Určitě všichni znají ten nepříjemný pocit Déjà vu. Pronásleduje mě již od mého dětství, kdy jsem, ještě jako malý kluk, věřil tomu, že mám jakési nadpřirozené schopnosti předvídání.
Jednou, když jsem přišel ze školy domů, odhodil jsem školní tašku, jejíž obsah z větší části tvořily učebnice pravopisu a, pokud si dobře vzpomínám- přeci jenom to bylo dávno, nazelenalá učebnice přírodovědy. Její stav vypovídal o tom, že přírodopis nebyl zrovna mým oblíbeným předmětem a já nebyl pečlivým žákem. Posadil jsem se na postel a, jak už jsem viděl v mnoha filmech, pokusil jsem se meditovat a přivolat tak předtuchu nebo vidinu. Zavřel jsem oči, posadil jsem se do Lotosového květu, jež jsem také okoukal skrz televizi od šaolinksých mnichů, a začal jsem se soustředit. Nevěděl jsem na co mám myslet, jak dlouho mám meditovat, jestli mám být potichu. Nicméně myšlenka předvídání mě hnala dál a dodávala mi sílu.
Pokusil jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem měl ten nepříjemný pocit, že daná událost se již někdy stala. Muselo to být asi den před tím, než jsem se rozhodl přijít té záhadě na kloub.
Událost se stala, když jsem s mamkou šel do města na nákup. Slunce svítilo a bylo teplo, proto jsem si vykračoval v béžových kraťáskách a červeném triku. Vzpomínám si, že jsem si broukal melodii z nějakého filmu, jaký to byl, ale nevím. Když jsme tak šli asi deset minut, u chodníku zastavilo žluté auto. Má znalost aut je mizerná, řekl bych ale, že to byla stará oprýskaná Škoda Favorit. Tehdy se to opět dostavilo! Zastavil jsem se a zaměřil na mladý pár, jež z auta vystoupil. Vypadalo to, že se hádají, ale něco mi říkalo, že se zase udobří. Když si mamka všimla, že jsem se z ničeho nic zastavil, chvíli na mě hleděla a pak zavolala: ,,Pojď, spěcháme." Ani jsem se nehnul a dál hypnotizoval mladý pár s dokořán otevřenou pusou. Muž, oblečený v nějaké kožené bundě si mě všiml a přestal mluvit. Zřejmě jsem ho uvedl do rozpaků, protože se začal červenat. Později jsem si uvědomil, že se nemusel červenat studem, ale že rudl zlostí. Nicméně se ženou se na sebe podívali, ani jeden však netušil, proč na ně ten chlapec s krátkými vlásky tak zírá.
Nevím, zda-li to bylo díky mě, pár se ale začal opět hádat a odešel pryč. Stál jsem tam, celkem zklamaný, že se to nestalo tak, jak mělo! Kdyby mě mamka nechytla za ruku a nevedla dál do města, přísahám, že bych za párem běžel a vysvětlil jim, že podle jakési mé předtuchy se měli přestat hádat. Když jsem se to mamce snažil vysvětlit, začala se smát a řekla jen: ,,Ty trdlo!"
Najednou jsem byl opět v přítomnosti, otevřel jsem oči a tehdy jsem pochopil, že žádné věštecké schopnosti nemám. Zklamaně jsme se postavil a nabral jsem si pořádnou porci zmrzliny. Předtuchu se mi přivolat nepovedlo. Jediné co se dostavilo, bylo bolení hlavy.
Od té doby, dokonce i v mých sedmnácti letech, prchám pryč, když mě můj vnitřní hlas začne našeptávat: ,,Podívej, tohle se přeci už stalo, nemyslíš?"
,,Nemyslím." říkám na hlas a beru nohy na ramena.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Osudové překvapení -SOUTĚŽNÍ | Déjà vu | Dešťové objetí | Bankomat | Filozof