Posledních 48 hodin
Ač ne zrovna šťastný příběh, přesto psán pro chvilku oddechu.
Autor: Deneir
,
11.7.2009,
Povídky
„Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj, byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj...“
Mladý muž zasněně hleděl kamsi za obzor.
„Móóc hezký, ale víš, brouku, že já na tyhle serepetičky nejsem. Ale paměť máš dobrou. To jsme se učili naposled tak v sedmičce, ne?“
Položila mu hlavu do klína a pozorovala zespodu špatně oholenou bradu. Celý on.
„Já vím. Jen mě tak tady to prostředí, víš, ty červánky, stmívání, světlušky a tak... Jsem naměkko, lásko.“
Pročísl její blonďaté kučery a zlehka políbil na čelo.
„Ty můj romantiku. Co tebe všechno nedojme. Ale,“ vysápala se mu až k ústům, „právě proto tě tak miluju.“
Vroucně se políbili.
Leželi jen tak pod hvězdnou oblohou a poslouchali tiché šplouchání Máchova jezera. Nebýt dotěrných komárů a výjimečně chladného počasí, snili by s otevřenýma očima až do rána. Jen tak, na dece, schouleni u sebe a s dušemi čistými a nejhlubším pochopení v očích toho druhého. Tak šťastní...
„Je mi už zima. Nechceš jít domů?“ špitla.
„Půjdeme, když chceš.“
„To jsou nejkrásnější prázdniny v životě.“
Oklepali deku od písku. Mladík do ni zabalil svou princeznu a odnášel si ji do nedaleké chatky.
„Opravdu, nejkrásnější.“
Nemluvili zbytečně, o to se postarala srdce. Ve vzájemných pohledech bylo řečeno vše.
Srpnová atmosféra tomu chtěla, aby před domkem rozdělali ohníček a pozorovali krásy nezkrotného živlu dlouho do noci.
Dalo se do deště.
Ulehli do postelí unavení sladkým nicneděláním.
Pomalu vsunul ruku pod bělostnou blůzku své milé.
„Tohle ne, prosím. Znáš můj názor,“ zastavila chlapci hříšné myšlenky.
„Chtěl bych... chtěl bych ti pomoci, abys ho změnila.“
„Sakra. Ne. Už... už jsme si to vyjasnili. Prostě NE. Rozumíš mi?“ chladným trhnutím zbourala tu velmi křehoučkou chvilku, kdy něha přechází v něco víc.
Vstal a šel před chatku. Neohlédl se.
Hynku, Viléme, Jarmilo... vy asi teď víte...
„Promiň, já nechci být hnusná. Pojď prosím tě sem, ještě se nastydneš a místo volna tě budu kurýrovat,“ dodala smířenlivě, než se mu svými rty zakousla do pěkně vytvarovaného bicepsu.
Povzdechl si. Tak krásná... a je jen jeho. Jen jeho. Nevzdá se jí. Nikdy.
„Sakra, proč nejsi někdo jiný?“ vykřikla znenáhla. A utíkala. Běžela ven a plakala. Bolest kdesi uvnitř ji hnala od stromu ke stromu, košilka zprůsvitněla.
Víla. Boží stvoření. Tančí mezi kapkami, téměř nahá. Ten lehký krok. Snad divoženka? Znám už ji tak dlouho. Proč si jen nedá říct. Někdo jiný. Kdyby to tak šlo, být někým jiným. Kýmkoli. Byl bych rád. Cokoli za každou vteřinu v její blízkosti.
Rozběhl se za ní, popadl za boky a roztočil ji tak prudce, až upadli a svými těly vytvořily prohlubeň do rozmokvané směsi jehličí, písku a hlíny.
Rozřechtali se.
„Chováme se jako puberťáci,“ protestovala proti svým niterným pudům. Hned plakat, hned smát...
Vzal dívku něžně za ruku a cválali teď k blyštivé vodě.
Skočili do přívětivých vlnek a cachtali se jako malé děti. Mladická láska. Ničím neposkvrněná, tak nevinná, tak dojemná...
„Krásně teploučká. Jenom chci vidět, co si zítra vezmu na sebe,“ zavýskla.
Vzdáli tmu rozčísl pronikavý blesk. Déšť zesílil.
„Omlouvám se ti za to předtím. Už nebudu... však víš. Mám tě rád.“
„Jen rád? Ale to mi nestačí,“ laškovala s ním.
„Miluji tě. Nejvíc na celém světě a vždycky budu.“
„Amen.“
Sušili oblečení, jak se jen dalo. Bouřka přešla brzy, intenzívní kapky však vytrvale bubnovaly na plechovou střechu bungalovu, připomínajíce rockový festival.
Našel ji ráno uplakanou. Seděla v předsíňce na zemi, nálada sympatizovala s počasím.
„Lásko...“ špitl.
„Proč? Proč se tohle muselo stát zrovna nám dvěma? Na světě je přeci tak hrozně moc lidí, ale jen my dva....“
„Netrap se tím pořád. Máme prázdniny. Užijeme si je, ano?“
„Ještě dva dny. A co potom? Co bude pak, řekneš mi to? Zase se vrátíme domů a budeme se skrývat, tajné schůzky, tajné pusy, výlety naoko?“
„I na tom je kus romantiky. Jsme ještě mladí. Mladí mají právo se tak chovávat, ne?“
„Nejsem romantik! Jsem pragmatik a vím moc dobře, že to už dál nezvládnu. Musíme... musíme se rozejít,“ útrpně se usmála.
Mladík se ovinul kolem dívčiných ramen.
Neprotestovala.
„Neopustím tě. Nejde to, miláčku.“
„Jenže...“ Hlasivky už nemohly dál.
Ona šestnáct, on sedmnáct. Patřil jim svět. Svět povídání o ničem a o všem zároveň, svět tajuplných výprav za štěstím, svět nekonečné radosti s nikdy nekončící bolestí.
„Řekneme jim to. Pochopí nás, uvidíš. Společně zvládneme všechno,“ přesvědčoval krásku.
„Blázníš? Tohle NIKDY nepochopí. Ach bože. Proč zrovna já? Proč ty? Proč my?“
„Pssssst,“ přikryl ji prstem ústa, „Slyšíš ten koncert? Kosové. Je jich tu spousta. Víš... miluji tě. Nade všechno. Ať je tedy po tvém. Rozejdeme se. Ale tyhle dva dny, ty poslední dva dny, ty si ještě pořádně užijeme a nebudeme myslet na to, co přijde potom. Ano? Prosím tě jen o těch čtyřicet osm hodin. Pak - ať se děje vůle boží, sestřičko.“
Povalila ho na zem a jejich aury se propojily v duhový park lásky.
(celkem: 8, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Sourozenecká láska mě malinko zklamala. Ale přiznávám, že chyba je na mé, fantazií přeplněné, straně. Povídka skvěle napsaná! Tvůj styl podání příběhu se mi líbí.
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Epos starého pařezu | Pán, nebo otrok? | Jen pryč - 3. část | Jen pryč - 5. část | 21. století?