Lovec upírů - 02 Cestou...

  

"Já jsem lovením upírů strávil celý život, pánové. Můžu vám říct, že se nejedná o nikterak přívětivou práci! Rozmyslete si to zavčas!" Jeremiáš byl už starší člověk, táhlo mu na osmdesát a ze srdce nesnášel spratky, kteří si o sobě mysleli až moc.
"Ale my Vás žádáme jen o pomoc, žádáme snad moc?!"
"Vy si snad myslíte, že upír se nechá tak lehce zabít? Jste naivní, mladí, nechte toho zavčas, než se někomu z vás něco stane!" I když to tak nevypadalo, měl chuť se rozesmát. Jak jen byli hloupí...
"Neprosíme o nic jiného, než o pomoc! Když nám pomůžete, ulehčíte nám spoustu práce a my splníme jednu s podmínek, která nás dělí od..."
"Snad mi nechcete říct, že se chcete dostat do toho Křížkového spolku!? Taková hloupost!"
"Vy ale nechápete naši situaci! My se chceme stát členy Křižáků! My chceme lovit upíry! My chceme fasovat ty parádní křížky! Že je to tak, pánové!!"
Ozvalo se hlasité mručení a pár z nich zvedlo i ruce. Jeremiášovi jich bylo upřímně líto. Sám nesnášel Křižáky a opovrhoval jimi. Ne snad kvůli tomu, že mu dříve dělali jistou konkurenci. Nenáviděl je kvůli tomu, že na sebe poutali až moc velkou pozornost. Spousta mladých se teď chtěla stát lovci.
"Mé konečné slovo je ne!! Pokud tak toužíte po tom být Křižáky, tak běžte! Ale beze mě!"
"Měli jsme je poslechnout! Všichni o Vás říkali, že jste magor, a teď jste to jen potvrdil! Když nejste ochotný nám pomoci, tak si holt musíme poradit sami!" Vůdčí mladík zavelel a ostatní se spořádaně obrátili k odchodu.
"Počkejte, to chcete vyrazit na lov takhle?!" letmým pohledem si prohlédl postávající chlapce. Bylo jich nejmíň pět. Na sobě měli pár barevných trik a ošoupané kalhoty. Na zádech jim visely malé baťůžky. Jeremiáš odhadoval, že jsou plné dřevěných kolíků a několika vydání Playboye. "Buď jste blázni nebo si o sobě zatraceně myslíte!"
"Je mi líto, dědku," vůdčí postava se na Jeremiáše zamračila a náznakem ruky na sebe upoutala pozornost ostatních, "ale nehodlám s tebou marnit čas!! Chlapi, jdeme!!" V uctyhodném tempu skupinka vyrazila z vrat a ve spořádaném šiku odklusala po chodníku.
Když se vzdalovala, Jeremiáš se pomaličku vnořil do svých vzpomínek na první akce. Byl také tak sebevědomý a namyšlený? Těžko, to by tady už nestál. Ti chlapíci jsou dost odvážní. Vydat se na lov jen s dřevěnými kolíky. Párkrát si to sám vyzkoušel, ale moderní zbraně mají něco do sebe. Když stojíte proti upírovi necelé dva kroky, to že v ruce sotva cítíte kolík, vám moc sebevědomí nepřidá. Zato pořádný kalibr a plný zásobník, ten vám uklidní mysl a přidá pocit moci. V podstatě ty mladíky poslal na smrt. Kolík je sice zbraň, ale špatně ovladatelná v nezkušených rukou. Za všechno může ten zatracený spolek. Nikdy ho neměl rád. Pohrdá jím. Ty jejich podmínky! Směšné! Donést upíří zub! Pche, vždyť to je tak nebezpečné! Mladistvé bláznovství, nic jiného.
Jeremiáš pomalu přešel do kuchyně a podíval se do ledničky. Chvilku šmátral než vytáhl láhev citrónové limonády. Lékař ho sice varoval, že jeho ještě dosud pravé zuby nejsou věčné, ale stejně už brzo nejspíš zemře. Jediným plynulým tahem ji otevřel a vršek přesně umístil do koše. Když zamířil na verandu, okem zahlédl svou brokovnici. Visela na stěně, pažba plná zářezů, tichý svědek starých pohnutých časů. Při vzpomínce na mládí mu ukáplo pár slz. Potichounku zasedl do houpacího křesla a malýma očkama sledoval krajinu. Slunce jen tak viselo na obloze, svítilo a hřálo. V dálce se rýsoval malý lesík, pár domků a rozlehlé jezero. Oči se mu samy od sebe vrátily zpátky k lesu. Vzpomínky se vrátily jako bič. Všechna ta krev, utrpení a smrt. Začal pochybovat o svém rozhodnutí. Nedokázal by snést jen pomyšlení, že by někoho poslal na smrt. Ale vždyť je varoval! Jenomže kdo by poslouchal starého dědka. Mladí mají svůj rozum. Mladí jsou hrdí a tvrdohlaví. A na svou hrdost doplatí. Jenomže to by se nemělo stát. Musí existovat cesta, cesta jak tohle bláznovství zastavit, cesta jak...
Jako kouzlem na nohách ucítil chlad. Sehnul se aby viděl lépe. Nemohl se mýlit, před nohama mu ležela jeho pětačtyřicítka, věrný kamarád z dětství. Jeremiáš nevěřil na znamení, ani na zázraky. Někdy však člověk udělá výjimku. Zvláště v takovémhle věku. Chvíli si ji prohlížel a vzpomínal. Kde je jeho čest? Kde se ztratila jeho hrdost? Nechá ty mladíky tak snadno umřít? Cesta se vždy najde! Lehce se plácl po kolenou a se slovy: "Jsem sice starý, ale ne magor!" pomalu vstal. Ještě chvíli sledoval horizont a pak se šel vyčůrat.
Mladíci nervózně poposedávali v kupé vlaku a pomrkávali po sobě.
"Myslíš, že přijde, Petře?"
"Jak to mám, sakra, vědět! Vždyť je už starý, byl by nám k ničemu! Nejspíš by byl jen zbytečná zátěž!"
"Ale má zkušenosti, zatímco my..."
"Už buď konečně zticha, sakra! Přestaň už pořád o tom mluvit! Mám dost těch tvých keců! Prostě jsme to zkusili a teď si musíme poradit sami!" Petr nerad křičel, ale když k tomu došlo, tak si zařval pořádně. Jako většina mladých se i on chtěl stát Křižákem. Jenže tady byly ty podmínky. V psychických i fyzických testech upěl na výbornou. Jen poslední úkol mu dělal problém. Proto dal dohromady malou skupinku lidí, také žadatelů o Křižáctví, a rozhodl se vyrazit za zubem. Vyrazil by i sám, ale zas tak moc si nevěřil. Otec mu vždycky říkával, než ho přejel karavan, že ve skupině je síla. Svého otce sice nemiloval, ale některé rady mu dávaly smysl. A právě ve své partě cítil sílu. Možná že někdo umře, ale je to oběť, kterou je on ochoten položit. A teď seděl ve vlaku, jeho společníci kolem něho a hořečně se bavili o tom, co přijde. Byli to vesměs mladší kluci, plní ideálů a odhodlání. Vůbec netušili, jaké nesnáze je čekají. Ostatně ani Petr to nevěděl. Ještě nikdy žádného upíra nezabil. Doufal, že právě Jeremiáš mu pomůže. Ten však zklamal. Zklamal jeho důvěru, a až přijde čas, Petr se pomstí. To však bylo ještě daleko, nejdůležitější bylo, že...
XXX
"Petře, podívej!" Adam hořečnatě mával rukou a ukazoval na lavičku před nádražím. Nedalo mu to a vyhlédl z okna. Myslel si, že ho snad šálí zrak. Na pavlači stál malý, shrbený stařík v dlouhém hnědém kabátu s kloboukem. Pokud se Petr nemýlil, zahlédl na jeho zádech postarší brokovnici, zastrčenou do malého batůžku. Ten stařík se na ně usmál a zamával rukou. Petrovi jako by spadl kámen ze srdce. Rázem zapomněl na připravovanou pomstu a sledoval toho muže. Stařík i přes svůj pohnutý věk sršel vitalitou. Petr chtěl něco zakřičet, ale jeho hlas zanikl ve zvuku výstražné sirény. Vlak se začal rozjíždět. Stařík se viditelně lekl a chvíli nehnutě stál na místě. Myšlenka, že vlak právě odjíždí, do něho však vrazila jako naježený krocan. Petr a ostatní mladící ve vlaku na něho zoufale křičeli a natahovali ruce. Jeremiáš se přikrčil a vyběhl za vlakem. Petrova skupina se ho snažila povzbuzovat. Jenomže Jeremiáš už vyšel ze cviku, byl přece jenom starý. Nohy ho zradily a on se svalil do prachu na kolejích. Mladíci na něho hleděli se zoufalstvím v očích. Jeremiáš se snažil vstát, ale vše ho bolelo. Jen s velkými obtížemi se postavil na čtyři. Tiše klel a sledoval mizející vlak. Musí přece existovat jiná cesta, pomyslel si, takhle to nesmí skončit.
XXX
Vlak pomalu dojel na konečnou. Někdo Petra nemilosrdně vytáhl ze sladkého snu. Pomalu se protřel oči a rozhlédl se. "Tak jsme tady, pánové!" prohodil procházející průvodčí a jal se kontrolovat pořádek ve voze. Petr se pomalu protáhl a sbalil si věci. "Jedete za prací?" zeptal se průvodčí.
"Dalo by se tak říct!" zasmál se Petr a probouzel ostatní.
"A kampak máte vůbec namířeno?"
"Jsme v podstatě na místě. Někde se tady ubytujeme a pak začneme!"
"To by mě zajímalo, co tady budete dělat! Třeba byste mohli dohodit nějaký flek i mně! Dělám průvodčího už čtyřicet let a člověka to už omrzí," povzdechl si smutně průvodčí a usedl naproti.
"Máme tady nějakou malou prácičku na hradě!"
"Sakra, pánové, tam nechoďte!" V jeho hlase zněl silně koncentrovaný strach. "Víte, kolik se tam už ztratilo lidí? Někteří povídají, že tam i straší! Nejsem sice nijak pověrčivý, ale radím vám dobře!"
"Nebojte, my víme, co děláme! Možná, až tohleto městečko opustíme, bude se vám tady žít mnohem líp!" Petr chtěl, aby jeho hlas zněl co nejvíce optimisticky, ale moc to nešlo.
"Tady už bylo takových mladíků jako vy a všichni si mysleli totéž! Nezbývá mi nic jiného, než vám popřát hodně štěstí a třeba se ještě někdy uvidíme." Průvodčí obdařil Petra smutným pohledem a zvedl se. Rukama si popravil uniformu a odešel. "Ty, Petře," ozval se Richard, "nemyslíš, že bychom to měli zavčas vzdát? Viděl jsi snad toho chlapa!"
"Přece to nevdáme tak brzy! Měj rozum, vždyť už jsme na místě! Raději se už poskládejte dohromady, ať můžeme vyrazit!" Trvalo ještě pár minut, než posbírali vybavení a byli připraveni opustit vlak. Nádraží bylo už značně zastaralé. Pár polorozpadlých laviček, rozbitý automat na žvýkačky a rozvrzaná cedule a nápisem SÁŇKOV. Foukal slabý teplý větřík, upozorňující na vlažnou noc. Vše vypadalo jak z dobrého starého westernu. Než však mohli všechno důkladně prozkoumat, ozvala se siréna a vlak se rozjel. Z okýnka se vyklonil průvodčí a ještě naposledy klukům zamával. Petr si byl jistý, že ten muž plakal. Dopadající sluneční paprsky se na jeho tváři lámaly a dodávaly mu tak duhový odstín pleti. Zamávali mu na rozloučenou. Jakmile však vlak zmizel za nejbližším záhybem skaliska, vrátili se zpět do reality. Chtěli si odpočinou, a tak si posedali na lavičky. Uvolnili se a rozhlédli se po okolí. Ač se Sáňkov zdál být horskou vesničkou, příjemně foukalo a svítilo hřejivé sluníčko. Na polovinu listopadu to tu rozhodně nevypadalo. Dokonce ještě i ptáci poletovali kolem a vesele si vyzpěvovali. Někteří na to však doplatili, když si jich všimla smečka sokolů. Pár per lehce dopadlo na zem a zmizelo v nánosu písku. Sokoli odletěli se svou kořistí do nedalekého lesa ležícího poblíž mohutného skaliska. Na něm trůnil zlověstný obraz hradu. I v takovýhle slunečný den byl hrad zahalen do stínu a vypadal obzvláště hrozivě. Petrovi se z toho pohledu sevřel žaludek. Nebyl však sám. I ostatní vypadali nesví. "Tak, pánové, konec lenošení!" Petr se snažil zachovat pevný hlas. "Musíme vyrazit! Trochu se tady zabydlíme, vomrkneme okolí a pak...," nemusel ani pokračovat. Ostatní to pochopili až moc dobře. Se zjevnou nechutí vstali a vyrazili.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 3x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře