Jen pryč - 4. část

Hodně dlouho jsem se rozhodovala, zda-li tuto povídku zveřejnit, či nikoli. Je to poměrně děsivý příběh mé velmi dobré kamarádky, který se opravdu stal. Sice vypadá jako vytržený z pořadu "Věřte - nevěřte", ale hlavní linie příběhu není pozměněna. Samozřejmě jména, místa a trochu i časy jsem v rámci utajení kamarádčiny totožnosti upravila. První čtenářkou byla ona. Schválila mi to, a tak jdu s kůží na trh. Jelikož vše nešlo sepsat na několik řádků, je povídka delší. Proto jsem ji rozdělila do několika částí, které budu zveřejňovat průběžně.


Autor: Deneir , 6.7.2009, Povídky

  

Co to zase ten táta zkouší? Chce mě snad taky vyhnat jako Petra? Opravdu si nemohl vybrat lepší dobu.
„Jak to myslíš?“
„Prostě tak, jak to říkám. Tvá milá maminka taky nebyla zrovna svatoušek.“
„Co?“ Dívce dnes podruhé zamrazilo. To přeci nemůže být pravda... „To je nějaký výmysl, ne?“
„Ne. Mrzí mě to, ale chtěl jsem, abys to věděla.“
„Ty....ty nejsi můj táta?“ nevěřila svým uším.
„Ale jo, jistě že jsem, ale jen proto, že jsem tě vychoval. Geneticky mi nepatříš.“
„Tomu nevěřím, to není pravda. A proč jsi mi to vlastně řekl?“
„Je to pravda. Chci, abys věděla, na čem jsi.“
„Ale proč teď? Proč zrovna dneska? Nebo proč ne už dřív? Nebo…“
„Abys měla čas zařídit si budoucnost podle sebe. A taky abys věděla, že k tobě nemám vůbec žádné vlastnické povinnosti. Nemusím ti ze zákona odkázat vůbec nic. Stačí jen ukázat test otcovství. Nechci tě nijak zranit, dál bude fungovat všechno, jak má. Dneškem se vůbec nic nemění. Jen buď rozumná. Nechci všechen podnik nechat na Filipovi a nechci ho prodat cizím. Nastup u mě. Do všeho tě zasvětím, časem se vypracuješ. Pak si klidně tu školu vychoď, ale prosím tě, udělej to pro můj klid.“
Dívka byla v šoku. Co se to tu děje? To mě snad chce vydírat? A co mluví o dědictví? To přeci není možné, ach mamí, kéž bys tu teď byla a pomohla mi.
„Chápu, máš teď v hlavě guláš. Asi sem to na tebe vychrlil moc rychle. Budeš mít asi hodně otázek. Dávám ti přesně týden, pak od tebe budu chtít znát jasné stanovisko.“
„Tatí...“
„Ne, teď mi nic neříkej. Přeber si to. A přemýšlej.“
Kamila se rozplakala. Nemohla uvěřit, že by to mohla být pravda. Máma přeci taková nebyla, ne, to ne. Táta to na nich chce určitě jen tak navléct, aby ji mohl vydírat. Dokud neuvidí důkaz, tak to prostě není pravda. Ne. Je fakt, že tátovi se vůbec nepodobám, ale to nemusí nic řešit. Mnoho lidí není podobný ani jednomu z rodičů. A já jsem po matce. Kdepak. Je to všechno blbost. Kdo by pak jako měl být můj pravý otec? Že by mě nikdy nehledal? Že bych mu byla ukradená? Nebo o mě nevěděl?
„Stalo se to, když jsem byl na obchodní cestě v cizině. Tři týdny. Než jsem odjel, pohádali jsme se. Říkala, že se nestarám o rodinu a nezáleží mi na ní. Tehdy si myslela, že jsem ji opustil, totiž původně jsem měl být pryč jen týden. Ale komunikace ještě nebyla tak snadná jako dnes, žádné mobily, spojení vypadávalo... Když jsem se ozval, bylo pozdě. Ale vše jsme vyřešili. Vyříkali si to a rozhodli se, že nebudeme trhat rodinu. Sám jsem měl, jak jistě víš, párkrát takový menší vztah s cizími paní. Ale nikdy bych vás neopustil. Nikdy, to mi věř. Ten muž, čert ho vem, nikdy nezjistil, že se máš narodit. Matka byla, teda až na tohle, fakt svatá. Dala mu hned kopačky, a pravdu znala jenom ona. Neřakla mu o tobě. Nevěřil jsem, že by to dítě, tedy ty, mohlo být jeho. Když jsi přišla na svět, nechali jsme si udělat testy otcovství. Tehdy to bylo hrozně moc těžké a velmi, velmi drahé, najít někoho, kdo by to zařídil. Ale znáš mě. Když si něco umanu… On o tom teda nevěděl, matka mu sebrala trošku vzorků. Byl to šok. Ani nevim, proč jsem si ta lejstra schoval. Nějaký Gustav Zemánek, pche...“
„A kde je, co dělá a...“
„Záhy na to zemřel, vyflákal se na motorce. Boží mlýny. Kromě tohohle papíru o něm nic jiného nevím. A matka ti už o něm nepoví. Nikdy jsme se o tom nikomu nezmiňovali. Jediným dokladem o tom jsou tyhle dva papíry,“ podal je dívce. „To je asi tak všechno, co jsem chtěl. Promiň, jestli jsem ti ublížil. Ale jsem rád, že to víš.“
Zvedl se z pohovky a odešel do koupelny.

Ach jo, jak tohle vydržet? Je tak božsky nádherná. A teď, když už si nemusím hrát na otce... vždyŤ je to ještě dítě, a přitom mladá žena. Muž měl teď mozek v rozkroku.
Dívka zatím poplakávala na pohovce a stále se odmítala smířit s pravdou. Tak on...ten muž v koupelně, on je vlastně cizí. Ale znám ho odmalička. Nikdy nedal ani náznakem vědět, že... Ale proč mi to řekl právě dnes? Proč ne třeba zítra? Nebo za rok? Kvůli firmě to jistě není. Musí existovat další řešení. Tak já... já jsem vlastně sirotek. Jsem v cizím domě, jen bráška je pravý. Snad. Maminečko zlatá, pomoz mi nějak...
U Kubínyho se hádal pud s rozumem. No tak, Mirku, ovládni se, tohle není normální. Je to tvoje dítě, říkal rozum. Za pokus to stojí, třeba teď změní názor, když ví pravdu, běž za ní, jdi, na to pud.
Pud vyhrál.
Vymydlil se, navoněl a oblékl se jen do županu.
Kamila stále seděla v obýváku, ale už neplakala. Pak ho spatřila, blížil se k ní. Byl to táta, a zároveň nebyl. Koukal zase tak nějak divně. Proč si mě tak prohlíží, co má za lubem?
Posadil se k ním a pohladil ji po vlasech. Jak voní! A ta heboučká pleť!
„Já chci, abys byl můj pravý táta,“ schoulila se k němu na hruď.
„Já už teď ne,“ sjel jí rukou po prsou.
„C-co?“
„Víš, jak bylo těžké žít s tím, že jsem jako tvůj otec? Čím jsi starší, tím je to horší. Mít doma takovou kočičku, ale nesmět se jediným slůvkem zmínit, jediným pohledem...Už jsem to nemohl vydržet. Buď na mě milá, holčičko...“
„Tati, co mi to...“
„Neříkej mi tak, alespoň teď ne,“ jemným pohybem ukazováčku nechal sklouznout s ramena šňůrku od šatečků.
„Ne, to ne,“ došlo ji to. „Já nechci, jsi můj táta a já chci s klukem až jednou...“
„Nežvaň, bude se ti to líbit, no tak, uvolni se, krásko,“ políbil ji na krk.
„Nééé,“ začala se cukat, ale muž ji jedním silným trhnutím uvedl do horizontální polohy.
„Pomóóóc,“ zakřičela na celý byt a kopala kolem sebe.
„Dost!“ sykl jí do ucha. „Když to nepůjde po dobrém, tak po zlém určitě. Rozmysli si, co ti bude příjemnější.“
Strhal s ní košilku, že z ní zbyly jen cáry.
Ležela teď před ním zcela nahá. Je tak nádherná, když se vzteká. Ani náznak celulitidy na dosud krásně opálené pokožce, pozůstatků z teplých dnů. Boží to anatomie! „Bude to bolet, když nepřestaneš!“ pohrozil jí, ale vzdát se svého záměru nechtěl. Odhodil župan.
Dívce se rozšířily zorničky. To je jen zlý sen, určitě se brzy probudím, sice propocená, ale probudím a oddechnu si. A vše bude jako dřív.
Křič, něco jí přikazovalo. Křič. A tak křičela, ječela, vřískala, než ji vlepil facku a zacpal pusu svou tlapou. Tolik bolesti…
Muž už vůbec nevnímal, co dělá..Měl mnohonásobně větší sílu než křehká mladá žena, a tak pro něho nebyl problém vybojovat si svou pozici. Po chvíli byl cíl dosažen a dívčina počestnost ta tam.
Rozum zcela poražen.
Filip procitl. Co to je za divné zvuky? Že by táta koukal na horor a měl tak nahlas puštěnou televizi? To ale nevypadá na televizi. Ospale vylezl z pokoje a zadíval se do obýváku. Zůstal stát s otevřenou pusou, krve by se v něm nedořezal. Ve vteřině dospěl. Můj táta... on... ubližuje mojí sestřičce. Mojí Kamilce. Ne, to nesmí, to mu nedovolím. Všechno snesu. Všechny výprasky vydržím, ale sestřičce ubližovat nesmí. Ne. NE! Bleskurychle seběhl po schodech do kuchyně.
(pokračování příště)

Zobrazeno 17x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 14.1.2012, 10:14
Hodnocení: 5

šílený
obdivuju jak je to napsaný, vzhledem k anotaci
obdivuju, že jsi to napsala, a taky jak
škoda, že už tady nepublikuješ.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>