„Tatí, že si to nemusím brát. Dyť v tom vypadám jako ítý!“
Povzdychl jsem si. Co ta puberta s tou mou princeznou dělá? Nechci být přísný, jenže s ní už to opravdu nejde jinak.
„Klárko, tohle už jsme přeci řešili. Chceš jet s námi na cyklovýlet, budeš mít helmu. Proč, to už snad víš sama. Ale taky můžeš zůstat doma a učit se, jestli je ti to příjemnější.“
Kdepak jsou ty doby, kdy jsem se zařekl, že takhle se ke svým dětem chovat nebudu!
Jenže - člověk míní...
„Tatí, ty tomu ale vůbec nerozumíš. Jestli mě uviděj holky nebo nedej bože kluci, tak nejdu tejden do školy. Ty ty posměšky pak poslouchat nemusíš."
„Tak kluci? Jestli jsou jenom trochu inteligentní, tak to pochopí. A s tupcema se přece nebudeš zahazovat, ne? Navíc ti sluší, co mám říkat já!“ pokusil jsem se o vtip, což se mi moc nezdařilo.
Obrátila oči v sloup. „Hele, já se snad rači pudu opravdu učit.“
„Tatínku, tak pojedeme už?“ ozval se Matýsek, můj osmiletý synek. Zlatá léta. Ach chlape, jestli pak taky budeš takhle blbnout... Ale jistě, že budeš. Každý si to musí zkusit.
Jenže co s Klárkou? Tedy Klárou, už dávno si nepřála, abych ji nazýval zdrobnělinami. Vždyť UŽ je jí třináct.
Výhrůžky nezabíraly, ani jsem je neměl rád. Mé trpitelské poznámky typu „udělej to pro mě, když ne pro sebe“ už dávno prokoukla a dobře míněné rady vesele ignorovala. No jo, však jsem taky nebýval jiný. Bohužel.
„Víte co? Pojďte si ke mně na chvilku sednout budu vám něco vyprávět.“
Vyčkal jsem, až se neochotně došourali a rozplynula se jim vidina šťastného výletu za památkami a na koupaliště. Ale poslechli překvapivě hned na první pokus.
„Chtěl bych vám říci jeden příběh, co se mi stal, když mi bylo čtrnáct let...“
Odmlčel jsem se. Je už to tak dávno a já tuhle Pandořinu skříňku nechtěl nikdy otevřít. Trvalo mi hodně, hodně dlouhou dobu, než jsem se smířil s tím, co se tehdy stalo. Občas mám i dnes ošklivé sny. Ale... jen ať to ví. Jen ať se dozví o tatínkovi, že také nebyl zrovna svatoušek...
„Tatí?“ netrpělivě se ozvala Klárka.
„Promiňte. Takže... bylo mi čtrnáct. Jak oba víte, chodíval jsem hrát tenis. Šlo mi to celkem dobře, ale to sem nepatří. Měl jsem tehdy trenérku. Byla to hrozně moc fajn holka. Jo, holka. Nebylo jí ani třicet, vypadala hrozně mladě a pro nás to byla taková kočička, do které jsme byli všichni kluci zamilovaní.. Dneska se divím, jak nás deset puberťáků zvládala. Chodíval jsem na tréninky hlavně kvůli ní, o tenis mi až tak nešlo. Jednou nám uspořádala soustředění na Šumavě. Sama, bez asistentů. Odvážná žena. Vzala na sebe všechnu zodpovědnost, kdyby to chtěla dnes, tak by jí to ani snad zákony nedovolily. Ale tenkrát to šlo. Jeli jsme vlakem, kola s sebou, bylo hrozně veselo. Strašně jsme ji měli všichni rádi....“
Do očí se mi prodraly slzy. I po těch letech to pro mě bylo tak živé...
„Tati, seš v pohodě?“ strachovala se Klára. Tyhle mé stavy neznala.
„Ano. Prostě, abych to zkrátil, naplánovala nám cyklistickou vyjížďku. Padesát kilometrů, žádná hrůza. Měla jednu jedinou podmínku - museli jsme mít helmy. Tenkrát nebyla povinnost přilby nosit, ale Gábi si vyžádala už doma, že ji musíme mít. Sháněla se velmi těžko, teďka je doprava a bezpečnost už úplně někde jinde... No, ale my ji prostě měli nařízeno přivést, jinak šlus a večerka v devět. Byl jsem jediný, kdo si tu zatracenou helmu tenkrát neobstaral. Musím říci, že jsem si vyslechl tolik sprostých slov, co nikdy od nikoho, a že slušně jsme se zrovínka nebavívali. Zkusil jsem zaprostestovat, ale dostal jsem takových pár facek před ostatníma klukama, že jsem ji v tu chvíli nenáviděl a měl sto chutí jet domů. Nacpala mi svou červenou helmu na hlavu. Řeknu vám, málem jsem se propadl hanbou. Vyfásl jsem přezdívku „Facička“, dost útrpné pro mé hrdinné ego! Ta přilba mi byla malá, ale už jsem opravdu nestál o další scénu, tak jsem si ji nechal.
Nejdřív šlo všechno v pohodě, na příhodu už jsme zapomněli. Až pět kilometrů od našeho kempu...“
Jak jen jim to říci, aby to pochopili, ale zároveň abych je nevyděsil. Měl jsem raději mlčet a použít svůj přísný pohled, určitě by to zabralo. Ale... na jak dlouho? Dal jsi se na vojnu, musíš bojovat, hochu, uvažoval jsem.
„V silnici byla díra. Propadlá krajnice. Ona, Gábi, jela první a udávala tempo. Někdo vzadu něco vykřikl, už nevím co. Otočila se za námi a...“
Ach bože. Jako kdyby se to stalo včera!
„Vjela do té jámy. Při rychlosti cca dvacet pět kilometrů za hodinu neměla moc šancí jakkoli zareagovat. Přední kolo se zapíchlo a zůstalo stát. Gábinka letěla dál přes řídítka. Narazila... narazila hlavou do betonového patníku.
Slyšeli jsme jenom hlasité křupnutí, pak smrtelné ticho. Stáli jsme u ní jako pitomci, žádná první pomoc. Následně Pepa, jeden kluk od nás, sedl na kolo a dojel zavolat pomoc. Řeknu vám, to byly ty nejšílenější minuty v mém životě. Ona... praskla jí lebka.
Nezachránili ji.
Půl roku jsem pak chodil na psychiatrii a pan doktor se mě snažil dostat z pocitu, že jsem ji zabil. Totiž - mít vlastní helmu, ona by měla tu svou a mohla žít. Jo, říkali to. Mít helmu, tak by to s největší pravděpodobností přežila...“
Nevydržel jsem to a dal se do tichého pláče. Bylo to tu zase. Kolik dní, kolik nocí jsem si takhle protrpěl? Mohla žít...
„Proč jsi nám to nikdy neřekl, tatí?“ ohromeně na mě zírala dcerka a hlazením po rameni se mě snažila utěšit.
„Nerad někoho pouštím do své třinácté komnaty, děvče. Ale tohle jste prostě museli slyšet. A teď už alespoň víš, že frajerství a hlouposti typu „já budu rozcuchaná“ nikdy nemůžou vyvážit cenu zdraví, cenu života...“
Nechci se chlubit. Také není čím. Ale dcerka od toho dne nosí helmu úplně bez řečí. Jen škoda, že se vždycky musí něco stát, než se člověk poučí!
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Posledních 48 hodin | V.I.P. | Jen pryč - 1. část | Co vlastně jsem? | Vítej zpátky