Jak se třpytí hvězdy

  

„Podívej se na nebe… jak je krásné, jak je smutné… jak se tam třpytí ty hvězdy…“ ozval se za oknem tichý šepot.
Sarah jen vstala z postele a došla k oknu.
„Kdo tam je?“ zeptala se.
„Na tom nezáleží…jednou ti to řeknu…stačí se podívat na ty hvězdy…“ ozval se po malé odmlce znova romantický hlas.
Sarah ztichla a podívala se na nebe. Bylo opravdu krásné. Každá hvězda zářila, jako by si myslela, že je tam jen ona sama a že musí osvítit celý vesmír, Mléčná dráha byla vidět víc než kdy jindy a vůbec všechno kolem vypadalo magicky. Měsíc vypadal jako z příběhů Tisíce a jedné noci a člověk by přitom skoro čekal, že bude mít na špičce noční čepičku.
Sarah si založila ruce na prsou, aby se aspoň trochu zahřála, ale nebylo jí to nic platné.
Během chvilky došla k židli a oblékla si kalhoty, pak se dvěma kroky přiblížila ke své posteli, vzala deku a přehodila si ji přes ramena. Své světlé vlasy, třpytící se ve světle měsíce stejně jako hvězdy, přehodila přes jedno rameno. Stoupla si znova do okna a podívala se z něho v naději, že uvidí toho mladíka, který na ni mluvil.
„Jsi tam ještě?“ upírala pořád své čiré modré oči do tmy a hledala jakýkoli pohyb.
„Ano,“ ozval se znova ze tmy ten děsivě příjemný tichý hlas. Trochu zesílil, jako by se až teď hlasivky toho neznámého konečně rozpohybovaly.
„Řekni mi alespoň své jméno…“ naléhala dívka, která ten samý hlas slýchávala už měsíc, ale až tuto noc se odhodlala odpovědět.
„Dorian…“ odpověděl hlas po chvíli váhavě.
„Díváš se na hvězdy často?“ Sarah se vyhoupla na okno a dívala se vstříc hvězdnému nebi.
„Každou noc… když tu sedávám a poklidně mluvím k dívce, u níž jsem snad už ani nedoufal, že odpoví,“ pronesl Dorian tiše, jen stěží slyšitelně. Zůstával sedět na zemi a hleděl na dívku se zlatými vlasy sedící v okně a pohybující zlehka nohou visící z něho.
Sarah přemýšlela, kdo to může být, jestli ho zná, nebo ne, a to přemýšlení ji za chvíli tak vyčerpalo, že toho nechala a podívala se znova dolů.
„Ty nikdy nespíš?“ zeptala se zvědavě.
„Spím jen někdy, když chci, ale mnohem víc mě nabíjí energií pohled na tebe…“ odpověděl znova zamilovaně Dorian.
Až do svítání seděli takto, jen poslouchaje hlas toho druhého a hledě na hvězdné nebe.


„Proč sem chodíš každou noc a mluvíš ke mně? Copak nevíš, jak mě tím trápíš?“ zeptala se znova tmy Sarah.
„Copak to není zřejmé? Dělám to z naprosto sobeckého důvodu, já vím, ale… nemůžu si pomoct. Potřebuji slyšet tvůj hlas, potřebuji vidět alespoň částečně tvou tvář, potřebuji mít možnost zahlédnout kousek tvé krásy a potřebuji slyšet tvá slova, která mě tolik uspokojují a přitom udivují…“
„Copak ty nevíš, že jsem se pro tyto rozhovory vzdala všeho? Svého dosavadního života, přítele i všech přátel? Všeho! Jen pro muže, kterého jsem ani nikdy neviděla! Ach… jak jsem pošetilá! A přesto se nemůžu přinutit přestat poslouchat tvůj hlas, nemůžu se přinutit, abych už nikdy víc neotevřela okno, abych se nepodívala na naše hvězdy. Je to šílené a nedává to smysl,“ v dívčiných očích se objevily slzy a její krásné tváře byly náhle vlhké.
Už ani nevěděla, jak dlouho každou noc sedává v okně a až do úsvitu hovoří s tím tajemným mladíkem, jehož tvář nikdy nespatřila.
„Miluješ mne?“ zeptal se po půlhodině mlčení hlas mladíka.
„Nechci zodpovídat tuto otázku, protože bych ti musela v zájmu nás obou lhát…“ prodrala tato slova skrz slzy dívka.
„Ach… v tom případě budu mlčet a už nikdy se u tohoto okna neobjevím…“
„Ne! Ach můj Bože, jistěže tě miluji! Víc než jsem koho milovala! Vždyť já bych pro tebe i zemřela!“ vykřikla do tmy.
„Vážně?“ zeptal se opatrně hlas.
„Samozřejmě! Zemřela bych pro tebe hned teď! Jen abychom mohli být navždy spolu…“
„Otoč se,“ zaslechla po pár minutách za sebou hlas a přitom otvírání dveří.
Otočila se, klidně, zvolna.
Lekla se a málem vykřikla.
„Nekřič, prosím…“ uslyšela hlas a poznala v něm Doriana.
Před ní stál muž, bledý jako smrt, téměř modrý v záři měsíčního světla a na sobě měl otrhanou košili a kalhoty. Na košili měl několik skvrn od krve a nohy měl bosé. Jeho obličej byl krásný, ale nelidský. Nebyl v něm vidět ani kousek citu. Kusy kůže na jeho těle se odlupovaly a prsty na pravé ruce jen visely na kloubech, div, že neupadly.
„Doriane, to jsi ty?“ zeptala se zděšeně dívka.
„Ano,“ odpověděl klidně Dorian, „Řekla jsi, že bys pro mě zemřela, abychom mohli být stále spolu a já ti teď právě to nabízím. Můžeme být stále spolu, stačí se mi svěřit do rukou a už nikdy nemusíš do světa živých…“
Sarah vykřikla, když k ní Dorian natáhl ruku a jeho prsty se prohly tak, že jeden upadl.
„Tiše, tiše… můžeme se spolu každou noc dívat na hvězdy, můžeme spolu stále odpočívat na trávě, můžeme…“
„Ne! Vždyť…“ vzkřikla znova zoufale dívka.
„Vím, vypadám uboze, ale pamatuj na to, že tohle je jen zbytek mého těla. Jistě, je to hrozné, ale co mi zbývá než takhle dál živořit? Láska prý přemáhá i tohle. Aspoň se to říká… Ale jestli se domníváš, že naše láska není dost silná na přemožení života, pak stačí říct a já už se u tvého okna víckrát neobjevím…“ Dorian stáhl svou ruku zpět a upíral zrak na svůj upadnutý prst. V jeho očích se objevily krvavé slzy.
„Doriane, Doriane…nevím, nevím, co dělat…“
„Stačí říct a já udělám to nebo to. Můžeme se na hvězdy dívat společně, nebo se na ně můžeš dívat sama… já už se tady víc zjevovat nemohu…“
Sarah se zahleděla na jeho nohy, které se málem podlamovaly pod vahou těla. Kusy kostí prosvítaly pod masem a to všechno ve světle měsíce vypadalo natolik děsivě, že Sarah odvrátila tvář.
„Odejdi… už tě nechci nikdy víc spatřit…“ pronesla po pár chvílích Sarah.
Nic se neozvalo a Sarah chvíli setrvala tak, jak stála, v obavě, co se stane, když se otočí.
Asi po deseti minutách se otočila. Dorian tam nebyl. Nebyla tam ani stopa po něm.
Spadla na zem a plakala.


Sarah seděla v okně a bezduše sledovala hvězdy.
Dělala to každou noc od toho, co ji Dorian opustil.
Doufala, že znova zaslechne ten hlas, že se společně podívají na hvězdy a budou si říkat, co jim které souhvězdí připomíná. Ale sama dobře věděla, že ten hlas už nezaslechne.
„Sarah?“ ozval se jemný mužský hlas.
Sarah se roztřásla po celém těle a byla tak šťastná.
Ale nebyla schopna vydat jedinou hlásku.
„Sarah?“ ozval se hlas o něco víc silněji.
Sarah se roztřásla ještě víc, jak se snažila odpovědět, ale nešlo jí to.
Podívala se na nebe. Měsíc byl přesně stejný jako tu noc před deseti lety, kdy mu poprvé odpověděla.
„Sarah…“
Sarah náhle poznala, že to není Dorianův hlas. Začaly jí téct slzy vzpomínek.
Náhle jí něco blesklo hlavou.
Podívala se z okna, a pak z něho spadla.
Její poslední pohled směřoval k třpytícím se hvězdám.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 8x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře