Smrtelná sláva

Jedno z omezenějších dílek (kvůli počtu znaků pro účast v literární soutěži).


Autor: Deneir , 17.6.2009, Povídky

  

Seděl na lavičce a nevěděl. Křečovitě svíral tu věc. Těch několik magických kapiček v plastové ampulce. Ne, nikdy. Přeci jsem to slíbil. Jsem sportovec, nesmím. Přísahal jsem. Však... je to jako prsten hobita Froda, už už mě má ve své moci a láká, tak hrozně moc láká..

Ale sakra, copak jsem takový slaboch? Tolik let tvrdé práce, co potu a krve mě to už stálo, co dřiny, úrazů, a odříkání chvil s kamarády a rodinou, diet... Nezasloužím si už jednou ksakru zvítězit? Jsem už tak daleko... Stát tam, na stupních vítězů, poslouchat hymnu a poplakat si, to by bylo to pravé zadostiučinění. A má vlast by byla hrdá, že já, maličký člověk z ještě menší země, dokázal to, co ty obrovské masy vymakaných těl z mnohamilionových zemích ne. Chybí mi tak málo. Tak hrozně málo. Co na tom těchto několik mililitříčků může změnit? Obyčejná chemie. Poločas rozpadu pět až devět minut. Zdržet se někde cestou, třeba zakopnout a zlomit si ruku, to už by pak bylo jedno. Nebo novináři a fanoušci. Fotografování, rozhovory, podpisy… Čestné kolečko s vlajkou nad hlavou… Pak se dojít vyčůrat a bylo by to v cajku. Tam mě musí pustit, všichni přeci vědí, kolik toho vypiju. A co teprve v tomhle hicu… Jen je nějak zdržet. A třeba ani nepřijdou. Proč by taky měli? Nebudou dělat problémy, tady u nás určitě ne. Budou hrdí a dají mi pokoj. Však by z toho měli taky ostudu. Ty si jistě posvítí na ty větší hříšníky, známé firmy z Ruska, na Amíky...
Tak dlouho zíral na injekci, až ho dostala. Sportovní čest byla poražena, zvítězila nedozírná touha být nejlepší za každou cenu.
Rohodl se.
Odhodil kryt jehly a pomalu zasunul do své levé paže ocelový hrot a pozoroval, jak tekutina poslušně vplouvá na pomoc energetickému systému těla.
Tak a je to.
Ne. Jen ne žádné výčitky. Teď už to stejně nejde vzít zpátky. Soustřeď se, hochu, jen a jen na výkon. Všechno ostatní hoď za hlavu. To by řekl trenér. Ten bude stát při mně vždycky!
Stříkačku zabalil do papírového kapesníku, který zmuchlal do slupky od banánu, co nedávno snědl.
Vše zahrabal na dno koše v šatně, bleskem se navlékl do bundy a vyrazil na rozcvičovací areál. Už bylo taky načase, za necelou hodinu to vypukne. A já snad...

Otřel si pot z čela a zaklekl do bloků. Co jen mi to srdíčko takhle blbne? To bude nervozita. Takových kamer kolem, nejsem na to zvyklý. Prvně finále čtyřstovky na olympiádě. A navíc tady doma v Praze. Kdo by si to ještě před měsícem pomyslel, když jsem ležel s chřipkou a osmatřicítkami horečkami...
Pohladil tartan hned vedle malých bílých propojených kroužků, aby setřel z dlaně alespoň část studeného potu, který ho zaplavoval od hlavy až k patě. Divný pocit. Nový.
Ozval se startovní výstřel a publikum se jalo hlasitě povzbuzovat.
Marek Kvasnička vyrazil jako střela v přidělené třetí dráze a běžel svůj závod o vše.
Prvních padesát metrů netušil, že to bude skutečně o vše.
Nejprve přestal vnímat zvuky, jen jakoby rozpité hlasové vlny ze špatně naladěného rádia ho začaly pálit v uších a bubnovat v celém těle. Co je to? Neměla by to být euforie?
Dav začal šílet. Prvě olympiáda v Čechách a vede Čech. Kde jsou ta světová jména? Dobrých pět šest metrů za Markem. Běž, běž...
Pak se mu začala točit hlava. Ne jako po vystoupení z řetízkáče, ale jako po pořádné centrifuze. Nohy běžely automaticky, ale počaly za sebou táhnout zhadrovatělé tělo. Mžitky před očima... Ne, ne, to přeci vydržím. Zvládnu to. Ještě dvě stě metrů...
Nezvládl. Vyběhl z dráhy a v zatáčce narazil plnou rychlostí do polstrovaného mantinelu.
Skácel se k zemi a srdíčko dobíhalo cílovou rovinku za něj. Usmál se.
Poslední, co totiž slyšel, bylo opojné „Kde domov můj, kde domov můj...“

Dav utichl a kamery se stočily k bezvládnému tělu. Jen záchranka nezahálela, jenže...

„Mámo, tohle ti musím přečíst, hele: „Dvacetiletý Marek Kvasnička, který náhle zkolaboval při finálovém závodě na čtyři sta metrů, zemřel na předávkování inzulínem. Je to tak vůbec první případ použití nedovolených látek, který se na našem letošním pořadatelství vyskytl. Na celou českou atletickou federaci to samozřejmě vrhá stín podezření a dochází k masivním kontrolám. Jako vždy s křížkem po funuse. Rodina byla zprávou zdrcena a osobní trenér, který se nechal slyšet, že zklamal ve své profesi, se dokonce pokusil o sebevraždu a nyní leží na Bulovce... Ti povim, mámo, to je ale kretén, co?“
Muž vztekle odhodil noviny a zvedl se k odchodu.
„Kam jdeš?“
„Na trénink. Za mejma desetiletejma dětma. Tohle dál nejde,“ plácl do papíru. „Čestně prohrát je mnohem větší umění než nečestně vyhrát. Musim jim to říct. Teď hned. Zejtra už by taky mohlo bejt pozdě. O tom se prostě musí mluvit!“

Zobrazeno 20x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Kamila 26.6.2009, 23:29

Je to moc hezký téma a zpracování vtáhne do děje... ale to jsou jen fráze, co? Takže piš dál

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

karkulka 18.6.2009, 00:10

To je tedy drama,hezky napsané a ten závěr.S dětmi se musí mluvit.Jinak to nevyberou hned v první zatáčce.Pěkně se to četlo.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>