„Annie?“ ozval se jemný hlas v tmavomodré tmě, kterou prozařovala pouze pomíjející zář měsíce v úplňku.
„Tady jsem,“ ozvalo se v odpověď o pár vteřin později z nedalekého padlého kmene.
„Annie…proč jsi tady? Když jsi utekla, bylo mi to jasné, že běžíš právě sem, ale nikdy jsem tak úplně nepochopila, co je na tomhle místě tak jedinečného, jak jsi vždycky říkala…“ promluvil hlas znova a celá postava se skláněla ohmatávajíc místo, kam se chystala sednout si.
„Tohle je místo, kde je všechno tak, jak by mělo být. Je to místo, jen tohle jediné, kde můžeš být na chvíli jen sama sebou. Bez přetvářky, bez těch ostatních lidí, kteří tě každým dnem mění z lidské bytosti na bestii, která se sem a tam potuluje světem bez smyslu života. Živořící na lidských hříších, živící se zlobou a nenávistí a snažící se další duše, ty ještě nevinné, formovat do té formy, do které se změnily samy. Z nenávisti k sobě samým, z nenávisti k těm, kteří je přetvořili,“ hlas, který vycházel z úst teprve patnáctileté dívenky, jemné a útlocitné, zněl, jakoby ani nebyl její. Byl zhrublý, jakoby zestárla o třicet let a nasbírala ty nejhorší zážitky, které se v našem světě vyskytují.
„Máš pravdu,“ poznala náhle dívka, která usedla na ten temný kmen.
„Ale nic s tím nemůžu udělat. Sama jsem jednou z těch bestií. Možná jsem o něco lepší, protože jsem si to uvědomila, anebo jsem o to horší, že nedokážu nic změnit,“ po její malé tvářičce stekla jedna horká slza, která skápla na její modré proužkované šaty, „Už nevím, jak dál, April, dál už nemůžu, jsem zoufalá. Každý den si uvědomuji, jak se zhoršuju, jak ubližuju lidem a ze všeho nejvíc sobě samotné, ale nic s tím nemůžu nadělat! Je to silnější než já. Je to něco, co je zahlodané ve mně. Je to něco jako mé horší já, které je po většinu času silnější, než ta má lepší polovička. A já nemůžu než přizpůsobovat se. Přizpůsobovat se násilí, které mě obklopuje ze všech stran, které na mě číhá zpoza každého rohu. To nebezpečí, které mě požírá, které mi před oči vrhá temnotu, kterou nejde prohlédnout, abych měla naději, že zahlédnu malé světélko, které by znamenalo něco víc, než jen naději pro mě. Znamenalo by naději pro všechny lidi, kteří jsou Probuzení. Pro všechny, kteří si uvědomili svou pravou povahu. Kteří jsou odhodlaní stejně jako já s ní bojovat. Radši bych si usekla obě ruce, než někoho zabila. Věř mi. Ale nemůžu. Jsem hlídaná tím mým vnitřním já, které mi brání zabít se, nebo si ublížit. Je to právě mé ego, které mě ničí. Ano, ano, je to ono…“
„Máš pravdu, ale jsi to právě ty, kdo tu vyslovuje tato slova nenávisti proti sobě samotné. Jsi to ty, kdo ubližuje ostatním lidem a jsi to právě ty, kdo se snaží polepšit se. Je to jenom pochod tvé duše, tvého svědomí a srdce. Jsi to ty, kdo si správně uvědomuje celou špatnost světa, který se sám ničí, a který se právě sebe snaží uvrhnout do temnoty zrození. A právě to chceš udělat i ty. Je to pouze jedna část tvého věčného života. Života, který nikdy nemůže zaniknout, protože ani nikdy nezačal existovat. Je to život, kterému nepomáhá nikdo a který existuje na vlastní bázi. Jsi to ty. Jen ty, kdo se bude rozhodovat, co má dělat. Jsi to jen ty, kdo se rozhodne někoho zabít a budou to tvoje ruce, které někomu pomůžou najít rychlejší cestu do temnoty a pak z ní. A proto můžeš přemoci sama sebe jen ty. Jen ty cítíš své touhy a pocity. A jen ty je můžeš usměrňovat správným směrem. Jen ty můžeš přinutit své myšlenky, aby byly čisté. Jen ty můžeš myšlenky pronést i k ostatním lidem. Jenom ty,“ odpověděla jí April a roztřásla se jí ramena pod tíhou slov, která pronesla.
„Dala bych si kávu,“ uvědomila si Annie a bez jakékoli jiné myšlenky vstala a vydala se k domu.
„Annie, nezapomeň! Jen ty to můžeš ovlivnit! Jen ty můžeš pomoci svému tělu, aby se osvobodilo od těch zhoubných chorob mysli! Jen ty můžeš dokázat oprostit se od smrtelnosti těla, když nebudeš chtít, nikdo ti nedokáže ublížit!“ Annie slova, která na ni April křičela, slyšela jen z dálky. Na nohou cítila svěžest vody, která před nějakou dobou padala z nebe. Její bosé nohy našlapovaly zlehka, jakoby se toho doteku bály.
Zaklonila hlavu a spatřila zpola zakrytý měsíc a pomyslela si, jak by to bylo krásné, kdyby tam byl někdo s ní. Někdo, s kým by se o tu krásu mohla podělit.
„Annie?“ ozval se další hlas.
„Tady jsem,“ odpověděla rychle a před sebou spatřila stín, který v pohasínajícím světle byl téměř nerozeznatelný.
„Podívej na ten měsíc…jak je krásný…“ promluvil hlas znova a během několika vteřin Annie cítila, jak její ruku drží ruka cizí.
„Annie…musíš se vrátit domů…všichni na tebe čekají,“ promluvil hlas znova a Annie k němu zahořela láskou. Nevěděla, kdo to je, ani jaký je, ale v tom hlase poznala jakousi vražednou přitažlivost, která ji vedla dále mokrou travou směrem k domu.
Ruka ji nepustila, dokud nestála přímo před dveřmi.
Potom zmizela i s celým stínem a Annie stála sama uprostřed vlastního světa, který jí náhle připadal cizí.
Zahleděla se na dveře a pomyslela na to, že se jí nechce zvonit. Během malé chvilky byly dveře otevřeny a uvnitř se objevila milá postava její matky, která ji lákala dovnitř.
Chtěla vejít, když ji náhle něco zadrželo.
Annie se otočila a spatřila April.
„Annie…tobě se nelíbí tvůj svět? Ty se chceš stát součástí toho světa plného násilí a nenávisti? Ty nechceš být sama sebou, na tom padlém kmeni? Tam je přece tvoje místo. Tam je to místo, které miluješ. Tam je to místo, kde bys chtěla prosedět celý život utopená v představách a myšlenkách. To je tvůj svět a ne ten svět plný hříchů a chorob. Proč chceš zpět do světa špatnosti? Do světa, kde nikdo nepochopí, kým jsi?“ April se tvářila naléhavě a tón jejího hlasu ukazoval prosbu.
„Proč tolik naléháš? Matka mě volá domů. Mám být neposlušná? Mám opustit svět, kde se někým mohu stát a vyměnit ho za svět nicoty? Svět, který nic neobsahuje, a neexistují v něm žádné pocity? Mám se stát duchem, který prochází světem bez nenávisti, ale i bez lásky? Mám být pouze představa, kterou spatří pár vyvolených a pak ji odvrhnou? Mám být jen jakýsi otisk ve světě, který jsem mohla celý pokořit a změnit? Můžu přece něco dělat, když jsem zde, ne?“ poslední otázka byla zbožné přání, a přesto jí Annie bezvýhradně věřila.
Pohlédla na matku, která stále trpělivě čekala ve dveřích.
Natáhla ruku a matka ji za ni chytila.
„Sbohem Annie…už se nikdy neuvidíme…“ pronesla April smutně k zavřeným dveřím.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Konec svobody a nevinnosti | Jak se třpytí hvězdy | Umíráme |