„Kontejner na papír. Ano, tak se menuje moje máma, táta i celej tenhle skurvenej svět. Dali mi jméno Václav. Neznám debilnější. Prej podle toho týpka, co mě tam našel. Hovado. Kdyby mě radči nechal chcípnout, udělal by záslužnější skutek. Už je mi čtrnáct. Čtrnáct zasranejch let po různej buzernatskejch děcákách v republice. Nikde sem nebyl dost dobrej. Měli mě pustit na ulici. Zdrhnul sem celkem 126x. Vždycky mě lapli. Horší než vězení. Stejně bych tam skončil, nebejt dneška. Nechápu, proč se se mnou vůbec serou. Na jedný straně Venoušku sem, Venoušku tam, na druhý straně ty zasraná černá svině cikánská. Ne půl na půl. Tak pět ku devadesáti pěti. Eště, když sem byl malej a nic nechápal.
Muž v bílém plášti se pokusil pohnout, ale zamrzl pohledem do hlavně zbraně.
„Kam si myslíš, že deš, starouši? Už teď to máš za sebou, ty chcípáku. Celou dobu neposloucháš, jak si tu vylejvám srce, co? Jenom přemejšlíš, jak vocaď zdrhnout a zachránit si ten tvůj děsně učenej tlustej zadek!“ chlapec se zasmál a stiskl spoušť. Vyšla rána, osazenstvo místnosti zaječelo smrtelným strachem, a pak už zase boží klid.
„Chce ještě někdo? Chudáček malej, určitě má doma hodnou ženušku a hafo prťavejch dětiček, kterýmu já, hovadskej cikouš, zmrzačil tatíčka, ach, jak dojemné, že jo?“
Třicet duší se upínalo zrakem k chlapci. Deset tet, dva strýcové a sedmnáct chovanců se třáslo strachy a děsem nad obrazem postřeleného kolegy a kamaráda.
„Čumíte, co? Tohle ste ze mě udělali vy. Já se sám nevychoval. Až budeme všichni chcíplí, skoro jako támhle ten, to bude breku, jé, to bude jednání a prověřování, kde se jenom stala chyba. Kterej hajzl nám vzal naše maminky a tatínky?
Chtěl sem něco dokázat. Bavily mě modely, a šlo mi to jako nikomu jinýmu v tý zasraný dílně. Jenže pan mistr byl samozřejmě dokonalej. Ostatní byly miláčkové, já byl za sráče. Schválně mi ničil moje výrobky. Můj Titanik byl to nejlepší, co kdy v tý jeho kůlničce vzniklo. A von to vzal a řek, že tohle sem nemohl dělat já. Ne, prostě nemoh. Cigoši nic neuměj a sou levý, samo. Že prej sem to někde ukrad. Svině jedna. Tak už sem tam nechodil, tak mě nasral. To mi bylo vosum. Vosum, kurva. A co pak ten náš milý strýček Jára? Kretén, kretén, kterén!!! Úsměvy sem, úsměvy tam. Jenom náš Venoušek je zlý chlapeček. Každej večer mě řezal v kanceláři. Vytáh si mě po večerce jenom proto, aby mě moh seřezat. Taky na kom jinym si vylejt svoje ego, když ne na toč černym grázlovi. Každej večer, dnes a denně půl roku! Než sem zdrhnul a šoupli mě jinam. Jeho štěstí, že už to má taky za sebou… Visel by za koule, tomu věřte.“
Chlapec těžce oddychoval, na projevy nebyl zvyklý. Usedl na stůl ve společenské místnosti, kam umístil své rukojmí. V bedlivém pozorování okolosedících však neustal. Venku křičící policejní sirény ho nijak nevzrušovaly.
„Nebo tohle. Vidíš to, ty náno v první řadě? No tak vidíš to? To sou díry vod cigára, kdyby tě to zajímalo. Mám tři sta vosumdesát pět jizev po celym těle. Kamarádíčkové si ze mě udělali popelník. Těch svatoušků, co já měl kolem sebe. A pak už sem nebyl mrňavej, ani roztomilej, tim hůř. Když mě zabásli… Nevopovažuj se ani pohnout jestli nechceš následovat tady tlusťocha,“ zařval na jednu z vychovatelek. „A nezkoušej mě přerušovat, když se svěřuju. Prvně v životě mám publikum, který mě poslouchá, tak nezkoušej moje nervy, ty pí…“
Žena ze sebe udělala sochu a chlapec pokračoval.
„Tak když mě teda zabásli, šel sem do diagnosťáku. To sem byl ještě zlatíčko. Než se mi podařilo zase vypadnout, měl jsem třicet pět zlomenit – ruce, nohy, klíční kosti, žebra, lebka…Tak moc mě tam měli rádi a vychovávali pro spokojenou budoucnost mojí i celého národa českého… A do prdele, co sem komu vlastně udělal? Proč si tyhle zasraný páprdové museli léčit svoje ouzkosti zrovna na mě? Zamindrákovaný hovada, nikdo jinejch v těhle harantskejch barákách nedělá…“
Tak ste si to vyslechli a teď už můžeme jít všichni doprdele. Ne, všichni ne. Pár z vás pustim, abyste tohle předali dál. Abyste mohli říc – byl to prostě pominutej cikánskej cvok, kterej to nemá v hlavně srovnaný… A vás, vy haranti, vás zbavim toho, co by vás stejně čekalo. Jako mě. Jenom šikana, buzerace, tejrání vod tetiček i vod těch, co si jako řikaj kamarádi. Ste všichni stejný. Jděte k čertu. Uvidíme se v pekle.
Hoch sklopil hlavu, dal se do pláče. Tiše potěžkal zbraň v ruce. Namířil.
Terezka vstala ze svého místa na koberci a šla k chlapci.
„Sedni si,“ volaly tiše ženy, leč marně.
„Kam jdeš, ty mrně. Zpátky. Nebo to mám do tebe našít jako do první? Neslyšíš?“ řval na celý dům, míříc dívence na hlavu.
Nebojácně došla až k němu.
„Neboj, já tě mám ráda a už ti nikdo ubližovat nebude, to slibuju,“ pronesla moudře a objala ho.
Chlapec zalapal po dechu, ruce se mu třásly. Už už chtěl zmáčknout spoušť… jenže…
„Když nás zabiješ, tak vyhráli oni.“
Provrtala ho bledě modrýma očkama a pohladila po mastných vlasech.
„Jdi, jdi vode mě…“ strčil do dívky. Svalila se na zem, ale ani nehlesla.
Naposledy se rozhlédl.
Pak jen špitl: „Omlouvám se.“
Otočil zbraň proti své hlavě a stiskl kohoutek.
(celkem: 8, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
dobrá, možná je počet ran a útěků přehnanej, ale ta síla a hloubka, ta tam je.
kvalitní komentář (0)P.S. Poslední, co bych chtěla, aby někdo plakal. Jde mi jen o chvilku zamyšlení...
Na světě je přeci krásně...
Děkuju za hodnocení a komentář.
kvalitní komentář (0)
Prostě a jednoduše, příběh pěkný, i když smutný, píšeš dobře. Akorát já osobně nemám moc v lásce takové ty srdceryvné příběhy, které se snaží o slzu. Ano, pláču ráda, ale ne z donucení
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Těch motýlků... | V.I.P. | Co vlastně jsem? | Prý jsem... nemocná | Smrtelná sláva