Dívka využila volna k sezvání přátel po ICQ chatu, kde vydržela tři hodiny. Pak přišel Filip.
„Kde je táta? Už to mám napsané,“ masíroval namoženou paži.
„V práci .“
„Fakt?“ rozjasnila se mu tvář.
„Ano.“
„A můžu ven? Alespoň na chvíli, prosím...“ začal žadonit.
„Filí, máš domácí vězení. Byl by z toho zbytečně další průšvih.“
„Ale to bude hrozná nuda.“
„Tobě brzy otrnulo. Já půjdu teď na půl hodiny pryč. Co tu budeš podnikat, je na tobě. Hlavně to tu nepodpal,“ mrkla na něj a rychle se běžela převléct do gala.
„Vezmi mě s sebou, alespoň jako nakupovat, prosím, Kamí,“ zkusil ještě.
„Filipe, pak brečíš, abych tě chránila před nářezem. Zkus chvíli nezlobit. A navíc, táta tu může být každou chvíli. Opravdu by se mi nechtělo vysvětlovat, proč jsem tě pustila ven.“
„Tak dobře. Přijď brzo, nechci tu být sám.“
„Jasně,“ sladce se na něj usmála a odkvačila.
Ten úsměv mu připomínal matku. Moc si na ni nepamatoval, což ho zahanbovalo. Měl ji tak rád, avšak stále častěji si nemůže vybavit její podobu. Musí se podívat na fotografii. Ale ten krásný úsměv nezapomene nikdy.
Co budu dělat? Za kamarády nesmím. Ale nikdo neřekl, že kamarádi nemohou za mnou. Luskl si prsty. Mobil mám sice u táty, ale pevnou linku jsme zatím nezrušili. Taky dobře. Neváhal a vytočil nazpaměť naučené číslo Zdeňka, jeho spolužáka a nejlepšího kamaráda.
Slíbil, že do deseti minut je tady.
„To je smůla, že nesmíš ven,“ pronesl chlapec o hlavu větší než Filip. „Zítra je na stadiónu ta sportovní slavnost. A taky snad přijede Železný a Hašek na autogramiádu. Chceš je nechat podepsat?“
„Hášu určitě!.“
„Co budem dělat? Dáme nějakou hru na kompu?“
„Já...ale ... nevím. Radši ne. Kdyby táta přijel dřív...“
„Jé, nebuď taková bábovka. Nejsme hluchý. Než vejde do dveří, je to vypnutý.“
„Tak ale jen chvilku.“ Nervózně se rozhlížel po bytě, jako kdyby očekával, že každou minutu na něj vyskočí příšera.
Pak ho to přešlo. Automobilové závody ho tak vtáhly, že úplně zapomněl kontrolovat čas. Kamilina půlhodina se protáhla o dalších devadesát minut.
Vletěla jako střela do místnosti a bleskurychle začala chystat večeři.
„Čau, Zděndo, ty dneska nemusíš domů?“ podivila se Kamila nad klučičí pozdní návštěvou.
„Tý brďo, to už bude osm?“ vylekal se a ještě ve dveřích stihl křiknout čau zítra, než za ním zapadly.
„Vypni to,“ ukázala na počítač.
Filip přikývl a poslušně přístroj uvedl do klidu.
„Běž se vykoupat, zatím udělám večeři.“
Chlapec neprotestoval. Tušil, že za ten počítač bude mít u sestry menší vroubek, ale zároveň věděl, že na něj žalovat nebude.
V koupelně zkontroloval otcovu práci v zrcadle. Fialové pruhy mu pokrývaly celý zadek. Teď musím sekat latinu. Kdybych měl zase dostat, tak to nepřežiju.
Mladá žena vykouzlila téměř z ničeho obložené chleby, jen se zakousnout.
„Do vysvědčení je strašně dlouhá doba, to nevydržím,“ vysvětloval prohřešek u krajíce Filip.
„Kdyby něco, byla jsem pro mléko,“ přisadila si sestra.
Pak se oba dali do hurónského smíchu.
„My jsme ale dvojka k pohledání,“ setřela si slanou vodu s tváří Kamila.
Dojedli mňamku, při níž se zabavili slovním fotbalem.
„Tak, je čas jít do hajan. Máš všechno připravené na zítra?“
„Jo.“
„Včetně pomůcek, co si máte přinést?“
„Na zítra nic nepotřebuju. Vlastně jo! Máme každý na angličtinu vzít CD s anglickou písničkou. Budeme to překládat,“ pleskl se do čela.
„Vidíš, ty rozumbrado. Ještě, že jsi si vzpomněl. Co bys chtěl?“
„Asi Queeny.“
„Super volba.“
Společnými silami našli disk v jejich rozsáhlé sbírce, která zaujímala polovinu stěny obývacího pokoje.
„Ještě nějaký restík?“
„Ne. Stopro.“
„Tak, zoubky a do hajan.“
„Nebaví mě chodit spát, když je venku ještě světlo.“
„Za pár dní už nebude. A v zimě je tma už v šest večer. S tím nic neuděláme.“
„Já vím. Vážně už musím?“
„Ano, Fili.“
Povzdechl si, ale už nežadonil. Alespoň budu spát, až se táta vrátí. Kdo ví, co by si na mě ještě vymyslel.
„Potřeboval bych podepsat ty úkoly a žákovskou.“
„Dej mi to na stůl, vyřídím to s tátou.“
„Děkuju.“
„Mohl bych si pustit rádio? Bude se mi líp usínat.“
„To víš, že jo. Až budeš zařezávat, tak to dojdu vypnout.“
„Nemusíš, nastavím si snooze-mode na hodinu. Ty jsi tak hodná. Chtěl bych, abys byla moje máma,“ podíval se na ni vážně.
„Neplácej. A dobrou noc,“ pohladila ho, když už ležel zachumlaný v peřině.
„Dobrou noc.“
Kamila se podívala na hodinky. Bylo 20.45. Sešla dolů, pustila televizi.
„Samé seriály,“ ušklíbla se a zase ji vypnula.
Dala si dlouhou relaxační sprchu a převlékla se do negližé. Snad už žádná návštěva dnes nepřijde.
Pak si uvařila kávu a prošla učení na zítřejší den. Vše uměla bezchybně. Ze své zásuvky s vykřičníkem vytáhla desky s testy na přijímací zkoušky na práva.
No co, jsem sice teprve na začátku střední, ale gympl, jak to tak vypadá, projdu levou zadní. Prý na to nemám. To se ještě uvidí, tatíčku. Tu svojí firmu si můžeš strčit za klobouk.
Učení dívku nesmírně bavilo. Zabrala se do práce do té míry, že nevnímala nic, co se dělo kolem.
Hlava rodiny se vrátila pár minut před půlnocí.
Kamila rychle sklidila své papíry a zamkla zásuvku. Pak šla otci naproti.
„Co že ještě nespíš?“ prohlédl si ji od shora dolů. Fakt pěkná ženská. Dlouhé štíhlé nohy, mladický obličej bez pupínků s jemnými rysy, hnědé rovné vlasy téměř do pasu. A navíc ten obleček, skorem průhledný, jemně podtrhuje její bezvadnou siluetu. Bože, vždyť ona už je z ní dospělá ženská...Kdyby tak tušila, co tuším já. Měl bych jí to říct, ale pak už by tu třeba nechtěla zůstat. Má právo to vědět. No co, přeci to nebude taková změna. Co na tom vlastně záleží.
„Chtěl jsi přeci dokončit náš rozhovor,“ připomněla mu tiše.
I nenalíčená byla krásná. Hned by mohla dělat modelku, napadlo ho.
„Nemusela jsi na mě čekat, nevěděl jsem, že se to tak protáhne.“ Ježiš, proč na sobě nemá alespoň župan?
„Tak dobře, jdu spát.“
„Ne,“ vykřikl naléhavě, až se sám ulekl. „Musím ti přeci jen něco říct.“
„Jsem jedno ucho,“ vzdychla. Co to bude tentokrát?
„Nerozmyslela jsi si to?“
„Ne, tati...“
„To mě moc mrzí.“ Jak jen začít? Prostě to vyklop, Mirku. Dnes, a nebo nikdy.
„Je to všechno?“
„Ne.“ Odmlčel se. Hledal vhodná slova.
„Tati? Už je celkem pozdě, nemohli bychom zítra...“
„Nejsi má dcera,“ přerušil ji.
(pokračování příště)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Co vlastně jsem? | Epos starého pařezu | Jen pryč - 1. část | 21. století? | Lhát se nemá!