Do věže, čnějící nad malým městečkem, bily hromy, jako když kovář buší do kovadliny kladivem. Půlnoční oblohu osvětlovala klikatá háďata, která doprovázel hustý déšť. Byl tak hustý, že bylo velmi obtížné dohlédnout pouhých pět metrů před sebe.
Ta věž patřila ke starému sídlu, postavenému v anglickém stylu. Bylo tu už mnoho let, že většina obyvatel městečka si ani nevzpomíná, kdy přesně bylo postaveno. Sídlo stálo na kopci na samém kraji prudkého svahu. Bylo zřejmé, že se o pozemek nikdo nestará, poněvadž tráva dosahovala výšky asi půl metru, keře byly nestříhané a cesta, vedoucí k hlavním dveřím domu, byla popraskaná a zdemolovaná stářím.
Přesto, jak okolí vypadalo, byl dům obydlen. Lépe řečeno, věž byla obydlena. Podle lidí tam žil starý vysloužilý voják, který se tam po druhé světové válce zamkl a už nevylezl. Nikdo si nebyl jistý, zda-li starý pán ještě vůbec žije, ale nikomu se to ani nechtělo zjišťovat. Děti se panství bály, a některé z nich měly dokonce od svých milovaných rodičů zakázáno se k němu přibližovat.
Místnůstka ve věži byla malá, kulatá. Přes okno byla zvenku upevněna mříž, pokrytá rzí. Téměř veškerý prostor vyplňoval velký psací stůl z dubového dřeva, umístěný před oknem, takže kdokoliv, kdo u něj seděl, měl krásný výhled na město pod svahem. Stará skříň s rozvrzanými dveřmi se krčila hned za dveřmi, pokrytá prachem. Místnost osvětlovala stará lampička.
Seděl u stolu, před ním rozevřenou knihu s listy napůl popsanými a napůl čistými. Muž se lokty opíral o hranu stolu a hlavu měl složenou ve vrásčitých dlaních. Dýchal pouze neznatelně, téměř vůbec. Na hlavě mu spočívalo pár stříbrných, křehkých vlasů, jež byly osvětlovány blesky v nepravidelných intervalech. Starý pán uchopil zlaté pero do pravé ruky a dal se do psaní.
,,Mí drazí potomci, Kláro, Edwarde a Samueli. Celý život jsem se snažil žít dobře, nebo alespoň tak, jak se v dané chvíli dalo. Jak víte, často jsem na vás byl tvrdý, někdy až nespravedlivý, ale vězte, že to vše bylo z lásky k vám. Když jsem musel odejít do války a vy jste zůstali s maminkou samy, myslel jsem na vás každou chvíli. Byli jste to jediné, co mě drželo nad vodou- moje rodina.
Vím, jak jsem se choval k vaši mamince a přiznávám, že se za to stydím. Obdivoval jsem ji, jak se mnou dokázala vydržet tak dlouho. Říká se: ,Čiň tak, jak chceš aby bylo činěno tobě'... ač s nesmírnou láskou k vám, tohoto úsloví jsem se nedržel. Proč jen jsem byl takový? Proč jste mi neoplatili mou přehnanou tvrdost? Nevím. Chtěl bych si myslet, že kvůli tomu, že jste mě nechtěli ranit. Takové iluze si však nedělám.
Víte, ve válce jsem pochopil, co pro mě znamenáte, co pro mě znamenají přátelé, kterých jsem neměl mnoho. ,To, na čem nám nejvíce záleží, poznáme až když o to přijdeme.' Jak pravdivé, jak trýznivé. Mučil jsem se opakováním tohoto citátu každou minutu.
Vždy jsem se považoval za silný charakter, za zásadového muže, ale co je muž bez své rodiny? Nic. Co je jeho život? Nic. Jen jezero bez vody, jen moře bez soli. ,Cti a chraň svou rodinu, neb rodina je tvé opravdové útočiště, tvůj opravdový svět.'
Co mi zbylo? Sedím tu, v našem rodinném panství, odkud jste se odstěhovaly a já se tak z války vrátil do opuštěného domu. Možná jste očekávali, že tam nepřežiji, nevím. Sedím ve věži, která se pomalu rozpadá, za celý den nepromluvím s jedinou živou duší. Lidé se mě straní a já jich. Někdy se přistihnu, jak mluvím k obrazům. Rozprávím s nimi o životě. O životě... co to vůbec znamená? Já přeci nežiji. Jsem chodící mrtvola udolaná svou minulostí. ,Život je jako dlouhý běh, při kterém tě minulost stejně dostihne.'
Nežádám od vás odpuštění, mí nejmilejší. Přál bych si však, aby jste si tyto řádky přečetli a neházeli je do krbu, tak jako veškeré mé dopisy vám. Vyprávějte o mně svým vnoučatům aspoň v trochu jasném světle, a třeba si i vy někdy vzpomeňte na svérázného otce, který se snažil uživit rodinu, jež miloval nade vše."
Odložil pero, opřel se do židle, která hlasitě zavrzala. Déšť venku ještě více zhoustl a nyní ho vítr naváděl přímo do okenní tabule. Bubnování zaplnilo místnost. Muž si utřel slzy z vrásčité tváře a povzdechl si.
Ve věži seděl ještě dlouho, i když už napsal vše, co chtěl. Ubíjel se vzpomínkami. Ty veselé byly ještě bolestivější než ty smutné. Teď už však nespraví nic. Seděl dál a seděl sám. Filozof.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Gympl v zoo | Bankomat | Osudové překvapení -SOUTĚŽNÍ | O Múzách | Bestie