Jak už to tak bývá, na každé škole jezdí třídy na konci školního roku na výlet. Zvláště na středních školách se studenti na výlet těší, protože mohou hodit učení za hlavu a užívat si zábavu s kamarády, které vídají téměř každičký den. Kantoři se před výlety modlí, protože starost o puberťácké floutky, kteří mají v hlavě jen muziku, zábavu a mnohdy i alkohol, není nic, na co by se člověk těšil.
Naše třída není jiná. Kdybych ji měl popsat, udělal bych to asi následovně: Ve třídě 2.A máme spoustu lidí různých vlastností, zájmů i myšlenek. I přesto se však mezi námi vytvořilo pevné pouto, každému známé jako přátelství. Pokud by jste do naši třídy vstoupili, nepoznali by jste mezi námi žádný rozdíl. Otázku pohlaví samozřejmě nepočítám. Kdyby jste se ale stali dlouhodobějšími pozorovateli našeho uskupení, vytvořilo by se vám v hlavě jakési schéma, či tabulka, podle které by jste jednotlivé studenty rozdělili.
Jako jeden z nich si troufám říci, že jsme složeni z poněkud rozličných skupin. Chytrolíni, krásky, tišší, šašci, frajeři a ti normální, mezi které patřím i já- alespoň doufám. Protože se ale nikoho z mé třídy ptát nebudete, budeme předpokládat, že tomu opravdu tak je.
Minulý školní rok naše rozmanitá třída plánovala školní výlet, který by se všem vryl do paměti jak nejhlouběji by to bylo možné. Od kluků, kterých bohužel není většina, padaly návrhy jako rafty, paintball, jednou dokonce i bunjee-jumping. Jelikož nás ale dívky v počtu naprosto převálcují, všechny tyto krásné, ale hlavně námi vymyšlené nápady byly takřka smeteny ze stolu. Kluci byli rozčilení a otrávení, a na návrhy spolužaček se tvářili, jako kdyby snad spadly z višně. Já jsem se k nim pochopitelně přidal, i když se vám musím přiznat, že se mi ani jeden z nápadů vůbec nezamlouval.
Jelikož máme paní třídní profesorku velkou milovnici umění, dějin a také zvířat, bylo předem jasné, který z dívčích návrhů vyhraje.
,,Do ZOO?" křičeli jsme jeden přes druhého, jako kdyby to měla být poslední slova, která kdy vypustíme z úst. Dožadovali jsme se alespoň nějakého kompromisu, ale dívčí strana byla neústupná a my se museli podřídit. Dne 12. června roku 2012, se naše třída s batohy na zádech vypravila na cestu do zoologické zahrady v Praze. Naše třídní zvolila nejrychlejší cestu a svůj plán nám na cestě na vlakové nádraží v České Třebové rychle sdělila: ,,Vlakem pojedeme do Prahy a odtamtud autobusem do zoologické." Jistě se mnou budete souhlasit, že to nebyl moc propracovaný plán, tedy, pokud se tomu dá tak říkat. Vložili jsme do něj však veškeré své naděje a plně jsme se soustředili na nástup do vlaku.
Neseděli jsme v kupé, což mi docela vadilo, poněvadž tam začíná opravdová legrace. Snažil jsem se hledat pozitiva, ale vedle muže, který si něco neustále mumlal a ťukal do svého laptopu, a přátel daleko ode mně, jich moc nebylo. Cestu jsem nicméně přečkal ve zdravý, což jsem se rozhodl pokládat za první úspěch. Do Prahy jsme museli přijet kolem poledne. To znamenalo pro studenty druhého ročníku jediné: Schnitzelpauza.
Na autobusové zastávce jsem vybalili zásoby, jež nám starostlivý rodičové nabalili s sebou a poobědvali jsme ve veselém duchu. Slunce svítilo a jako přerostlá žárovka na nás vrhalo spoustu světla a tepla. Náš autobus do Zoo se blížil. Paní profesorka zavelela: ,,Připravte se k nalodění!" Tedy, přiznám se, že jsem ji tak úplně nerozuměl, nicméně význam věty, byl určitě stejný.
Do Zoo jsme dojeli asi kolem jedné hodiny odpolední. Zaplatili jsme vstupné a většina z nás otrávena vkročila do areálu. ,,Do zoo... tohle opravdu může napadnout jen naši třídu!" lamentovali jsme vytrvale. Třída se rozprchla do různých zákoutí obrovské zoologické zahrady a já společně s mými přáteli jsme utvořili skupinu, kterou jeden z nás ironicky označil jako Safari 1.
Brouzdali jsme se kolem klecí, pavilónů i volných výběhů, čuchali jsme vůni místních opic, jež byla opravdu silná a dokonce jsme i tak trochu z povinnosti nakrmili kozy v jejich ohradách. Nevím přesně kdy se to stalo, řekl bych, že když jsme prošli kolem klece s paviánem a jeho růžovým pozadím, ale najednou, jako by se špatná nálada a mrzutost z toho, že nejsme někde jinde, naprosto vytratila. Najednou jsme nebyli skupinka teenagerů, ale doslova děti. Kochali jsme se pohledy na exotická zvířata, očka nám svítila a už nám ani nevadilo, když si na nás malé děti, v doprovodu svých maminek a tatínků, ukazovaly. Stali jsme se součástí toho úžasného světa, jehož představa nám před pár minutami přišla naprosto otřesná. Ztratili jsme pojem o čase.
Když se blížilo hodině, na kterou jsme měli domluvený sraz u hlavního vchodu, odebírali jsme se pomalu cestičkami, nikam jsme nespěchali. Jako by jsme to tam nechtěli opustit. Skupina holek, jež už nás dávno vyhlížela se dala do smíchu, když jsme paní profesorku požádali ještě o hodinu času. Pravidla zoo nám však delší pobyt nedovolovala. Ohlížeje se, kráčeli jsme dál od oázy života, s nadějí, že se sem co nejdříve zase vrátíme.
Po návratu domů se nám naši vrstevníci smáli, že jsme jeli do zoo. S kamarády jsme se na sebe podívali a dali se do smíchu. Nikomu jsme nevysvětlili ani slovo. Věděli jsme své. Byli jsme si jistí, že by to nepochopili. A tak se z nás zase jednou stali děti se svými sny, smýšlením o světě a radostí ze života.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Bestie | Filozof | Bankomat | Osudové překvapení -SOUTĚŽNÍ | Déjà vu