukama. Když jsem se potom podívala, byla už tma.“
„Hm, můžeš chodit? Nemáš nic zlomený? Já myslím, že mi nic není, jenom mě trochu bolí zápěstí a koleno.“
„Asi ne, necítím, že by mě něco bolelo…, jako že necítím žádnou zlomeninu. To poznám, přece jsem měla zlomenou nohu.“
„Tak jdeme! Podíváme se ven.“
Za doprovodu plamínku šla žena s bratrem podél silnice, která vedla k městu a k jejich domovu, kam oba dva měli namířeno ještě před tou autonehodou. Cestou se snažili marně zastavovat auta, jež okolo nich projížděla bez povšimnutí – až na jedno, které zastavilo; řidička je skrz otevřené dveřní okno vděčně pozdravila a nabídla jim, že je sveze do města, kam měla namířeno i ona, což nadšeně přijali.
„Já jsem Jitka, když už spolu jedeme.
„Ještě jednou děkujeme za svezení, jinak já jsem Stáňa a tohle je můj bratr Martin.“
„Takže vy dva nevíte, co se stalo? Že by zatmění? V rádiu taky nic neví, ale všude si myslí, že to je zatmění.“
Oba současně zavrtěli hlavou – Jitka hned pochopila, že oni o tom rovněž nic nevědí. Stanislava pověděla vše o jejich nehodě a proč se ocitli na silnici.
„Já abych řekla pravdu, jsem se docela vyděsila, když začala tma. Zrovna platím na benzínce, vylezu ven a divím se. Hned jsem startovala a vyjela domů, mám z toho špatný pocit, být sama venku – bojím se takových věcí.“
Když konečně dorazili do města, Jitka zastavila u vlakového nádraží, kde Martin i Stanislava opustili její auto a rozloučili se spolu. Odešli směrem do centra. V domnění, že pouliční lampy budou svítit, Martin během jízdy schoval zapalovač do svého batohu, ale teď ho musel vytáhnout a použít – lampy nesvítily, pouze z okolních domů se z oken řinula nažloutlá barva světel z rozsvícených lustrů a lampiček. Než přišli do centra, měli rozhodnuto, rozdělit se z něj a odejít do svých domovů, ale to se jim nepovedlo, jakmile spatřili přeplněné náměstí lidmi; ihned si vzpomněli, že se zde konají farmářské trhy. Chtěli přes náměstí jít dál, jenomže se nedostali skrz natlačený dav panikařících lidí – povedlo se jim zastavit důchodce, který právě vybíhal pryč od davu: „Co se tu stalo,“ zeptala se Stanislava.
„Ty lidi…, hromadně zkolabovali. Spousta lidí…, najednou padli na zem a jako by se začali dusit, někdo je musel otrávit. Jsou asi mrtví. Tady já rozhodně nezůstanu, neshledanou.“
Vrátili se proto cestou zpět a celé náměstí obešli. Šli zcela klidnou ulicí, kde občasně míjeli spěchající lidi, kteří na ně rychle pohlédli, zkoumavě si je změřili a zmizeli z jejich dosahu. Oba dva cítili potřebu schovat se před světem doma v bezpečí a dnešní odpoledne přenechat zítřejšímu dni. Po delší části cesty na ně vykoukla pizzerie na protějším chodníku, kde veliký modrý nápis PIZZA ITALIANO lákal kolemjdoucí lidi, a pod ním ceník nabízených pizz, k návštěvě. Stanislava se zastavila, prosebně se podívala na Martina, který se taktéž zastavil a zeptala se ho, jestli nechce jít na Pizzu, měla hlad.
„Nevím, nechce se mi, teď se chci hlavně dostat domů a zavolat odtahovku.“
Stanislava se zamračila, rozhodla se bratra přemluvit, což uměla skvěle, nechtěla jít sama, bála se dnešního dne i vzpomínky na pomačkané auto, které na ně opuštěné čeká na poli, až ho odtahová služba zachrání. Povedlo se jí to, až když Martinovi připomněla, že naposledy jedl ráno – souhlasil. Právě se chystali přejít přes přechod, ale v tom Stanislava ucítila tupý náraz do zad a kdyby jí Martin zavčasu nechytil, jistě by spadla na zem. To do nich narazila utíkající žena, která se teď zmateně omlouvala: „Promiňte…, promiň…, Martine, Stáňo to je náhoda, kde se tu berete?“ Stanislava odpověděla a okamžitě Jitku obdarovala stejnou otázkou.
„Bydlím zrovna tady u pizzerie, jak je ten dům. Omlouvám se, spěchala jsem a neviděla jsem vás, to víte, už chci být doma.“
Stanislava na nic nečekala, nabídla Jitce, aby šla s nimi na jídlo: Jitka její nabídku nadšeně přijala. Odešli spolu všichni tři. V pizzerii se za pultem mezi sebou bavili dva prodavači; starší muž a mladší žena. Poslední zákazník právě odešel, takže stoly a židle dýchaly atmosféru osamělosti, než jej využila trojice. Po domluvě, co si dají k jídlu, se Martin chystal objednat, ale sotva řekl jedno slovo, muž za pultem padnul na zem. Začali se ozývat zvuky chroptění s dušením. Žena prodavačka nevěděla, co má dělat, a proto hystericky volala o pomoc. Martin se přehoupl přes pult, přiklekl k muži, podíval se, zdali nemá zapadlý jazyk – neměl, takže ihned začal s umělým dýcháním. Muž se dusil stále, nemohl popadnout dech; rukama lapal ve vzduchu a každou chvíli se chytal bundy Martina, toho ještě napadla spásná myšlenka, že mu něco mohlo uvíznout v krku; muže zvednul, aby mu provedl Heimlichův zákrok, ale už bylo pozdě – chroptění i rdousivé zvuky utichly, zemřel. Martin muži zkusil nahmatat tep, ale žádný neměl. Žena prodavačka se rozplakala. Jitka mezitím zavolala na pohotovost ze svého mobilu, kde po zjištění rychlých informací, operátorka slíbila, že na místo vyšle záchranný vůz. Trojice zůstala s plačící ženou, kterou se snažila utěšovat. Vyčkávali.
Záchranná služba po chvilce přijela ve svém voze, čtyři muži vystoupili z auta a trojice jim šla naproti. Než však k sobě dorazili, muži padli na zem. Trojice poznala ty dusivé i chroptící zvuky; teď ale o čtyřnásobek zvětšený. Přispěchali k nim a snažili se jim pomoct, jenomže jejich snaha neměla dobré výsledky – muži zemřeli.
„Co tohle má znamenat, Martine,“ zeptala se Stanislava.
„Nevím, nelíbí se mi to. Zavolejte zase někdo záchranku.“
Jitka instinktivně sáhla rukou do kapsy džínů, aby z nich vytáhla mobil, ale zjistila, že ho zapomněla uvnitř Pizzerie. S omluvou se vrátila zpět. Martin pohlédl na Stanislavu; vyděšeně se dívala na povalující se mrtvé muže na chodníku i na hlouček mladých lidi, kteří právě šli na druhé straně chodníku – nezastavili se, jenom lhostejně pokračovali dál ve své cestě. Oči se jí topily v slaných slzách, jež sebou odnášely všechny dnešní události, které prožila, stékaly po jejich červených tváří a dopadaly na její oblečení. Martin chtěl něco říct, ale nenapadla ho žádná slova, jež by setru utěšila. Vstal, aby jí nabídl papírový kapesník, který si nestačila od něho vzít, protože se sesunula k zemi. Pláč se okamžitě změnil na dusivé a chroptící zvuky – na prázdno lapala ve vzduchu s rukama. Stanislava se snažila přežít, ale přitom tušila, že pokusy jejího bratra o záchranu jsou zbytečné. Zemřela. Jitka spolu se ženou prodavačkou zahlédly skrz prosklenou výlohu, co se děje na ulici, přiběhli k Martinovi. Seděl vedle mrtvé sestry, držel jí za zápěstí, ve kterém se přes klidné řeky krve už žádný pravidelný tikot srdce nepřenášel. Vzhlédl k obloze: Z ničeho nic se objevilo slunce, které právě zapadalo a ulici znovu zahalovalo do tmy. Pouliční lampy i měsíc s hvězdami svítily.
Martin uskočil a Jitka s ženou prodavačku se přitom lekly. Nevěřili svým očím, neboť mrtvá těla na chodníku právě vstávala. Zdálo se, že obelhali smrt tím, že předstírali spánek, ale Martin věděl jistě, že nikdo z nich nespal. „Jsou mrtvá! Jsou mrtvá!“ Opakoval si nahlas. Oživené mrtvoly se teď zmateně rozhlédli po okolí.
„Stáňo,“ zvolala Jitka, „ty žiješ.“
„Promiňte, my se známe? Kdo jste? A kde to jsem?“
Konec
Zatím žádné hodnocení
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
dveřní okno vděčně pozdravila místo vděčně třeba srdečně...ona jim přece zastavila, tak vděčně to nemohlo být...
se z oken řinula nažloutlá barva světel ---řinula je příliš - normálně svítila
Stanislava se zamračila- tato věta je složena asi z osmi...rozdělila bych ...
židle dýchaly atmosféru osamělosti - stačí židle dýchaly osamělostí
Začali se ozývat zvuky chroptění s dušením - začalY
jež by setru utěšila - seStru
Celkově mne na povídce nic nezaujalo, promiň...
kvalitní komentář (0)Taková tma neexistuje a proto je to fantasy, smyšlené, vděčně pozdravila, protože narazila na společnost, sama se bojí. Jinak děkuji za přečtení i komentář, ne každému se líbí všechno, ani mě ne.
kvalitní komentář (0)Reakce: Frida 
27.11.2017, 10:21Vím, že je to fantasy - ale není to tak přesvědčivě napsané, abych uvěřila...tak jsem to chtěla říct...
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Andrea | Blues stárnoucího listu | Chtivý podzim | Šesté přikázání | Vládkyně